Plynkáček v Akureyri 17

Dnes ráno jsem měla chuť na změnu, tak jsem si ji dopřála v podobě bílého Skyru s vločkami a banánem. Teplota klesla na -7 °C, ale zatím to výrazněji neklouže. Svou velikost kalhot jsem rychle nemohla najít, tak jsem si vzala bílé a středně modrou halenu. Jen je nepříjemné, jak se doma navleču, sprintujeme kopec do nemocnice,  v šatně se zas převlékám, tak je tam nějak moc teplo a připadám si jak v sauně 🙂 Klara dnes nebyla, protože byla na zavolání (měla noční).

Dnešní den byl na MR ve znamení mozků a hlav. Kromě jednoho kolene to byly hlavy – obyčejné mozky, mozky s protokolem na C-páteř pro roztroušenou sklerózu (vyptávala jsem se, jak jsou léky dostupné a v pohodě, žádné trable jako u nás s biologickou léčbou a šílenými dávkami kortikoidů – když jim o tom nerozhoduje pojišťovna – jmenovali mi ten lék a že jsou lidé opravdu pěkně stabilizovaní; a v těch dvou případech opravdu kontrast neukázal žádné z ložisek (bílé ťupky až skvrny) jako právě aktivní). Dále mozky se zaměřením na vnitřní ucho (když vidíme sluchové nervy neutlačované tumorem, nepodáváme kontrast) a n. trigeminus – který je v oblasti uší Mikymause (Mikymaus je samozřejmě v mozku!), kdybyste to nevěděli 🙂 Indičtí doktoři milují Mikymause – a není to jejich výmysl, prý literatura!

Na oběd byla dnes žampiónová polévka (trochu mi to připomíná, jak u nás řidší omáčku s velkými plátky hub) a na druhé losos “na přírodno” – který už jednou byl, ale tentokrát bez koprové krusty – brambora, dušená mexická zelenina (více fazolí). Z baru jsem si dobrala trochu těstovin, hodně další dušené zeleniny s většími fazolemi a kousky mini kukuřic s cibulí, vařené vajíčko, rajčata a na mls klasický meloun a směs oříšků, které byly maliličkato slané.

Zase přišla řeč na to, ať si nezapomenu v pátek donést vlastní jídlo (fakt nepůjdeme na ovčí hlavu). Tradičně jsem už  sama chystala pomůcky a zavážela pacienta, jeden mozek jsem si dokonce udělala za konzolí (“to bylo tvoje první MR?” “jo!”). Kolegyně z rtg se přišla zeptat, jestli jsou na mě hodní na MR a vůbec byla pohoda. Jen mi až dnes došlo, že jak nastavujeme zrcátko na hlavové cívce, tak pacient vidí nás za konzolí přes sklo (prý: netvař se vyděšeně, kdybys něco viděla, ať neděsíš pacienta). Také jsme se protočily na nahlédnutí k CT se podívat na záznam největšího tumoru břicha, jaký kdy viděly. Žel jsem musela konstatovat, že jsem už viděla větší u nás. Ale stejně situované – prorostlé celým břichem tak moc, že pacient vypadá tlustě, a on to “jen” tumor. Jak je možné, že to zajde tak daleko…?

Odpoledne jsem šla jen domů, odpočívala, uvařila si na večeři rajčatový kuskus a zamlsala to chlebem s marmeládou. Protože večer mě čekal výlet – lovení polární záře. Hodně jsem uvažovala a nakonec jsem si rozhodla zaplatit zájezd, aby mě vyvezli mimo město a jeho světelné znečištění. Když jsem vycházela z domu, aplikace mi hlásila, že by mohla být začít vidět polární záře. Ale bylo tak oblačno… Odjezd měl být 9.30, ale už 9.12 přijel minibus, pán začal kontrolovat naše “vstupenky” a 9.20 jsme ve dvou minibusech, každý pro asi 25 lidí, odjížděli. Museli jsme jet na západ, abychom ujeli oblakům. Říkal Dory (řidič a průvodce, prý jako ta ryba z Nema, že se pokusí neztratit a že to dělá už 6 let), že se na aktivitu nedívá, ale na nebe. Po hodině cesty jsme odbočili na boční cestu a začali pozorovat nebe. Měli jsme ho téměř celé čisté, byly vidět hvězdy a tři pruhy “northern lights”. Což je dobrý základ, a teď jen pozorovat a čekat, aby se v těchto pruzích objevila tančící aurora borelias. Sem tam se bílý pruh zvýraznil a Dory pořád jásal a já byla trochu zklamaná, minulý týden jsem viděla jinou podívanou. Pozvali nás na čokoládu, mně se nechtělo odejít, od foťáku, abych to neprošvihla, ale už mě zábly nohy a potřebovala jsem se projít. Tak jsem tedy šla a co myslíte – samozřejmě to začalo. Utíkala jsem s hrníčkem zpátky, a jen němě pozorovala. Bylo to něco úplně jiného.

Bylo to všude. Bylo to od bílé přes růžovou po jemně zelenou. Byl to nesmělý tanec jak u baletu. Kdy tanečnice kmitaly nohami stále tak ladně a ne těžkopádně jako u kankánu, vlnily sukýnkami a točily se s rukami nad hlavou. Neudržela jsem se a jásala. Mnoho ostatních turistů naznalo, že viděli a šli do tepla autobusů, ale já pozorovala až do konce, má-li to nějaký konec 🙂 Pak jsem jako poslední nastupovala a o půl jedné jsem byla doma. Ale byla jsem z toho zase tak rozechvělá, nervózní a šťastná, že jsem nemohla usnout. Nejvíce mě mrzí, že to neumím vyfotit tak, jak jsem to viděla a přitom ostatní to zachytili i na pouhé mobily. V srdíčku mi to uložené zůstane, ale mrzí mě, že to nemohu zprostředkovat. Viděla jsem to dvakrát, pokaždé tak jinak a tak úžasně. Pouhá fyzika. Ale překrásné stvoření. A že jednou uvidím ještě krásnější věci?

Splnila jsem si sen. Dvakrát. Před 6 lety jsem namalovala pastely na vůdcovské kurzu obraz, co bychom si přáli zažít. Oblohu s barevnými čarami, protože jsem netušila přesně, jak polární záře vypadá. A tehdy jsem nevěřila, že se mi to splní. Za pouhých 6 let. Dvakrát. Pokaždé úplně jinak. Děkuju.

0. Úvod a odjezd

  1. První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
  2. Zbytek rtg projekcí
  3. Sportem ku zdraví
  4. O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
  5. Poslední projekční rozdíly
  6. Začalo sněžit!
  7. Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
  8. Úvod k CT
  9. Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
  10. Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
  11. Úvod k MR
  12. Rekapitulace poloviny pobytu
  13. Ekumenická bohoslužba s nejkrásnějším Islandím východem slunce
  14. Jak jsem pozorovala velrybu a plavila se na obřích vlnách
  15. Flóra a záchodový výhled
  16. Toulání ke kostelíku nad Akureyri

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.