Plynkáček v Akureyri 14

Když jsem si večer čistila zuby, přišla Arnie, tak jsem na ni vykoukla s kartáčkem v puse, ale ona hned zapadla do pokoje. A Sika přišla někdy v noci. Vyspala jsem se dlouho a dobře, ráno jsem slyšela odejít Arnie, šla si udělat bílou kávu na snídani, když je ten víkend, a rakytníkovou ovesnou (chápete, ani nepřibývá nádobí v kuchyni, ale pravda, prázdná láhev od vína a smetí na lince jo). Než se mi kaše odstála, zapnula jsem pračku a zavřela dveře od kutlochu (prádelna s uklízecí místností a přitom pokoj), ať tím Siku nebudím. Ale ta pračka je naštěstí tichá. Po bohaté snídani a čtení jsem prádlo pověsila, sebe oblékla a vyrazila k přístavu. Jen jsem musela dávat pozor, tajíce-mrznoucí led fakt klouže. Schody u hlavního kostela ale byly suché.

Myslím, že tento fakt jsem tu ještě nezmiňovala. Často kachličky u vstupů do domů, některé části chodníků, příjezdových cest nebo stání pro auta jsou z asi jiného materiálu, protože když sněží, sníh na tom neulpívá. I když ty první dny sněžilo třeba 10 – 15 cm denně, až ty poslední dva začínaly ulpívat. Přitom vím, že to nikdo neodhrnoval. A když teď tálo, zase to mizí první, ale v přírodě sníh zůstává nebo na silnicích (pozoruji podle vchodových kachliček, kde stoprocentně vím, že to neodhrnujeme, nebo jen já průchod). Je to zvláštní.

Při příchodu do přístavu byla na Ambassadoru zpráva, ať jdu do druhé kanceláře. Na opačné straně přístavu, kde byla zpráva, že je zavřeno a otevřená druhá pobočka. Kdyby to tak neklouzalo, asi se i směju 🙂 Šla jsem tedy zpátky a zrovna otevřeli. Zaplatila jsem (nebylo jisto, že se bude konat, tak po mě nechtěli platbu předem). Za chvíli jsme se šli naloďovat, ale předtím jsme dostali fešné červené teplé nepromokavé kombinézy (byla jsem medvídková jako Máli :-)). Sice mi říkali, že plavba se bude konat, když nás bude minimálně 10, ale pluli jsme pouze v 6 lidech. A myslím, že to bylo mnohem lepší, více jsme si to užili. Náš kapitán byl rodilý Islanďan, ale průvodce Španěl. Který píše z plaveb moc krásný blog – jedna dvě fotečky z plavby a krátký odstavec. A přesně jak píše, tak takto krásně i mluví. Och. A jak tomu ještě navíc rozumí!

Těsně před vyplutím jsem si raději spolkla půlečku Kinedrylu, protože to podezřeloe házelo, ale při vyplutí už to bylo v pohodě. Byli jsme poučeni o bezpečnosti (nejvíce mě zarazil fakt, že kdyby náhodou někdo z nás spadl do vody, nemáme se snažit plavat, ale schoulit se do klubíčka a šetřit teplem). Navlékli se do kombinéz a šli sledovat plavbu ven. Museli jsme se navzájem pevně držet, dokud jsme se nechytli zábradlí, protože trochu foukalo a hlavně loď byla po ranním mrazu kluzká. Výhledy ale byly krásné. Od bílých hor se odrážely jemně růžové červánky, slunce se schovávalo mezi mraky, vzduch, vlny, co vám budu… Taková zimní plavba má své kouzlo. Úplně se mi zastesklo po jachtění a práci s lany. Hltala jsem horizont, ostrovy, vesnice, hory. Najednou někdo ukázal, loď se stočila a my viděli velrybu. Ani jsme nedutali, ostatní mě pustili před sebe k zábradlí na výhled a my viděli, jak se prohání u hladiny, vyprskla proud vody, otočila se a pomalu zaplula s významným zamáváním ploutví. Jako když jsme na jachtě sledovali delfíny, ale tady jsem z té velryby viděla mnohem více a déle. Byla jsem úplně paf.

