Rok. Rok od toho zlomu, co mi změnil život. Ne dotek smrti mě samotné, ale někoho mi blízkého. Nevěřila bych, kdybych nezažila. Četla jsem si dvě povídání (o objímání, kvasu a touze žít dny před operací; o nevědomí při obdržení výsledků operace a beznaděje, co bude dál), co jsem psala. Která přispívají k tomu, že mě okolí vnímá jako komplikovanou a nevypočitatelnou. Oč víc si vážím těch, kteří znají kontext a neutekli. Naopak, zůstali. V tom binci. Objímají. Opakují, že je v pořádku nevědět.
Maminka často říká, že život je příliš krátký na… Poslední měsíce mě učí, že je třeba mít priority v životě jinak. Řekla bych, že za poslední rok se jí to povedlo, myslím, že vnímám ovoce. Dnes mi přátelé řekli, když jsme něco shrnovali, že konečně začínám být normální. Vzhledem k fackám posledních týdnů a obstání námitkám či povzdechům toho, že jsem právě komplikovaná a neuchopitelná (tudíž se se mnou dotyční nechtějí dále společensky sbližovat), to bylo příjemné.
Před rokem vyvrcholila maminčina nemoc č. 2 v přípravy na zákrok. Ve večer, kdy za mnou šla do pokojíčku s tím, že mě dost možná naposledy uloží. Kdy mě držela v náručí, šeptala slova, která v tu chvíli netušila, jestli nejsou poslední a já jen plakala a nebyla schopná jí odpovídat. A i když díky Boží milosti poslední nebyla, můj život zasáhla a já se jimi snažím řídit stále. Taky můj život razantně mění.
Před rokem to vypadalo, že se změní nebo možná zlepší ta situace okolo mnohaměsíčního stresu s prvotní maminčinou chorobou. Kterou jsme začali brát jako domestikovanou a netušili, jak si budeme muset zvykat na tu druhou, symbiotickou, potvoru. Někdy mě s úsměvem napadá, že základy ošetřovatelství mám vlastně kvůli maminky, kde mám i největší školu. Naučila mě pořádně měřit tlak, píchat subkutánní i muskulární injekce, procvičuje tejpování, masáže a uvolňování bránice. Vnímat možné bolesti pacienta (jo, to když onehdá jsem učila studenta a přijela pacientka po podobném zákroku a on ji čapl, tak říkám: „pozor, tam má pacientka čerstvou jizvu“, načež on i pacientka na mě koukali, jak to vím – no, vím).
Někdy si připadám strašně sobecká. Hlavně ty poslední týdny, že si jako jezdím odpočívat za zpěvem, že nedělám to a ono a že necedím krev a slzy do dna, jako ty měsíce předtím. Jenže, život je na to příliš krátký. V době před rokem jsem byla za pokrajem sil, plakala kvůli úplným hloupostem a byla vysílená jen z pomyšlení přípravy programu pro děti, který jsem dotahovala po nocích. Mezitím práce, škola, péče o domácnost a péče o maminku. Stres z každé soboty, kdy jí bylo zle po lécích. Lécích, které jsou vedlejšími účinky srovnatelné s chemoterapeutiky. Ale ty jsou v cyklech pár týdnů. Pak je klid na nádech. My měli cyklus přes rok. Každý týden vymýšlet jídelníček s minimem kyseliny listové, v pátek celou domácnost uklidit a dohlížet, aby si maminka včas lehla a snažila se předespat. V sobotu mít po ruce všechny ty léky na nevolnosti, které už jí začaly také dělat špatně. Vymýšlet možnosti jídla a pozorovat, co snese. Tím se zásobit. Zkoušet kombinace na pití, které nechutnají jako rybí olej. Běhat pro kýbl, podpírat. Popelavý obličej, slova o tom, že už nemá sílu, kdy to skončí. Ve středu to zlomit, užít si den jídla a po čtvrtku už tušit, že v pátek jdeme zase nanovo A to nebylo to nejhorší…
Středně horší byla bezmoc a to, že nejen nemohu nic udělat, ale ani pro ni nemohu být a je to jen na tatínkovi, protože já mám moc povinností v péči o druhé. Nebavilo a znechucovalo mě to a naplňovalo oči slzami, protože jsem stejně byla duchem nepřítomná. Nepochopení většiny okolí.
