Správná reklamace včerejška, úplně mi vypadlo, co bylo na oběd. Polévka byla hovězí a na druhé ryba zapečená v takové omáčce a posypaná kousky chipsů, dvě malé brambůrky, dušená zelenina a zeleninový salát z nastrouhané mrkve, něčeho bílého a hrozinek. Z baru jsem si dobrala klasiku a do misky zákusek – rýžovou kaši se skořicovým cukrem. Ráno jsem posnídala bílý Skyr s marmeládou a vločkami a v práci si tentokrát vybrala bílé kalhoty a středně modrou halenu.
Byla jsem opět na CT, ale bez Klary (věděla jsem předem). Střídavě jsem tedy dělala a zkoušela všechno – za konzolí vyšetření zadávat i rekonstruovat, pacienta polohovat, nachystala ráno pumpu, zapojovala kontrasty, vyndávala flexily. Tedy úplně vše kromě samotného zavádění – pořád se nenamanul pacient s krásnými žilkami. Všechna vyšetření jsem už znala z předchozích dnů. Opět mě ale fascinovala rychlost – u jednoho pacienta jsme při vyšetření na ledvinné kameny, které jsme ukázali lékaři-radiologovi, zjistili, že je to asi tumor, a tak se okamžitě, pacient ještě na stole, vystavila žádanka na radiologovo jméno a sjel stagingový protokol hrudi a břicha.
Dnes byla na oběd chřestová polévka (moc výborná! trochu voněla a vypadala jako křenová omáčka, ale neštípala tolik), dva kousky kuřátka, hrstička francouzských brambor, hrstička dušené zeleniny a na výběr salát. Já si vzala ten včerejší, protože mi moc chutnal, z baru doplnila klasiku a tři kolečka zavařeného ananasu na mls. Už se nemůžu dočkat nemasového víkendu. Opravdu nejsem na denní maso zvyklá. Přestože ho vyvažuji obřími porcemi zeleniny, ale jestli to tak bude příští týden také, asi jeden den přece jen skončím jen na polévce. Ty porce čerstvé zeleniny se mi hodně líbí, ale třeba dneska bych to zvládla s trojnásobnou porcí brambor (ty mi tu fakt chybí, to, co se dostane, je jen polechtání) a k tomu klíďo jen čerstvou zeleninu. Na druhou stranu, když jsme mluvily o tom vit. D a tmě, tak mi radili, že základ je množství Skyru, ryb a masa. A už nejsem tak unavená, ale doma v tom pokračovat nebudu 🙂
Protože jsem byla dohodnutá dnes odejít dříve (nadpracováno), po o jsem šla. Nešla jsem ale na žádný výlet, ale zařídit si výlety do města. Protože centrum mělo jak na potvoru obědovou pauzu, pochodila jsem nákupní ulici – Geysir, Icewear, Floru (tam se chci ještě vrátit, to místo má obrovské kouzlo, a hrálo zase album od Oláfura, jako když jsme tam byli s (m)Lékárníkem, tak mě chytla nostalgie a musela jsem ven), knihkupectví na pohledy, ale nějak to nebylo dnes ono. V centru si nabrala spousty letáčků a odpoledne vyhledávala aktuálnosti, co z toho se v zimě vyplatí. Největší otazník mám nad ostrovem Grímsey. Jak se rozhodnu a co mi reálně dle počasí vyjde se samozřejmě zpětně dozvíte. Aspoň mám zásobičku snových materiálů pro D. Mimochodem, minulý víkend otevírali nějaký tunel, pořád jsem nechápala, a dneska jsem se konečně dočetla, že je nějaký tunel mezi fjordy, podobný tomu před Reykjavíkem, tady u Akureyri.
https://www.instagram.com/p/BsyRlRjFh_D/
Vypadá to, že jsem nic moc nezažila, protože pak jsem doma odpočívala, povečeřela zbytek včerejší zeleninové polévky a udělala si nudle se smetanovou omáčkou a umyla vlasy. Ale nějak dumám. O tom, co je a není podstatné a rekapituluji si dva týdny tady. Co jsem se všechno naučila, jak mi to mění pohled na zdravotnictví a jak nesměle v myšlenkách přešlapuju, jak s tím naložit, co dělat dál. Co když mi pan profesor už neodepíše a já do nové práce na jaře nenastoupím. Jak se srovnám s továrním kolosem velké nemocnice, kde jsem teď? Nestojí za to se poohlédnout po něčem menším, kde možná srdce k pacientovi nezmizelo? Nebo mě to spálí, jako všechno co si tak moc beru k tělu a duši osobně?
