Plynkáček v Akureyri 21

Ráno se mi nechtělo vstávat. Protože jsem se rozhodovala, co budu dělat, bylo hezky, ale já se příliš bála. Nakonec jsem si udělala ovesnou kaši s kokosem, oblékla si spodní vrstvu, odhodlala se poprvé zavolat taxi (domluvit adresu a u toho nezapomenout dýchat), na to navléct horní vrstvu, jít před dům, kam zrovna taxi přijíždělo (snad to byly jen 2 minuty) s batohem nutného vybavení. Pan řidič byl milý, trochu mě zaskočila jeho věta kam mě odveze (tak mi ji musel zopakovat) a vyjeli jsme. Do lyžařského resortu pod horou Hlídarfjall.

Nervozitou jsem moc nemohla dýchat. Po přivezení a zaplacení jsem se rozhlížela a našla půjčovnu. Tam jsem musela prvně udělat takový check-in na PC s vyplněním kontaktních údajů, výšky, váhy, schopností. Pak si mě vzali k okýnku, kde jsem to zaplatila (rovnou mi prodali i skypass – kartička, kterou je pak možno vrátit, ale také vám vrátí jen půl zálohy za ni – kterou stačí mít v levé kapse a turniket si vás vždy sám načte) a zkoušeli jsme boty. Nahlásila jsem číslo, ale nějak se jim to nezdálo a přeměřili mě na podložce a donesli větší. A když se do ní obouvám, že je dobrá, tak se za mnou ozve “tady máš druhou”. Byla jsem v milém šoku a zapovídala se se slečnou, která podle jména viděla, že jsem z Česka a zbytek už se mnou doobstarala ona. Na Islandu žije rok a půl a ptala se, co tam dělám, a že se do Česka vrátit nechce. Právě kvůli jinému přístupu, který tu je. Pomohla mi vybrat správnou helmu (ta je zdarma k půjčení), dala mi rovnou i brýle a tyčky. Ještě šla se mnou ven a ukázala mi, jak které vleky fungují a kudy jezdit (mnoho toho bylo zavřeného). 

Vydala jsem se tedy na nejkratší modrou, kam se jelo na kotvě, abych se rozjezdila. Kopeček byl jen o trochu kratší než ten v Olešné, já se rozjela a pokračovala na sedačkovou lanovku, které jsem se strašlivě bála. Chvíli jsem koukala, jak na ni lidé nasedají, pak vyrazila i já a při stahování zábradlí jsem se praštila do hlavy (ještě že jsem měla tu přilbu :-)). Vystupování jsem jakžtakž zvládla a rozhodovala se, kterou ze dvou modrých cest jet dolů. Nakonec jsem zvolila tu okolo lanovky, která je téměř přímá. A dlouhá 🙂 Byl to zážitek. Asi 2 hodiny jsem jezdila na těchto dvou cestách střídavě (každou asi 3-4x), ta druhá byla do oblouku maličko delší a líbila se mi a bavila mě více. Nebyla tak prudká, rozhodně nebyla tak namrzlá a nebyl to sešup. Pak mě už ale strašně mrazily prsty na nohách a z šátku jsem měla kus ledu. Dole jsem tedy šla do šatny asi nějakého hotelu či chaty, navlékla si ještě jedny ponožky, vyklepala sníh z bot (chápeme, já spadla při přejezdu od konce sjezdovky k lanovce), vyměnila nákrčníky a vydala se zase lyžovat.

Jak jsem ale byla vyklepaná z pádů, to jsem spadla už i na sjezdovce na zledovatělém úseku, šla jsem raději zase na tu začátečnickou. Slunce se totiž začalo (o půl jedné!) schovávat za horu, některé úseky byly ve tmě a já to hůře viděla bez dioptrických brýlí. Také začal mírný nátřesk, na sjezdovce bylo plněji a já měla strach (a kvůli toho strachu a respektu jsem nepokračovala du druhého patra sjezdovek do úrovně červené a černé, kam se po sedačkové lanovce pokračuje kotvou, neb to vypadalo velice namrzle). Hodinku jsem lyžovala na začátečnické, občas jsem odbočila na konci vleku doprava a tím se napojila na tu dlouhou zahnutou sjezdovku ze sedačkové lanovky. Pak už to začalo padat i na té začátečnické a já opět necítila prsty. Rozhodla jsem se ale rozloučit se s resortem poslední jízdou dookola ze sedačkové lanovky. Tam ještě jakžtakž svítilo slunce (takže nebyla o tolik citelnější zima) a nebylo to tak namrzlé, tak jsem si to dala ještě jednou. Už jsem ale měla problém při vysedání a nějak to nestihla, tak jsem skákala z asi metru na lyžích z lanovky. A říkala si, že v nejlepším se má přestat.

