Sice chci tolik psát o Islandu, ale dnes zkrátka musím psát o hudbě. I ta nás na Islandu provázela – buď místní rádio a čím více na severu bez signálu, tím více repertoár tvého tatínka. Jsme hudebně založení. Ale ty tomu vévodíš. Do nedávna jsem netušila, jak moc, Máli.
…slovně i ručně.
Před týdnem a půl děti řekly: „I když to tak nevypadá, začalo nám před pár dny jaro, a tak si ho písničkami přivoláme.“ A stalo se. Nevím už ani, na kolikátý pokus. Vnímám to jaro totiž mnohem déle.
Ne, nebyla jsem tolikrát jako loni. Byla jsem na podobných místech, ale chtěla jsem je objevit i z jiných směrů. A tak vám trochu popovídám, kdybyste chtěli jít v mých stopách 🙂 (trasy si volím částečně náhodně, částečně kilometricky a částečně dle checkpointů z Railtour)
Tradiční novoroční narciska (jako loni) 😉 🙂
Loňský rok jednou větou? Malinká!
“Cože to dnes slavíme?”
“No přece narození Malinké.”
“Po takové době?”
“To se dělá až po šestinedělí!”
“Jo ahá….”
“Dobré ráno, když to půjde, zkuste dnes jít do školy nebo práce jinou cestou…” Mé nejoblíbenější formální cvičení v rámci #Mindfulness. Principy, které jsem v životě měla, jen trochu jinak. A usvědčování, že všímavost jako životní směr pro mě není, příliš mě nutí otáčet se do sebe a přestat hledět kolem sebe. Některé věci ale rozhodně za to stojí, třeba jít na procházku, dýchat a uvolnit se. Modlit se. Pozorovat podzim. Dnes jsem to zkusila ještě jinak, zapnula jsem si do sluchátek navigaci, objevila les, ve kterém jsem ještě v životě nebyla, poslouchala písničku, kterou jsem v životě neslyšela a z celé radosti, která vytlačovala předešlou úzkost z přednášek o nemocech, si šla pochovat Malinkou. Chvilka blaha. Úsměv, pochování, pobytí bez poblití, cvičení, rozloučení. Takové chvíle za to stojí… To je totiž požehnání. Nebo přítomný okamžik. Vyberte si.
První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.