Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe. Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”
Návraty bolí
2