(Ne)samota

Papi, díky.

Poprvé celé napsáno ve vlaku a na mobilu před 2 dny. Na konci odkazy na podobné (související) články.

V různých amplitudách intenzity se vracím k přemýšlení o společenství a (ne)samotě. Nyní se v nekonečnu blížím k maximální výchylce, protože myslím, že nastává obrat.

Celý příspěvek

Příběh pro děti 29 (O hovniválovi)

Dnešní příběh je o zvířátku, které asi všichni známe. Je to brouk, kterého známe pod jménem hovnivál. Správně česky celým jménem se jmenuje vruboun posvátný, ale také ho známe pod latinským jménem skarabeus. Tento brouk je na pohled docela pěkný, lesklý, ale velmi často je vidět s kuličkou. A ta už není tak moc hezká – je plná smradlavých výkalů různých zvířátek. Jenže není jen tak ledajaká.

Celý příspěvek

Úhly pohledu

…nejen ve zdravotnictví

Poprvé intenzivně jsem nad tím začala přemýšlet v prosinci – měla jsem dvoutýdenní praxi na CT a jedním z pacientů byl spolužák z nižšího ročníku z fyziky. Prvně jsem myslela, že je to shoda jmen, ale když pacient vešel, věděla jsem, že není. Pacient mě však nepoznal – nebyl čas tomu věnovat pozornost, a tak jsem na pacienta mluvila, zasunula ho do CT, po vyšetření vysvobodila a se spolužačkami jsme ho překládaly na postel. Za pár dnů jsme se potkali před nemocnicí – mě skončila směna a jeho propustili. „Jé, že my se viděli na CT?“ „No viděli.“ „Já tě nepoznal – najednou v bílém a z toho jiného úhlu jsem byl zmatený.“ „Však já to chápu.“

Celý příspěvek

(Insta)cit #8

Čím více cvičím bytí v přítomnosti, tím více zapomínám. Ale nechci…
“O případném těhotenství vás nemohu informovat”, pravil bodrý starší pán při východu z kabinky směrem ke mně do ozařovny a já se neubránila smíchu, že to je mi tedy líto. Po naaranžování a pokynu, nehýbat, prosím, zaznělo až vojenské “Ano, prosím!” a očividné vyrovnání. Vrrr, cvak, dýchejte si, je to hotovo. “Vy se ráda smějete, že?”
“I jo, rozhodně jste mi dnes zvedl náladu, děkuji vám.”
“Tak se mějte”, odpověděl pán žoviálně. Od té doby na něj myslím. Už dva dny.
Nechci se zapomínat smát. Obklopuji se fotkami, kde se směju a nevím, že mě fotí. A naprosto si vybavuju, co jsem říkala, dělala a cítila.
Cvičím bytí v přítomnosti tak, že se více soustředím na smích než vlastní dech. To je ještě důležitější. Protože mám proč se radovat. A ne málo…

Pro Malinkou. A (M)lékárníka. Nezapomenutelné, velké, plné radosti.
Která trvá, není minulostí, tak proč jí nežít?

Pro Malinkou – Odpuštění

První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.

Celý příspěvek