Plynkáček v Akureyri 19

Ráno bylo teplo a nasněženo – okolo 4 stupňů (tedy jsem zvolila tričko s krátkým rukávem pod svetr) a pak cestou do nemocnice jsme šly neprojetou cestou, takže v porovnání s projetými kolejemi na konci ulice v noci napadlo tak 8 cm sněhu. V rámci rozcvičky jsem si posbírala, poskládala a poklidila prádlo, uvařila první z druhého kola kaší (čokoládová s kešu oříšky). A včerejší rest, Siku toaletní papíry koupila 🙂 Dneska jsem si vzala tradiční tmavě modré oblečení.

Dnes poprvé jsem přišla k zamčeným dveřím. Ale potkala jsem jednoho pana doktora, který mi ukázal fintu na okolo, kterou jsme se dostali do skladu, který nebyl zamčený a je průchozí dovnitř (absurdní – ne ten s léky, ale vším materiálně ostatním). Kromě chystání pacientů jsem pár MR vyšetření udělala sama – mozky, páteře, pacient s roztroušenou sklerózou. Je zvláštní, jak jsem zvyklá od nás se bát, že já mohu vyšetřovat a pořád se ptám, zda to mohu odkliknout a je to v pořádku. A přitom oni mi důvěřují a navíc říkají, že to mám dobře, tak se nemusím bát. Tohle mi bude zase chybět. Důvěra, kterou tu s odjezdem najdu, ve své (ne)schopnosti a všechno, co jsem se tu naučila. Dokonce jsem už párkrát upozornila, že tato poloha bude dávat artefakt nebo že se neaplikovala injekce kontrastu. Vzájemně jsme spokojení.

Mihl se nám tam Indický doktor, sbíral objednávky na mexické jídlo ode všech, kteří dnes nešli na staro-islandské hody a ptal se i mě. Nechci znít jako držgrešle, ale donesla jsem si svačinu a když jsem viděla, že burrito stojí tolik, za kolik si tu koupím 3 – 4 obědy v kantýně nebo nové CD ve Flóře nebo jízdenku do Húsavíku, oželela jsem s díky, že s sebou svačinu mám. Když už jsme ale spolu mluvili, ptala jsem se ho na toho českého doktora, kterého zmiňoval. Zavolal mu a domluvil s ním schůzku. Za chvíli tedy pro mě přišel na oddělení, Fanney říkala, že je to v pohodě a on si sedl s kávou a chvíli jsme povídali.

Okénko srovnání od českého pana doktora

Bylo velice zvláštní spolu mluvit česky, oboustranně. A vzájemně jsme se občas přistihli, že hledáme slova. Žije tu a pracuje už 6 let a dostala ho tu trochu náhoda, když se zařekl, že kývne na první inzerát, který najde. A byl to tento. Prvně sem letěl na návštěvu, ale pak zjistil, že návštěva je konkurzem (a on vůbec bude pan doktor chytrý, když mi vyjmenoval, že pracoval nebo byl na stážích v Rakousku, Německu, Holandsku, …). Měl plné zuby a byl vyčerpaný z českého přístupu a potvrdil mi, že je to tu naprosto jiný svět, který nepochopí Češi a oni naopak nepochopí ten náš.

Nejen, že radiologové nepíšou popisy a diktují je, ale obecně lékaři nepíší zprávy – přijímací, vyšetření, propouštěcí. Hleděla jsem na něj jako puk a on pak říkal – to byste nevěřila, kolik času to ušetří. Kdo to neokusí, netuší, ale když jsem po několika týdnech zjistil, že mi najednou odpadlo (roztáhl ruce) tolik věcí a najednou se mohu věnovat jen (ukázal špetku) té své smysluplné doktořině, nemusím ležet v papírech, nemusím vykazovat nic pojišťovnám a přijímat pacienty, aby to pro nás bylo udržitelné. Když řeknu, že za hodinu v ambulanci chci udělat 2 objednané pacienty místo 4, prostě to tak bude a nemusím nikomu ani zdůvodňovat proč. Také mi říkal, že byl u začátku projektu v Česku, kdy se rozhodli vyškolit něco jako speciální sekretářky, které by psaly zprávy z diktafonu (jak to funguje tady), uměly základní názvosloví, ale po dvou měsících to museli ukončit, protože zjistili, že by jim museli tak zvednout platy, že raději nechají toto na lékařích bez zvednutých platů.

