(Insta)cit #11 – nemrhat životem

Měním život. Vidím ovoce. Způsobem, který bolí, ale nečiní nešťastnou. Učím se denně maličko a jednou týdně více ohlížet za prožitým týdnem. Jak jsem ho prožila. Sepíšu si, za co jsem vděčná, co mě mrzí a nechci opakovat. Kolik hodin jsem byla v práci, škole, zda jsem se učila poctivě (trochu to připomíná (ne)malé radosti, ale je tam ta retrospektiva – a ne, nemám z toho depku, že se mi věci nepovedly, ale ten pocit, že mě to mrzí, tak to chci zkusit tento týden jinak a lépe). Modlím se o otevřené oči, ruce a srdce tomu, kdo potřebuje, Snažím se neodmítat prosby o sejití a neodsouvat je na nevidím (i když to ne vždy vyjde). Víc číst – méně beletrie, která nic nepřináší, ale střídám s knihami, které život obohacují. (ale beletrie se nevzdám) Chodit ven, ve sluchátkách hudbu střídat s podcasty. Snažím se nemrhat životem.

Celý příspěvek

Příběh pro děti 36 (Stopy)

Chodíte rádi na výlety? Já ano a moc! A podle čeho se orientujete? Můžete používat mapu, kompas, navigaci, rozcestníky a značky na stromech. Jednou jsem šla na výlet do míst, kde jsem to neznala. Byla jsem tam úplně poprvé v životě. Protože tam nebyly stromy příliš často a sněhu bylo po kolena až pás, byla jsem odkázaná na mapu ve svém mobilu. Jenže všechny cestičky tam zakreslené nebyly. Někdo tu cestu ale přede mnou prošel. A tak jsem musela důvěřovat jeho stopám.

Celý příspěvek

Příběh pro děti 35 (E-mail a nelhaní)

Čas od času dělám velký úklid ve své e-mailové schránce. Vypadá podobně jako ta na papírové dopisy na dveřích. Když v ní nějaký dopis nebo pohled najdu, třídím je na vyřízení, do koše nebo na památku do krabičky. U těch internetových dopisů to mám velmi podobně – vyřizuji, vyhazuji a schovávám do online šuplíčku. Při jednom z větších úklidů jsem našla starý e-mail, který mi připomněl milou příhodu.

Celý příspěvek

„Asi jsem vadná“

Rok. Rok od toho zlomu, co mi změnil život. Ne dotek smrti mě samotné, ale někoho mi blízkého. Nevěřila bych, kdybych nezažila. Četla jsem si dvě povídání (o objímání, kvasu a touze žít dny před operací; o nevědomí při obdržení výsledků operace a beznaděje, co bude dál), co jsem psala. Která přispívají k tomu, že mě okolí vnímá jako komplikovanou a nevypočitatelnou. Oč víc si vážím těch, kteří znají kontext a neutekli. Naopak, zůstali. V tom binci. Objímají. Opakují, že je v pořádku nevědět.

Celý příspěvek