V uších mi zní Málinčina pohádka, kde kletba druhé sudičky hlasem Marthy Issové zní: “a budeš hnusnej jako zadek”. Dneska jsem sama sobě byla protivná, poprvé v radiologii. Dnes to už nešlo. Řekla bych, že jsem byla hnusná. Možná i jako zadek. Maminka říkala, že jsem se vyčerpala. Asi doslova. Dnešek byl takovým vyvrcholením pár radiologických poprvé.
Když ČT vydala dokument z cyklu Infiltrace s podnázvem Obchod se zdravím, nevěřícně jsem kroutila hlavou, sdílela, že netřeba komentáře a že je super, jak natočili nekalé praktiky alternativního léčitelství. Včera jsem náhodně zjistila, že natočili další díl, tentokrát ale s pohledem do zdravotnictví – Obchod se svědomím. Lepší název, žel, tomu dát nemohli. S hrůzou jsem sledovala. Toto asi vystihuje odpověď na otázky mých přátel z posledních pár dnů – a co tě v práci tak ničí? Jak můžeš být ve svém věku vyhořelá? Proč pořád vzpomínáš na Island, co je tu tak jiného?
Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe. Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”
Sice chci tolik psát o Islandu, ale dnes zkrátka musím psát o hudbě. I ta nás na Islandu provázela – buď místní rádio a čím více na severu bez signálu, tím více repertoár tvého tatínka. Jsme hudebně založení. Ale ty tomu vévodíš. Do nedávna jsem netušila, jak moc, Máli.
…slovně i ručně.
Před týdnem a půl děti řekly: „I když to tak nevypadá, začalo nám před pár dny jaro, a tak si ho písničkami přivoláme.“ A stalo se. Nevím už ani, na kolikátý pokus. Vnímám to jaro totiž mnohem déle.
Ne, nebyla jsem tolikrát jako loni. Byla jsem na podobných místech, ale chtěla jsem je objevit i z jiných směrů. A tak vám trochu popovídám, kdybyste chtěli jít v mých stopách 🙂 (trasy si volím částečně náhodně, částečně kilometricky a částečně dle checkpointů z Railtour)
Tradiční novoroční narciska (jako loni) 😉 🙂
Loňský rok jednou větou? Malinká!