Přijetí divnosti

Nedávno jsem se bavila s kýmsi, kdo mi skládal poklony, že mám odstudováno trochu fyziky. A když náš hovor pokračoval a já vysvětlovala, jak se to už stydím říkat, protože spousta lidí mě pak odsuzuje a říká, že nejsem normální, tak se divil ještě více (a ještě k tomu holka na fyzice). Včera ve mě však nastal zlom a já asi začínám přijímat, že to tak chci. Že chci být fyzičkou a dál za to bojovat.

Celý příspěvek

Buďte jako děti

…učíme se od Máli. Povídání inspirované jí.

S dětmi ve volném čase dobrovolničím už pěknou řádku let. Ukončuji devátý rok, abych byla přesná. Na plný úvazek. Každotýdenní schůzky trvající dvě hodiny, jednou měsíčně (plus minus) výlet či přespání, občas něco navíc, učení v biblické “školce”, příběhy před kázáním, letní tábor a někdy ještě pomoc na větším táboře. Hlavní vedoucí, kuchař, zdravotník, teolog, hospodář, zásobovač, uklízečka. Cokoli je třeba. A naslouchat dětem občas přináší zajímavé postřehy. Jejich hlášky, spojení či objevy si občas píšu na okraj diáře a mívám to na očích. Protože mají v méně slovech více pravdu než já. Bytí a pozorování dětí však dostalo s příchodem mé neteře Máli další rozměr. A o pár postřehů se chci podělit.

Celý příspěvek

Halušky s brynzou a zelím

Ač je to k nevíře, doma jsme halušky nikdy nedělali. Já je jedla poprvé až v dospělosti na rádcovském kurzu, kde jsem pomáhala, a nesmírně mi zachutnaly. Když jsme pak byli s (m)Lékárníkem na Fatře (vzpomínáte, jak jsme šili boty a vyhýbali se uzavřeným stezkám po stoleté vodě?), dali si je zase a já se olizovala. Hledala recepty a zkouším je doma.

Celý příspěvek

Bábovka

U nás je bábovka první buchtou, kterou jsme museli umět s (m)Lékárníkem udělat. Když maminka byla déle v práci, a chtěli jsme na víkend dobrotu, zavolala, ať ji upečeme. Nejlépe se převáží. Vždycky, když jedeme do světa, povinně si ji vezeme (Francie, dvojí Island, Fatra). Je jednoduchá, výborná, skýtá mnoho variací. Oblíbená. Mamince zachutnala sváteční cizí verze podle paní Julišky (kterou jsem už na blog popisovala), ale tu chce jen párkrát za rok. Ta tradiční je u nás snad téměř každý měsíc. Minimálně.

Celý příspěvek

Návraty bolí

Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe.  Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”

Celý příspěvek

Plynkáček v Akureyri 29

Poslední celý Islandský den strávený objevováním Reykjavíku. Ráno jsem se vzbudila trochu rozlámaná – bylo trochu rušno jak pořád některá z děvčat vstávala nebo šla spát. Asiatky totiž při čištění dělají zvuky jako při zvracení a to se moc nedalo… Šla jsem si tedy udělat ovesnou kaši s kustovnicí, nějak mi to nestačilo, tak jsem slupla i rajskou polévku, sbalila si věci, nechala je na recepci, odhlásila se a vyrazila do města. Ale nic moc – hrozná mlha a já naznala, že Reykjavík mi přán není. Šla jsem do Krónanu, že si koupím oříšky, neměli, tak aspoň 2 velké rohlíky s rozpečeným sýrem. A pokračovala kolem pobřeží. Najednou jsem si ale všimla, že vychází slunce a proráží mlhu. Od té doby už bylo krásně.

Celý příspěvek