Vše jsem v půjčovně vrátila, vrátili mi 500 ISK za kartičku, Češka se mě ptala, jak jsem si to užila a říkala, že dopoledne bylo -15 °C. Rozloučily jsme se, já si vyměnila dvoje ponožky za nezpocené suché (úplně rudé prsty) a snažila se to rozchodit cestou ven zamyšlená, jak bych se dostala domů. Asi jsem našla stezku, 10 km, kterou se dookola s překročením říčky dolů dá dostat, ale tak zvláštně to navazuje a nejistě a když jsem hledala začátek, nenašla, tak jsem se smiřovala s tím, že si tedy i zpět zavolám taxi. Pak mi to ale nedalo a zkusila jsem si sehnat odvoz místní. První auto, které jelo po parkovišti a mávla jsem na něj, to nepochopilo a jelo dál. Pak jsem ale viděla kluka tak mého věku, jak čistil sklo a chystal se na odjezd, zaťukala jsem na něj a ptala se, jestli by mu nevadilo mě svést dolů pod kopec. Že v pohodě. Nasedla jsem, představili jsme se, ptal se mě, jaktože jsem sama a jak jsem se dostala nahoru, co tam dělám a už jsme jeli. U něj venkovní teploměr ukazoval -12 °C. Co mě zarazilo byl kouř jakoby v oblasti nad vodou podél celého města. Pak jsem zjistila, že to opravdu nad vodou je. Může mi někdo říct, co to bylo? To byla taková zima, že jak se snažilo moře zamrznout, tak se rovnou odpařovalo? Nějaké změny skupenství?

Michal (nebo tak nějak) se mě ptal, kde bydlím, kde chci vysadit, a já mu říkala, ať mě vysadí hned dole, že bydlím u nemocnice, ale že to dojdu, že mi hodně pomohl svozem. Že né, že to je v pohodě a sveze mě až k nemocnici. A tak udělal. Ještě jsme jeli kolem koupaliště a říkal, že tam rozhodně musím zajít, abych měla svou islandskou zkušenost co nejobsáhlejší. Rozloučili jsme se, já mu hluboce děkovala a docupitala tu svou ulici domů (u něj v autě mi aspoň rozmrzly prsty na nohou a já mohla normálně chodit) udivena z toho dýmu. Doma jsem bojovala s dveřmi (máme opravenou kliku, ale teď pro změnu vstupní dveře nejdou dovřít), pomalu rozmrzala (rudý obličej mrazem!), uvařila si čaj a dojedla zbytek zeleninové polévky.

Pak jsem mlsala tyčinkový příděl na dnešek, který jsem si vzala na svah, topení dala na maximum (můj teploměr ukazoval venku -8 °C a až teď večer ukazuje -11 °C, zatímco mobil tvrdí -19 °C) a poslouchala Hergoty! a relaxovala (můj pravidelný čtenář zajisté ví, že nenadávám, ale mluvím o pořadu rádia Wave, který má podnázev Pořad o spiritualitě bez skrupulí s heslem Pán Bůh je Pán! a který se snažím poslouchat – jsem teprve u začátku roku 2014 – protože mi přijde zajímavý a nabízí mnoho témat k dumání). Teď si na večeři dělám těstoviny se smetanovou omáčkou a dám si horkou sprchu a půjdu spát. Začínám být příjemně unavená, bolí mě stehna i paže, ale jsem ráda, že mě rodiče včera přemluvili, že mi chtějí dopřát tyto zážitky.

Abychom si to shrnuli: poprvé jsem si objednala taxi, poprvé jsem jela sedačkovou lanovkou, poprvé jsem lyžovala na dlouhých sjezdech a poprvé ve vysokých horách, řekla bych, že jsem lyžovala nejseverněji, co to jde a také jsem poprvé stopovala vlastně. Myslím, že na dnešek slušný výkon 🙂

0. Úvod a odjezd

  1. První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
  2. Zbytek rtg projekcí
  3. Sportem ku zdraví
  4. O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
  5. Poslední projekční rozdíly
  6. Začalo sněžit!
  7. Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
  8. Úvod k CT
  9. Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
  10. Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
  11. Úvod k MR
  12. Rekapitulace poloviny pobytu
  13. Ekumenická bohoslužba s nejkrásnějším Islandím východem slunce
  14. Jak jsem pozorovala velrybu a plavila se na obřích vlnách
  15. Flóra a záchodový výhled
  16. Toulání ke kostelíku nad Akureyri
  17. Druhá, úplně jiná, polární záře
  18. Nejmodřejší obloha doprovázející mě při nákupech
  19. Okénko od českého pana doktora
  20. Odpočinkový den, kde jsem mohla být zase na návštěvě “jako doma

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.