Plynkáček v Akureyri – úvod

Naznačovala jsem to. Pak jsem měla pocit, že jsem to i začala říkal. V práci to bylo jasné. Rozhodla jsem se vyjet a vyjela na měsíční (4 týdenní) stáž do nemocnice, na radiologické oddělení, do Akureyri (Island). A protože čím více lidí se to dozvědělo, tím více lidí pochtívalo reporty, naznala jsem, že tentokrát musím psát průběžně a ne jako v létě s více než půlročním zpožděním. Připravte se, #berrysicelandicspamsoon začíná #again aka #plynkacekvakureyri. Proč se dočtete na konci úvodu obsahujícího trable s příjezdem 🙂

FAQ (další přidejte do komentářů)

Jak sis to zařizovala?

Sama. Od A po Z. Protože když jsem se začala pídit, zjistila jsem, že naše univerzita, potažmo katedra radiologického asistenta, nemá žádnou zahraniční smlouvu (když pomineme tu se Slovenskem). Přes báječnou zahraniční studijní referentku jsem se dozvěděla, že nejschůdnější je pro mě program “freemover”, který je pro praktické stáže do 30 dnů. Kvůli blížícím se státnicím jsem věděla, že Erasmus bych časově nedala a navíc je v mém oboru zbytečný. Takto dostanu pár kreditů navíc, budu to mít v předmětech jako zahraniční stáž, něco se doopravdy naučím. Začala jsem obepisovat nemocnice. A když mi napsali, že jo, začala byrokracie. Poslat jim životopis, fotku, výpis z očkovacího průkazu, testy na MRSA, výpis hotových předmětů se známkami, sepsání training agreementu s podpisem jejich, mým a na naší škole, motivační dopis a přihláška do freemoveru, jízdenky, letenky, řešení pojištění se školou a na poslední dva dny samostatně a spousta dopisování. Oni mi zařídili ubytování, které tu pro studenty mají, já si naopak musela nadpracovat hodiny v práci, uzavřít semestr o měsíc dříve a mohla jsem odjet (ještě rychle vyměnit dozimetr!.

Proč Island? A proč Akureyri a ne Reykjavík?

Tato nemocnice byla první, kam jsem napsala, prvně z recese, že se mi vzhledově líbila, když jsem ji z dálky viděla při zářijové návštěvě města. Když neodpovídali a já se postavila zodpovědněji k tomu, že do ciziny chci vyjet, protože mám pocit, že mi dávají najevo fyzici, jak mi zahraniční zkušenost chybí, začala jsem s více státy. Našla jsem si seznam starý nefunkční, ale s aktuálními adresami nemocnic pro Erasmy radiologických asistentů (tito mají mezi sebou smlouvy, ČR tam samozřejmě není). Psala jsem do Reykjavíku (na stránkách nemocnice je formulář pro zahraniční studenty) a dále dle seznamu Británie, Irsko, severské země a postupné odpovědi byly nemáme místo, čas nebo nám vadí, že s vámi (školou) nemáme smlouvu. A pak, když jsem to vzdávala po více jak měsíci a mnoha záporných odpovědích, s tím, že německy mluvící země a Francii nechci, mi napsali z Akureyri, že mě rádi uvidí.

Myslíš, že ti to profesně pomůže?

Ne, jsem o tom přesvědčena, co se týče radiologického asistenta. Fyzika, možná. Ale chtěla jsem to zkusit, přesvědčit samu sebe, že pocit, že se o sebe umím postarat a zařídit spoustu věcí, není mylný. Zjistit, jak jsem na tom jazykově a upřímně mě i zajímalo, jak to funguje v nemocnicích v zahraničí.

Co tam budeš dělat?

Jsem na radiologickém oddělení, kde týden budu na rentgenu, týden MR, týden CT a týden mix mammografie, intervencí atd. Jsem jako “radiographer student”, takže budu dělat vše jako radiologický asistent pod dohledem. (ano, v zahraničí radiographer, v USA radiology technic, ale nikde “assistant” – to jsou něco jako sanitáři) A o víkendech výletovat po krásném okolí.