Taky pozoruju na sobě, co doopravdy k životu potřebuju. Když jsem se tu druhý večer vybalovala a bezradně dívala na všechny ty poličky a šuplíčky, co si tam mám jako dát, věděla jsem to, co vím i teď. Moc toho nepotřebuju. Z kuchyně žiju na jednom hrnku, misce, lžící, rychlovarné konvici, sem tam sporák nebo mikrovlnka, začala jsem si usurpovat konvičku a hrnec. Oblečení tu mám doslova pár kusů – dvoje kalhoty, dva roláky, dvě trička, dva svetry, … A co mi v důsledku chybí? Knihovna. Papírové knihy a učebnice. Nechybí mi FB, který jsem si vnitřně na ten měsíc zakázala, včetně seriálů, filmů, rádia, youtube. Chybí mi moje papírová Bible a všechny teologické knížky. Něco si stahuju průběžně do mobilu, ale není to ono. Beletrie jde, ale u zbytku se potřebuju moct v textu vracet, listovat, rozložit několik zdrojů vedle sebe. Jak jsem byla nešťastná ze svého (ne)duchovního života, postahovala jsem si a od včerejška zase frčím aspoň na Hergotu!. Nezpívám, nehraju na žádný nástroj, krom telefonátů domů nemluvím, dnes mi (konečně) začaly chybět dotyky. Objetí před spaním, obyčejné dobrou noc nebo ahoj po příchodu domů.
Dochází mi tady, jak jednoduché je žít vedle někoho, ale být si 100% cizí. A jak to strašně už nechci nikdy zažít. Jak jsem opět vděčná za svou výchovu – že si tu se vším poradím, včetně bordelářské spolubydlící, která si asi myslí, že toaletní papír doplňuje skřítek (na to, že jsme dvě, máme větší spotřebu než naše domácnost doma mi přijde!) a odpad se jejími vlasy rozhodně ve sprše nezacpe. A smetí se rozkládá samo, prach nevzniká. Ale. Mě to asi nevadí. Jsem za ta zjištění svým způsobem ráda.
Jsem ráda, že téměř každý den pravidelně chodím a objevuji vždy nová místa. Že už také chytám islandský balanc a tolik nepadám. Úměrně s tím mi tu mnohem méně padají vlasy (že by ty vitamíny?). Večer chodím pravidelně spát, ráno se budím sama, jím pravidelně (oběd už natahuju přes 10 minut!). Cítím se lépe. Taky zjišťuju, komu za louží doopravdy chybím a komu ne, kdo chybí mně. Na koho se těším. Komu jsem dnes podvědomě vyhlížela nějakou drobnost, kterou přivezu. Že si zaplácám ruce kváskem, pokochám svou orchidejí (před odjezdem byla v rozpuku po mnoha a mnoha letech bílá! snad ji stihnu!), půjdu s neteří (aby mě poznala), zasadím rajčata.
Konec rekapitulujícího okénka. Jsem za tuto zkušenost ráda. Čím dál více si myslím, že se nevrátím jiná, ale pevnější. Ano, za pár týdnů budu zase brečet a pochybovat, protože budu mít před státnicemi a kdo ví, jak vyjde ten zbytek záležitostí s budoucností. Ale chci si pamatovat toto, kdy jsem si jen ověřovala, nezjišťovala, že vím, jaká jsem, co v životě chci v kostce (to se nemění, jsem naopak vděčná, že zpomalení tady mi připomnělo, jak je pacient důležitý). A že jsou chvíle, kdy mám právo být na sebe hrdá. Že jsem tu dokázala spoustu věří vyřešit a zařídit sama, že jsem se neschovala před problémy, nezačala zmatkovat, že nemůžu jen tak sednout na letadlo a být za pár hodin doma. Protože to zvládám. A chci být na sebe trochu pyšná. Věřím, že si to taky můžete říct 🙂 Přeji vám, kteří si čtete mé každovečerní výlevy, krásné sny a požehnání. Ať už má jakoukoliv formu. Děkuju, že jsme.
0. Úvod a odjezd
- První srovnání zdravotnictví a rtg projekce
- Zbytek rtg projekcí
- Sportem ku zdraví
- O žádankách, doktorech, pravomocích a vitaminových předsudcích
- Poslední projekční rozdíly
- Začalo sněžit!
- Toulání Kjarnaskógurem, Naustaborgirem a Hamrarem (lesy nad letištěm a golfovým hřištěm)
- Úvod k CT
- Odpolední toulání Hvammurem (poslední část lesu)
- Viděla jsem nevídané – a nejen polární záři
- Úvod k MR
Moc děkuji za dnešní myšlenky. Utvrdit se sama v sobě je strašně důležité. Jet někam úplně “sama”, spolehnout se jen na sebe, nedovolit si v tu chvíli utéct, ale přestát to. Takové věci člověka posilují a navíc sám o sobě zjišťuje věci, které si předtím neuvědomoval.
Drahá Ire! Je to jak píšeš. Nejvíce asi nacházím vnitřní sílu do budoucna, když budu mít pocit, že na něco nestačím nebo nemám, budu se snažit vzpomenout na tento pobyt, kde jsem stačila na všechno. A jak jsem psala, největší prozření mám tady o sobě po stránce vztahů. Což vůbec není marná věc. Asi tady dospívám 🙂
Pingback: Plynkáček v Akureyri 27 | Berry