Rozpovídal se o stávce doktorů, kterou tu před pár lety zažil. Říkal, že ještě v Česku zažil a účastnil se první vlny Děkujeme, odcházíme, ale jak mi popisoval průběh stávky tady. To je naprosto nepředstavitelné v našich podmínkách. Naprosté science-fiction. Stejně tak když se s místními bavil o přesčasech, které v Česku vládnout (a on má mnohem více než 416 hodin a spotřebovával je mnohem dříve než v sprnu…). Prý je tu považován za workoholika, neb je jediným pediatrem na celém Islandu, který pracuje od pondělí do pátku. Všichni ostatní pracují běžně 4 dny, někdy i třeba jen 3 nebo 2. Vykládal mi, kolik tam je cizinců a o krizi, o které se mi už zmiňovali na oddělení, jak odchází do severských států, kde mají více (protože se tu povinně učí Dánsky a díky tomu nemají problém se tam uchytit). A když už se někdo vrátí, chce být v Reykjavíku, který je obecně dostupnější a kulturnější, zde na severu nikdo žít nechce. Ale také o tom, že jeden lékař-cizinec byl odejit, protože byl drzý na jednu sestřičku. Když jsem jen zalapala po dechu, jak by to pak skončilo u nás, říkal, já vím, neměl by kdo operovat, aniž bych to rozváděla. 

Vůbec jsou tu kolektivní. A shodli jsme se, že kolektivní v pravém slova smyslu, na který my Češi nejsme a asi nebudeme jen tak připraveni. Říkal, že si teda pořád nemůže zvyknout na to, že sestry tu mají stejný hlas jako doktoři a na rovinu spolu diskutují, protože má od nás zažité, že sestra jen poslechne příkazy a párkrát se dostal do mírného konfliktu, že sestra měla jiný názor, za kterým si stála. Ale oni to nevnímají jako drzost. Dvakrát ročně se každé oddělení schází s nejužším managementem nemocnice a řeší, co a jak, vyříkají si s ředitelem vše od nejvyššího doktora po nejnižší asistentku. Pořád řeší s IT oddělením nějaké změny, aby si usnadnili práci, plánují nějaké výlety a kamarádí se. Říkal mi, že na toto se zvyknout asi nedá, protože jsme více konzervativní a přijde nám to nepřirozené. Navíc je to v našich podmínkách až nemyslitelné, protože všichni jsou tak vyčerpaní a zavalení, že představa nějakého společného výletu či školení je za více než trest.

Končili jsme své sdílení s jeho slovy. Nikoho nenavádím k emigraci. Ale jakmile jednou okusíte, že to jde dělat jinak, špatně se vrací zpět a doma nikdo není na vaše návrhy na změny zvědavý. Profesně tu jsem spokojený. Osobně je to složitější, když mám v Čechách rodiče. Ale zažil jsem lékaře, kteří se vraceli po emigraci a chtěli dělat věci jinak, ale zkrátka to nešlo…

Konec okénka srovnání od českého pana doktora

Měla jsem z toho hlavu v pýru. Omlouvala jsem se, že jsem se zdržela, ale zase na mě všichni hleděli, co se omlouvám, že je to v pořádku. Jak bylo pořád co dělat, úplně jsem zapomněla na oběd a šla jíst až mnohem později než normálně. Uvařila jsem si z šuplíčku čaj (v denní místnosti je plný šuplík čajů, neustále uvařená káva, polička se sušenkami a téměř permanentně je na stole něco na mls pro všechny – koláč, sušené švestky, perníčky, …) a snědla svůj chleba se sýrem a paprikou. Marta si také našla čas a sedla k jídlu – byla odvážná a donesla si zespod. Tak mi udělala aspoň exkurzi toho, co si nakonec donesla ona. Sušená ryba, která se maže máslem, uzené jehněčí, prosolené usušené jehněčí, tlačenka z prasečího obličeje, “shnilý” žralok (když si to vygooglíte, je to tu tradice, ale tak neuvěřitelně to páchne!). Ani sama všechno nesnědla nebo neochutnala, ale stačilo mi, když mi to popisovala z uctivé vzdálenosti. Mihla se tam Klara a ptala se mě, co že jsem nešla dolů na jídlo. Zkrátka, toto je tu humorná událost (Indickému doktoru se při sbírání objednávek taky smáli, že tam je 6 let a ještě to nejedl, ale když to nejí ani místní :-D).

