Spala jsem trochu trhaně a hned, jak jsem ráno vstala ještě před budíkem, jsem jako první trochu přerovnala batoh podle toho, jak se mi to jevilo v noci za lepší a přes rozedření prstů o zipy se povedlo. Posnídala jsem zbytek vloček se zbytkem sušeného mléka a zbytkem místního cukru se skořicí (namočila už večer, takže taková kaše bez vaření, tatínek mi vždycky říkával, že to jedl, když dělal na šachtě s marmeládou myslím). Dobalila batoh a nachystala svrchní kalhoty a svetr, asi stokrát překontrolovala každou místnost, obsah plátěnky, zavřela okno na záchodě, dooblékla vrchní vrstvu a vyrazila. Naposledy nemocniční kopeček. Dojatá a loučící se. Pan Plynkáček řekl, že bude slzy ronit leda tak v batohu, protože není nejmladší a vystavovat se pod -20 °C je čiré bláznovství… Nevím, kolik bylo přesně, ale teploměr ukazoval -13 °C a ten vždy ukazuje minimálně o dva více, předpověď -23 °C a nad vodou zase samozřejmě byl dým. Takže hodně málo.

Začínalo svítat. A v nemocnici jsem zjistila nemilou věc, kterou mě nenapadlo si ověřit. Recepce jen v neděli mívá otevřeno až od 10, což jsem chtěla být téměř u autobusu, abych měla jistotu, že tam budu dříve. Tak jsem zkusila dojít na oddělení, ale bylo zavřeno a zamčeno. Bezradně jsem si sedla a přemýšlela. A když o půl desáté šla okolo slečna, která vyvážela stolek z psychiatrického oddělení a pozdravila mě, oslovila jsem ji, vysvětlila problém a poprosila, zda by v 10 mohla vrátit klíče místo mě. Domluveno. Pro jistotu jsem to napsala e- mailem ještě Klaře, která mi obratem odpověděla, že zítra zjistí, jestli vše klaplo. Vydala jsem se tedy na autobus. Naposled z nemocnice. Hrozně to ale klouzalo, nejhorší to bylo na schodech kostela. Jak jsem byla ráda, že mám batoh, že se můžu držet a v plátěnce jen pár věcí, takže jsem relativně stabilní. S těmi 25 kg by se mi spadnout opravdu nechtělo…

Na nástupišti už stál autobus. Po chvilce mi řidič otevřel, pomohl dát batoh do uskladňovacího prostoru, já mu zaplatila lístky a on mi vyjel papírek odkud kam jedu. Byl tam čas odjezdu, příjezdu a pak čas za 75 minut. Jak jsem měla načteno, napadlo mě, že na to budu moct jet ještě po Reykjavíku, kde jsem si ověřila, že jsem měla pravdu, což mi velice pomohlo. Autobus byl vymrzlý, ale během jízdy bylo tak akorát být ve svetru. V autobuse je wifi, zásuvky, záchod, pytlíky zavěšené na rukojetích sedadel (nevím, nakolik na zvracení a nakolik na odpadky, protože je zakázáno tam jíst a pít). Zastávky dodržoval řidič na čas a na asi třech oznámil, že bude 10 minut pauza a jednou 20 minut (tyto pauzy vycházely po asi 2 hodinách). V té nejdelší jsem se najedla – myslityč, lesní zbytkový Skyr, kousek skořicového šneka a čokoládové mléko. Dokud jsme nedojeli do Borgarnes (kde se střídali řidiči), tak zastávky byly většinou na benzinkách N1 uprostřed ničeho a bylo vidět, že ti, kteří přistupovali, byli dovezeni autem až tam. To je velice zvláštní.

Pozorovala jsem krajinu, která byla velmi pokrytá sněhem. Občas byla silnice vidět jen velmi s bídou, ale pan řidič byl velmi šikovný. Párkrát jsem místa poznávala ze září. (asi 3x) Nejvíce mě fascinovaly zamrzlé vodní toky – vodopády, říčky, řeky, odstíny modré, valící se útržky vody. Pasoucí se koně. Silnice, která byla najednou čistší. Silnice, která byla zavátá. Benzinka uprostřed ničeho. Odpočívadlo uprostřed ničeho. Kde ale vím, že by byl famózní výhled. Kdyby tam nebyl jen sníh. Chumelenice, kde není vidět konec nebe a počátek země. Bílo. Když jsme projeli tunelem před Reykjavíkem, tvořila se kolona, která ale stále jela a v chumelenici byl první nabouraný kamion v závěji sněhu. Těsně před Reykjavíkem už to na každém kruhovém objezdu citelně škublo, ale dojeli jsme v pořádku.

https://www.instagram.com/p/BtbsNp9F5Ap/

Ujely mi všechny autobusy z nádraží (Mjódd), ale ověřila jsem si, jak je to s jízdenkou, že daypass je nelogicky na kalendářní den a ne 24 hodin a za 20 minut mi dojel nový autobus a já se vydala směr Downtown. Došla jsem pár uličkami k hostelu, učím se si všechny dveře otevírat kartou, v kuchyňce si ohřála rizoto a udělala čaj (hloupé je, že tam je porucha vody a všechno je krapet složitější). A už odpočívám na pokoji, vybalená s těmi nutnými věcmi na noc. Jsem na dámském pokoji pro 10 a jsem tu jediná neasiatka. Také je sympatické, že každá postel má u hlavy takové okénko s vlastním světýlkem a zásuvkou, takže až se večer zhasne, nebudeme se tolik rušit. Tak dobrou noc!

P. S. Jo a je tu teplo! V Reykjavíku sice chumelí, ale jen -2 °C, takže mi bylo pěkně horko a ani jsem nezapínala bundu a neoblékala rukavice 🙂

0. Úvod a odjezd

1. První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
2. Zbytek rtg projekcí
3. Sportem ku zdraví
4. O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
5. Poslední projekční rozdíly
6. Začalo sněžit!
7. Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
8. Úvod k CT
9. Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
10. Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
11. Úvod k MR
12. Rekapitulace poloviny pobytu
13. Ekumenická bohoslužba s nejkrásnějším Islandím východem slunce
14. Jak jsem pozorovala velrybu a plavila se na obřích vlnách
15. Flóra a záchodový výhled
16. Toulání ke kostelíku nad Akureyri
17. Druhá, úplně jiná, polární záře
18. Nejmodřejší obloha doprovázející mě při nákupech
19. Okénko od českého pana doktora
20. Odpočinkový den, kde jsem mohla být zase na návštěvě “jako doma“
21. Lyžovačka
22. Plavání a ultrazvuk
23. Mammografie
24. Lesní loučení
25. Art museum
26. Pracovní loučení
27. Kostelové loučení