Nebo pracantiččin? Zkrátka – mám za sebou první pracovní měsíc, za který dostanu opravdický plat (haha! když jednou za půl/rok umývám v domě okna, zabere mi to odpoledne jednoho týdne a vydělám si dvakrát více), mám opravdickou smlouvu a prvních 46 hodin, které se mi počítají do důchodu (nebo 48? ještě nevím, jak se mi ne/počítá nějaká povinná pauza na oběd). Ano – pochopili jste, že nemám celý úvazek, ale počítá se to!
…aspoň na PřF. I když, maminka řekla, upíraného největší krajíc. A maminky mají pravdu.
Máli, dnes bych ti ráda trošku pověděla o sobě, o tom, jak tu bojuju. Napadlo mě to před pár dny, kdy si při lékařské prohlídce pan doktor četl výpis z mé karty, pak se podíval na mě, zpátky na ten výpis a ptá se: „To je váš výpis? A to nemáte žádné trvalé následky?“
Máli, dnešní povídání je o někom, koho jsi nikdy neviděla, a i když já občas zapomínám, jak vypadal, v srdíčku si ho chci nechat navždycky. Je to můj pohádkový pradědeček.
Z minulé středy.
Stárnu. Nevyhnutelně. Spíše mi dorostly vlásky, které mi děti loni na táboře vytrhaly. Při čištění zubů jsem ve staženém culíku našla 5 šedivých pěšinek. Ale je na čase. Dochází u nás ke koloběhu. Nejmladší a nejstarší se brzy, když Pán dá, potkají. Celá rodina bude dostávat nové tituly. Prababička, pradědeček, babička, dědeček, tatínek, maminka, strýček, teta. A ona – dcera, vnučka, pravnučka, neteř. Malinká. Osm měsíců příprav na příchod malého požehnání do rozvětvené rodiny. Rozechvělé očekávání. A částečně bolestné uvědomování plynutí času. „Babička cítí, že to na ni padá. Je ráda za dary a požehnání, že může jít k nám, ale chodí častěji na hřbitov a ví, že vše jednou skončí.“
Babička se snaží udělat kozla zahradníkem. Jako mě. Ale ona je naštěstí tak šikovná, že se jí to možná dokonce podaří. Jste zvědaví? Tak od začátku…
(recept na pěstování rajčat spojený s povídáním)
Vzpomínáte na rok starou procházku? Jak jsem cosi řešila, měla obavy? Tehdy jsem se vlastně začala bavit s D., protože jsme se zdravili v kostele, ptal se, jak se mám, že jsem zaražená a já říkala, že nad něčím přemýšlím. Říkal, tak mi to napiš. A tak jsem napsala a domluvili jsme se, že to dá na kostelové stránky jako zamyšlení. Tehdy mi napsal: Díky moc, je to pěkný…nebo ehm…jak to říct…pěkně napsaný. I po roce si za tím stojím. A mohu k tomu asi říct jen to, že odpovědi stále nemám a naopak, tento okamžik odstartoval mé hledání a objevování Božích humorných třetích cest. Kdo si vzpomene na Bilancování, tak pro něj nápověda – v ten den, ke kterému se tam vracím, jsem se dozvěděla, že výsledky jsou zase skoro v pořádku. Ale další kontrola přede mnou, mohu jen své tělo vnímat a vím, že se bouří a už zase je v něm něco v nepořádku, možná ne to původní, ale doprovodné věci. Ale vím, že s tím nic neudělám, a tak nemá význam se trápit, ale odevzdat se do Božích rukou. A taky být trpělivá a nechat tělo, aby si vyvážené hladiny našlo částečně samo 😉 Na konci vám ještě něco napíšu… 😉
Když jsem byla menší, častokrát jsem slyšela příběh o tom, že Pán Bůh nám odpovídá trojím způsobem. Ano, ne, zatím ne. Myslela jsem, že všechny tři chápu, ale ukázalo se, že „zatím ne“ jsem si musela prožít, abych na něj dostala jiný náhled.
6. projev do Komunikačního tréninku, téma příběh. Trošku netradiční.
Děkuji všem těm, kteří u některých z těch jizviček (nebo i jizev, o kterých nepíšu a víme o nich) byli a díky kterým se na to s ohledem dívám s vděčností, protože mě drželi, modlili se, objímali…
My jsme se rozhodly, že vám dnes povíme její příběh. Ptáte se, kdo jsme? Jsme jizvy. Je nás mnoho a na různých místech, ale dnes promluvíme jen my velké a významné, co jsme na těle. Protože my dokážeme s přehledem povyprávět téměř celý její příběh, který nám přijde zajímavý.
Zároveň to slouží jako článek Prázdniny 2016 – jachta.
Sice už máte měsíc školu, ale ráda bych vám dnes pověděla jeden zážitek z prázdnin – takový námořnický.
Poslední část dovolené. První a druhá část.
Ráno vstávám brzy, protože se musím jít objednat na kožní s úmorným slunečním ekzémem, který mi komplikuje život. Maminka udělala z rakouských borůvek výtečné knedlíky a pere, my zatím jedeme do Vyškovské zoo. Přijíždíme na parkoviště, kde se platí 20 Kč/den a až po vjezdu s velkým úsilím najdeme místo. Je téměř plno. Na J. přání jdeme prvně do dinoparku, který je součástí. Nasedáme do dinovláčku, ale množství netrpělivých lidí nás rozdělí. Prvně to vypadá, že budu muset jet dalším spojem, ale nakonec nacházím místo. Paní usazovatelky si lidé bezohledně nevšímají a neposlouchají ji. Čeká nás asi 15min přejezd na okraj města, kde krásnou bránou vjíždíme do parku. Ten je malý a já si celou dobu kladu otázku „proč“. Přijde mi to jako přehlídka filmových triků. A to je tak celé. Nejvíce se nám líbí 4D kino (cca 10 min v ceně vstupu – chvěje se i podlaha). A nad hlavami nás pozorují lidé šlapající na kole (za příplatek).