A odjezd…

Balení bylo pro mě složité, protože jsem se balila poprvé někam na měsíc, a ještě tak různých podmínek. Takže na slušno do kostela, sportovno, když budu chodit (třeba i lyžovat), lékárnička, vit. D a C, protože vím, jak to tu je s tmou a čerstvým ovocem, alespoň jsem si nemusela balit nemocniční oblečení, jen boty. Také mám spacák, protože poslední noc možná budu v backpacker hostelu, kde je nutný. Boty mám tedy čtvery, pláštěnku jen jednu (ano, myslím, že to stačí, (m)Lékárníku).Techniku (NB, foťák, nabíječky, čelovku), náhradní brýle, ortézy, míček na moje nožky, základní jídlo (čaje, sušené mléko, meltu, marmeládu, vločky, několik hotových dehydrovaných jídel a myslityč). Hromadu křížal a pana Plynkáčka. Sem jsem jela vlakem ČD do Prahy (RegioJet měl příliš velké zpoždění a autobusu jsem vzhledem k situaci u Větrného Jeníkova nevěřila), bratranec mě doprovodil z Hlavního nádraží na Florenc. Tak jsem našla místo na lavičce, kde jsem bivakovala, za chvíli se za mnou připojil samostatně cestující mladý Ukrajinec a navzájem jsme si hlídali věci, když ten druhý potřeboval třeba na záchod. On Ukrajinsky, já anglicky, ale hlavně, že jsme to zvládli (záchod stojí 10 korun). Pak jsem pokračovala žlutým busem do Mnichova na letiště, terminál 2.

Tam mě čekalo 9 hodin do odletu – prvně jsem musela najít terminál 1 a tam úsek A. Takže 20 minut chůze. Uvelebila jsem se na sedačce a snažila se pospávat. Dost dobře to ale nešlo, v 5 a 6  odbavovaly dvě velké společnosti a bylo tam rušno. Navíc co chvíli bylo hlášení, že někdo nechal bez dozoru zavazadlo a ať si ho okamžitě vezme, nebo bude letiště evakuováno. Takže nebylo dvakrát pohodlné si vždycky vše sbalit, jí s tím o patro níž na záchod a zase zpátky. Po 10. hodině nastalo odbavování mého letu – přestože jsem provedla online check-in, vytiskli mi znovu letenku a batoh jsem musela odnést k bulk lagguage. Protože jsem letěla s Iceland-air, mohla jsem mít 23 kg a dvě příruční zavazadla – 1 do 10 kg a druhé do ruky. Bezpečnostní kontrola mě mírně vystresovala, protože na mě madam spustila a mě až po chvíli došlo, že jí nerozumím, protože mluví německy. Nesměla jsem tedy špitla “English, please”, což ji vlastně rozzuřilo ještě více. Když jsem ale konečně pochopila, že si k ní musím vlastně stoupnout bokem na žluté značky a pak si jít pro věci, vše bylo OK. Při přebrání věcí z košíku jsem ještě musela zapnout foťák a nechat nahlédnout, že to není atrapa, a to bylo vše. V čekací hale byly lavičky příjemnější, protože neměly mezi sebou opěrky, a tak jsem se natáhla a na pár minut usnula.

Odlet se nám o hodinu zpozdil, protože museli udělat nějakou opravu na záchodě. Takže celé letadlo bylo nervózní, protože většina pasažérů přestupovala na transity do Ameriky s odletem v 17 hodin, což jsme reálně přilítali, a nikdo neměl jistotu, že návazný let stejné společnosti počká (nebyli si jistí). Jinak v nabídce byl 2x nápoj (džus, káva, voda v ceně) a obrazovka se zábavou. Mě se ale sekala, tak jsem pospávala raději. A wifi mi taky nejela. Z letadla jsem tedy nervózně vyběhla, tam čekala už paní a když jsem se jí ptala, odkud let do Akureyri, nebyla si jistá a tabule to přeblikla. Nekonečné sekundy jsem čekala, pak se jí znovu ptala, kde to najdu a musela běžet přes téměř celé letiště. Když jsem doběhla ke správnému terminálu, slečna se na mě usmívala, ujistila, že jsem ta z Mnichova a že nemusím tak spěchat, neb let stejně o 10 minut zpozdili. Jenže nastal další problém, protože přestože s tímto Air-Iceland-Connect to Air-Iceland zařídil, nebyla jsem na boarding listu. Letenka ale byla ok, tak slečna říkala, ať si sednu na jakékoliv volné sedadlo (zde je povoleno pouze příruční zavazadlo do 6 kg – moc se to neřešilo, ostatní měli středně velké kufry, ale asi kdyby bylo letadlo plné, je to striktnější). Vrtulové letadélko, kam nás autobus vezl opět přes celé letiště, je maličké, ale je v něm hromada místa na nohy. Prakticky měl téměř každý dvojsedadlo pro sebe. A tento let byl pro mě snad největším zážitkem.

 

Letušku nám totiž dělal pán, takový ten typ, který v bondovkách dělá chladnokrevného vraha. Velice gentlemanský, ví, co má dělat, žerete ho i s navijákem. Kromě bezvadného chrapláko-báječného hlasu a ukázce jak s vestou atd. se pak posadil na vzlet a připoutal. Když jsme vzlétli, popadl vozík, dal na něj ubrus a rozvážel nám opět nápoj, pak vysbíral odpadky, pak jsme přistáli a já byla hotová. Mno a když jsem se vzpamatovala z toho přistání, protože to je na přistávací ploše uprostřed vody, takže při dotyku kol začne letadlo velmi moc brzdit, šla jsem si pro batoh. S jistým tušením. Batoh nebyl, a tak jsem se začala ptát a po nějaké době jsme se dobrali toho, že ho prostě nezvládli naložit a že mi zavolají.

