Z internetů do života

Když jsem v předchozích 10 letech, co můj blog existuje, o něm říkala v reálném životě, velice často mi lidé říkali, ať jsem opatrná, že to někdo může vzít a otočit zpět na mě. Dělala jsem to. Nikdo mi ale neřekl, že to někdo může vzít a ublížit tím sobě nebo někomu jinému. To vnímám v posledních týdnech velice hluboce. Že moje konání nabízí zbraně dalším lidem a já se tak mohu podílet na obrovském neštěstí.

Celý příspěvek

Stáž RA v Akureyri Hospital, Island 1/2019

Úvod

Když jsem se rozhodla vyjet v rámci studia na zahraniční pobyt, ukázalo se, že pro radiologické asistenty je to mírně komplikované. Erasmus studijní v našem případě smysl spíše nemá (neexistují předměty, které by se mohly uznat) a pracovní, např. freemover, se musí domlouvat po vlastní ose. Přesto po nějaké době internetového bádání jsem objevila Erasmovou skupinu ryze pro radiologické studenty, která funguje na 3 měsíce jako studijní pobyt s konkrétním tématem a prací v nemocnici. V roce 2018 skupina byla nefunkční, teď opět začala fungovat. Snažila jsem se obepisovat postupně nemocnice ze seznamu, ale domluva vždy ztroskotala na tom, že neexistuje smlouva z České strany, případně už mají na celý rok 2019 plno. Nahodile jsem napsala mimo seznam do 2 nemocnic na Islandu – v Reykjavíku bylo plno, ale z Akureyri mi odepsali po měsíci, že by místo měli a dořešili jsme detaily.

Celý příspěvek

Návraty bolí

Věděla jsem, že mi růžové brýle spadnou velice brzy. Věděla jsem, že bude těžké dostat se zase do rytmu domova. Ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké. Včera večer se mě kamarád ptal: “Tak jaký byl Island, se tě ptá asi každý, že? Už sis zase zvykla?”
“Ani ne. Ale ve zkratce – nemůžu si zvyknout, že mi svítí do pokoje světlo, nemůžu spát. Už jsem si i otočila polštář na opačnou stranu, sundávám kytky z okna a zatahuju na maximum. Hluk. Doprava. Všichni hrozně spěchají, tramvaje cinkají, trolejbusy ujíždí. Osypaly se mi ruce z chlorované vody. Zase se mi mnohem více mastí vlasy a padají a nesedí mi strava – nebo voda? Zase jsem v prostředí, kde je pacient nutné zlo, kde doktor ponižuje všechny ostatní než sám sebe.  Snažím se najít jídelníček, po kterém mi bude zase dobře. A přestože nemůžu usnout, jít spát, i když ten spánek kvalitní není. Je mi pořád horko a nenosím ani jeden ze svých milovaných svetrů. Slunce, ptáci, žádný sníh.”

Celý příspěvek