Návraty bolí

Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe.  Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”

Celý příspěvek

(Insta)cit #7

“Dobré ráno, když to půjde, zkuste dnes jít do školy nebo práce jinou cestou…” Mé nejoblíbenější formální cvičení v rámci #Mindfulness. Principy, které jsem v životě měla, jen trochu jinak. A usvědčování, že všímavost jako životní směr pro mě není, příliš mě nutí otáčet se do sebe a přestat hledět kolem sebe. Některé věci ale rozhodně za to stojí, třeba jít na procházku, dýchat a uvolnit se. Modlit se. Pozorovat podzim. Dnes jsem to zkusila ještě jinak, zapnula jsem si do sluchátek navigaci, objevila les, ve kterém jsem ještě v životě nebyla, poslouchala písničku, kterou jsem v životě neslyšela a z celé radosti, která vytlačovala předešlou úzkost z přednášek o nemocech, si šla pochovat Malinkou. Chvilka blaha. Úsměv, pochování, pobytí bez poblití, cvičení, rozloučení. Takové chvíle za to stojí… To je totiž požehnání. Nebo přítomný okamžik. Vyberte si.

Celý příspěvek