Úhly pohledu

…nejen ve zdravotnictví

Poprvé intenzivně jsem nad tím začala přemýšlet v prosinci – měla jsem dvoutýdenní praxi na CT a jedním z pacientů byl spolužák z nižšího ročníku z fyziky. Prvně jsem myslela, že je to shoda jmen, ale když pacient vešel, věděla jsem, že není. Pacient mě však nepoznal – nebyl čas tomu věnovat pozornost, a tak jsem na pacienta mluvila, zasunula ho do CT, po vyšetření vysvobodila a se spolužačkami jsme ho překládaly na postel. Za pár dnů jsme se potkali před nemocnicí – mě skončila směna a jeho propustili. „Jé, že my se viděli na CT?“ „No viděli.“ „Já tě nepoznal – najednou v bílém a z toho jiného úhlu jsem byl zmatený.“ „Však já to chápu.“

Celý příspěvek

(Insta)cit #8

Čím více cvičím bytí v přítomnosti, tím více zapomínám. Ale nechci…
“O případném těhotenství vás nemohu informovat”, pravil bodrý starší pán při východu z kabinky směrem ke mně do ozařovny a já se neubránila smíchu, že to je mi tedy líto. Po naaranžování a pokynu, nehýbat, prosím, zaznělo až vojenské “Ano, prosím!” a očividné vyrovnání. Vrrr, cvak, dýchejte si, je to hotovo. “Vy se ráda smějete, že?”
“I jo, rozhodně jste mi dnes zvedl náladu, děkuji vám.”
“Tak se mějte”, odpověděl pán žoviálně. Od té doby na něj myslím. Už dva dny.
Nechci se zapomínat smát. Obklopuji se fotkami, kde se směju a nevím, že mě fotí. A naprosto si vybavuju, co jsem říkala, dělala a cítila.
Cvičím bytí v přítomnosti tak, že se více soustředím na smích než vlastní dech. To je ještě důležitější. Protože mám proč se radovat. A ne málo…

Pro Malinkou. A (M)lékárníka. Nezapomenutelné, velké, plné radosti.
Která trvá, není minulostí, tak proč jí nežít?

Pro Malinkou – Odpuštění

První ofiko psaní Malinké, které je nejtěžší – možná neučesané, ale ze srdíčka. A tak chci psát vždycky. Spolu se učit.
Malinká, před nějakou dobou jsem vzpomínala na zážitky, které mě pojí s Chudobkou, babičkou a dědečkem a celé mě to vedlo k tomu, abych Ti začala vyprávět. Chci Ti vyprávět, až Tě budu držet v náručí, ale jedno téma Ti musím pošeptat už teď, do bříška. Je to to nejdůležitější. Budu upřímnou tetou – je to věc, která se Ti nikdy nebude dařit na 100 %. Ale věc, kterou budeš potřebovat pořád.

Celý příspěvek

Zatím ne

Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉


Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.

Celý příspěvek

(Insta)cit #2

Den, kdy se mi míjí roky před očima a nevím, kolik mi je. Pořádkuju ve staronovém pokojíčku a zařazuji věci do poliček a vymýšlím nové systémy ve staronových skříních. Vlastně jsem velká holka. Totiž vše kromě kapsáře, světel a koberce mám převzato z (m)Lékárníkova pokoje. Veliká jsem… A taky strašně malinká, když mou největší starostí je mít čisté kamarády, než si je pustím do postele… Už jen přibít hřebíčky na zeď, pověsit obrázky, zprovoznit stolová zařízení, ozdobit peřináč a zase bydlím. Veliká a malinká. Když můj malý tříletý soused se při věšení prádla přede mnou styděl a hrál si se suchou kytičkou. Že prý pro maminku. Mladá dušička ve starých-starostech. Na kolik se cítíš ty?

(Insta)cit #3

“Lepší vyhořet, než se přestěhovat.”
Žiju ve třech taškách. Ale mám střechu nad hlavou. Jen jsem přechodně bez skříně na oblečení a knihy jsem začala skládat do banánovek. Myslela jsem si, že jsem na tom dobře, oproti bratrům. Protože mám nejmenší pokoj, pečlivě rozmýšlím, co si kdy nechám, a co ne. Proto ve stěhovacím módu dávám pryč opravdu jen pár drobností. Ale najednou je těch “mých” věcí nějak moc, když je musím přenosit do jiného pokoje, aby mi tu tatínek mohl vymalovat. Koukám na tu svou haldu svetrů, které miluju, ale zabírají 4 police ve skříni. Přemýšlíme nad jiným uspořádáním nábytku. Nemám ráda rozhodování o změnách. A najednou jich je moc. Strašně moc. A tak vzpomínám na dopolední chvilku v lese, zelené pupeny, květy, pokoj a křik ptáků. Další z citů, které si chci uchovat. Co vlastně k životu doopravdy potřebujeme? A kolik vzpomínek zvládneme uchovat?

Povědomé? Líbí se mi, že letos jaro opravdu nespěchá a vybarvuje se tak, abych si ho stíhala užít. Vybarvuje lístky a protahuje slunečními paprsky. Také potřebuju zpomalit…