Alberto nám pak trochu povyprávěl souvislosti, předal své znalosti a když se velryba neráčila z hloubky vynořit, pomalu jsme pluli dál. Dokonce jsme pluli okolo Hrísey, kam se jezdí na výlety (takový holý ostrov, aspoň z naší části pohledu, tam teda na výlet nechci – on asi stojí za to vážně v létě kvůli ptactvu), až jsme viděli maják a jen otevřené moře. Byl konec fjordu a za námi 2 hodiny plavby. Kapitán pomalu otáčel loď, ale proti vichru a nás ošplouchlo několik solidních vln. Rozesmáli jsme se, drželi sebe a zábradlí a pomalu proti vichru došourali do podpalubí, kde Alberto počítal, zda někoho vítr nevzal do moře. Já jen ždímala rukavice, ale jedna paní neměla nasazenou kapuci a ta ždímala i vlasy a čepici, ale všichni jsme se tomu smáli. Zpáteční plavba už pěkně házela, jak jsme pluli na obřích vlnách a také se zjevil vichr o rychlosti 20 m/s. Preventivně jsme dostali blinkací pytlíky a koukali, jak okénka omývají vlny a jak je to strašidelné a děsivé. A přitom nádherné. Byl to neskutečný zážitek.

Když jsme připlouvali k přístavu, poznala jsem, že jsme doma jako první. Vysoukali jsme se z kombinéz, vystupování bylo trochu dobrodružnější, protože vítr pořád odsouval loď od břehu. Ale shodli jsme se, že i když jsme viděli “jen” jednu velrybu, celá plavba byla velice dobrodružná. A já ještě na obličeji cítila sůl 🙂

Doklouzat se domů mi dělalo trochu problém, měla jsem náhradní rukavice, tenké, ale chtěla mít ruce v kapsách, jenže tím bych nedržela balanc. Nejhorší ale byly nohy. Měla jsem pocit, že mám v botách závaží, skoro jsem je neovládala. A jak jsem si libovala, že jsem už v té poslední ulici domů, rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká. Dopoledním autům to očividně klouzalo, tak vyjela nové koleje, takže je tu jedno velké brusliště. Asi půjdu ráno do nemocnice v mačkách. Na zahřátí jsem si uvařila zase zeleninovou polévku s chlebem, odměnila se banánem a pomalu posbírala a poskládala prádlo. Na večeři jsem si dala zeleninový kuskus a půjdu spát. Jsem jakási ucabrtaná. Sika se doma zjevila (slyšela jsem klíče), byla v pokoji, a pak zase zmizela, Arnie ještě nepřišla. Začínám si připadat jako pecivál 😀 Nebo hrajeme takovou tu hru, že vás nikdo nesmí vidět. V tom případě holky vedou.

0. Úvod a odjezd

  1. První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
  2. Zbytek rtg projekcí
  3. Sportem ku zdraví
  4. O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
  5. Poslední projekční rozdíly
  6. Začalo sněžit!
  7. Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
  8. Úvod k CT
  9. Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
  10. Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
  11. Úvod k MR
  12. Rekapitulace poloviny pobytu
  13. Ekumenická bohoslužba s nejkrásnějším Islandím východem slunce

3 komentáře u „Plynkáček v Akureyri 14

  1. Dotaz k těm dlaždicím (kachličky jsou na zdi 🙂 ):
    nemají pod nima vytápění z nějakého gejzíru?

  2. Mrknul jsem na blog Alberta Alejandra a je moc hezky psaný. Fascinuje mě, jak některé velryby zaplouvají až k Akureiry. Musela to být úžasná podívaná.

    P. S.
    Od 21. 1. má Alberto posunuty názvy dnů. Nechceš mu napsat? 😉

  3. Stoupa: Schválně jsem zkoušela šahat, ale bylo to studené. Nejvíce mě právě šokovalo tu první neděli, když jsem se v chumelenici vracela z lesa a na příjezdových cestách nebyl ani milimetr a dokonce to vypadalo suše, přitom bylo jasně vidět, že to nikdo nezametal ani neodhrnoval.
    V září jsem říkala, že vidět velryby nepotřebuju, že jsem viděla delfíny. Ale po té plavbě říkám, že velryby jako zážitek a k Islandu rozhodně patří 🙂 (a ta zimní plavba je zážitkem non plus ultra).
    P. S. Nemám kontakt 🙁 Ale jestli budu mít cestu, zajdu mu to říct osobně 😉 (nebo kolegyním :-D).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.