Když jsem vyběhla ven, poslední dva taxíky právě odjížděly. Nasadila jsem tedy vražedné tempo, protože jsem měla něco málo přes hodinu se dostat do nemocnice pro klíče. Tam jsem se zvládla docela domluvit, co vlastně chci, a už natěšená šla k domečku. Kam nepasovaly klíče. Tak jsem se vrátila do nemocnice. Po dalším telefonátu jsme zjistili, že mi byla poslána špatná adresa. A paní recepční mi na sebe dala číslo, že pokud bude problém, ať jí zavolám, jí za pár minut končí služba a dojede. Dům jsem našla, klíčem na druhý pokus tuhý zámek odemkla, vypadlou kliku chytla. S pokojem se mi už ale nedařilo. Zkusila jsem to stokrát, i druhý vchod, nic. Tak jsem volala a paní recepční za pár minut přijela. Zhrozila se, protože klika na ni znovu vypadla a pak se jí povedlo můj pokoj otevřít. Kouzlo spočívá v přitáhnutí klíčku mírně k sobě! S obdivem, že je moje hero a mám kde spát jsem se rozhlídla po pokoji, rozloučily jsme se tréninkem odemykání a já si povlékla postel povlečením, které mi předala při první návštěvě s klíči, přivítala se s přišlou spolubydlící Anou (jméno je komplikovanější, řekla mi zkrácenou verzi :-)), dala si sprchu s půjčeným sprcháčem a nemocničním ručníkem a vyčerpaná zalezla. Na jídlo jsem už neměla ani pomyšlení. Ještě mi pak Ana pomohla vyřešit pípající požární alarm a pak jsem už skutečně usnula po 30 hodinách cestování.

Sice jsem byla připravená, vše co šlo, měla dopředu, dokonce jsem se neztratila a žádná z věcí, které se staly, nebyly tentokrát mou chybou. A tak si nemám co vyčítat, ustála jsem to a zahájila s jistou grácií. Minimálně si zvedla sebevědomí, že jsem to prostě dala. A na to jsem hrdá.

P. S. A proč Plynkáče v Akureyri? Když jsem doma neustále vážila a přebalovala a oželela Stopangin, sůl přesypávala do plastové lahve, voňavku, tělové mléko, sprcháč a raději vzala pevné mýdlo a Plynkáčka, mamince to bylo k smíchu. Tak mu to tu aspoň musím pořádně ukázat 🙂

26 komentářů u „Plynkáček v Akureyri – úvod

  1. Pingback: Plynkáček v Akureyri 1 | Berry

  2. Pingback: Plynkáček v Akureyri 2 | Berry

  3. Pingback: Plynkáček v Akureyri 3 | Berry

  4. Pingback: Plynkáček v Akureyri 4 | Berry

  5. Pingback: Plynkáček v Akureyri 5 | Berry

  6. Pingback: Plynkáček v Akureyri 6 | Berry

  7. Pingback: Plynkáček v Akureyri 7 | Berry

  8. Pingback: Plynkáček v Akureyri 8 | Berry

  9. Pingback: Plynkáček v Akureyri 10 | Berry

  10. Pingback: Plynkáček v Akureyri 11 | Berry

  11. Pingback: Plynkáček v Akureyri 12 | Berry

  12. Pingback: Plynkáček v Akureyri 14 | Berry

  13. Pingback: Plynkáček v Akureyri 15 | Berry

  14. Pingback: Plynkáček v Akureyri 16 | Berry

  15. Pingback: Plynkáček v Akureyri 17 | Berry

  16. Pingback: Plynkáček v Akureyri 18 | Berry

  17. Pingback: Plynkáček v Akureyri 20 | Berry

  18. Pingback: Plynkáček v Akureyri 22 | Berry

  19. Pingback: Plynkáček v Akureyri 23 | Berry

  20. Pingback: Plynkáček v Akureyri 24 | Berry

  21. Pingback: Plynkáček v Akureyri 25 | Berry

  22. Pingback: Plynkáček v Akureyri 26 | Berry

  23. Pingback: Plynkáček v Akureyri 27 | Berry

  24. Pingback: Plynkáček v Akureyri 28 | Berry

  25. Pingback: Plynkáček v Akureyri 29 | Berry

  26. Pingback: Plynkáček v Akureyri 30 | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.