U posledního pacienta se mi stala milá věc. Vala mi zapomněla říct, že budeme dělat ještě jedno vyšetření, na které pán nebyl objednaný ten den, ale měl žádanku v systému, tak jsme to zfoukli zaráz, neb další pacient měl zpoždění. A když jsem ho vyjížděla, ptal se, že to asi není všechno, Vala mi to přišla říct a já ho nachystala na druhou část. Když jsem ho pak pouštěla, že teď už to je doopravdy všechno, koukal na mě a říká: “och, vy nejste Islanďanka? Já myslel, že ano!”.

Po práci jsem šla do kulturního centra se zase na pár věcí ujistit (a díky tomu vím, odkud mi pojede bus do Reykjavíku, je to trochu od jinud, než jsem myslela) a cestou si v pekárně koupila mňamku. Nějak jsem se potřebovala vychodit a přepnout hlavu z toho, co mi říkal pan doktor… Šla jsem na letiště se poptat a nic moc se nedozvěděla k jednomu výletu, nad kterým přemýšlím, a zpátky domů. Tam jsem zjistila, že tu někdo byl – asi z nemocnice – zmizel pytel se špinavým ložním prádlem od Anny včetně separovaného odpadu a v kuchyni přibyly dvě čisté hadřičky místo mé jedné urousané. Také nebyly zavřené dveře, ale je opravená klika. Cestou domů si vždycky připadám jako stopař – podle stop poznám, jestli bude Siku doma nebo už někam odešla či se snad nevrátila. 

Uvařila jsem si čaj, ohřála polévku ze včerejška a udělala rýži s žampiony, přidala miminkovskou papriku a půlku kukuřice. Vedoucí celého oddělení mi dnes říkal, že příští týden mě odchytne na krátký rozhovor, jak jsem to tam vnímala, co vidím přínosné pro sebe, v čem by se oni mohli zlepšit, … Slíbila jsem, že si to zkusím sesumarizovat, protože mu moc nemám co říct, než že mám plno brouků v hlavě, proč se u nás věci dělají (asi) složitěji. A když jsem v tom sumarizování, rozjela jsem na IG možnost mi klást otázky, připomínky či návrhy, co bych měla vidět, přivézt nebo tak. Tak se můžete přidat i tady do komentářů nebo mi napsat soukromně. Nebo jestli jsem něco zatím nedostatečně vysvětlila či vás něco zajímá a já to ani nenakousla.

Siku se tu mihla a odjela na víkend domů. Málem jsem si ale ucvrkla strachy, protože před chvílí někdo silně zabušil na dveře. A ona to “jen” donášková služba, která si neví rady s adresami. Proto vám přeji příjemný páteční podvečer a Vala mě dnes naučila: houldva helki! (nebo něco takového a píše se to pravděpodobně takto: Góða helgi!)

0. Úvod a odjezd

  1. První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
  2. Zbytek rtg projekcí
  3. Sportem ku zdraví
  4. O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
  5. Poslední projekční rozdíly
  6. Začalo sněžit!
  7. Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
  8. Úvod k CT
  9. Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
  10. Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
  11. Úvod k MR
  12. Rekapitulace poloviny pobytu
  13. Ekumenická bohoslužba s nejkrásnějším Islandím východem slunce
  14. Jak jsem pozorovala velrybu a plavila se na obřích vlnách
  15. Flóra a záchodový výhled
  16. Toulání ke kostelíku nad Akureyri
  17. Druhá, úplně jiná, polární záře
  18. Nejmodřejší obloha doprovázející mě při nákupech

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.