A pak přišly ty ještě horší dny. Ty po zákroku, ty v posledním roce. Ty první, kdy jsem jí tiše nakukovala do drénu a neříkala, co vidím. Kdy jsem byla vděčná a zároveň vyděšená z každého nádechu, který se jí povedl. Kdy jsem nemohla pomoct s propuštěním z nemocnice, protože opět povinnosti a služba cizím. Popelavý obličej ještě více, naučit se s jídelníčkem pracovat ještě jinak, zkoumat různé léky na bolest, naučit se podpírat při kašli. A pak, když to jedno odpoledne v tom kašli vykřikla jako nikdy předtím ani potom bolestí a po pár desítkách minut měla na břiše obrovský hematom, s ní tatínek běžel do nemocnice a na mě bylo uklidnit ten zbytek rodiny. Nevědět. Pak se dozvědět, že snad v pořádku. Že toto je teď normální.
Maminka je v mých očích velehrdinka a s mírou normálnosti se odmítala spokojit, ale posouvat ji. Postupně posouvala počet schodů až pater, která bez zastavení dala, chodila okolo domu, na procházky, snažila se rehabilitovat domácími činnostmi. A tak už se v létě stalo i to, že zvládla s přestávkami túry, zvykli jsme si, jak ji podepřít, když potřebuje uvolnit, že některé úklidové věci v předklonu nejsou to pravé ořechové a že jsou dny, kdy to prostě dobrý není. Třeba když se mění počasí a nemůže zase moc chodit. Že pak nepřemýšlíme a vezmeme hrnec z rukou, očistíme zeleninu, pověsím prádlo nebo roztrhnu pytlík s těstovinami.
Nedokážu pak úměrně říct, jakým hrdinou je tatínek. Že vytrvává. Navzdory vlastním zdravotním problémům je dokáže odložit a pečovat o maminku, když je to třeba. Učí se uvolňovat jizvy, píchá injekce a v lécích na bolest a další vedlejší účinky se orientuje lépe než (m)Lékárník. Je nám obrovským příkladem rozhodnutí se nevzdat. Milovat. Nesobecky, plně, obětavě. Jsem hrdá, že mohu být jejich dcerou a denně vídat toto poučné představení. I když bolestné.
Nechci si stěžovat. Ani mí rodiče to většinou nedělají. Jen jsou dny těžší, plnější zoufalství. Kdy začnu na první pohled z ničeho nic plakat a mám asociální náladu. Pro ty, kteří ale ví, to není z ničeho nic. Pak jsou dny, kdy z ničeho nic jsem přehnaně veselá a nadšená. Nechci tím omlouvat svou komplikovanost, ba naopak, měla bych na ní zapracovat v rámci své dospělosti. Kdy se vyspělý jedinec dokáže ovládat a nebýt jako na houpačce.
https://open.spotify.com/episode/3Il5f3OodEmFKx5xkHWEBG?si=d5rDHVcrTem94hVsilRhAg
Psala jsem během týdne, ale dnes ráno poslouchala toto a pasuje mi to k dokreslení.
Prý nejvíce řeknou titulky. Faktem je, že nesmírně obdivuju lidi, kteří je umí vymýšlet. Já mezi ně nepatřím. A ten dnešní, „Asi jsem vadná“, je maminčino obvyklé zvolání, když ji něco bolí a nemá to řešení. Asi i já jsem vadná – komplikovaná – nevypočitatelná. Ale hrdá dojatá dcéra vlasti, která se učí po vzoru rodičů sloužit okolí, hledat radosti a být šťastnou cácorkou. Někdy jsou ty hranice příliš tenké a slzy je smývají. Ale jsem rok dcerou díky nezasloužené milosti. Děkuju, že můžu. Děkuju, že mi fackami od léta ukázali, jak velmi sobecká jsem, když se v tom stavu neustále sebelituju. Děkuju, že mohu mít okolo sebe lidi, kterých si vážím a jsou v mnohem komplikovanější situaci. Děkuju, že mě učí jakési lehkosti a síle, kterou mají. Život je totiž příliš krátký na hádky-nepohodu-nepochopení-zoufalství… Vlastně, ještě hezčí než „život je příliš krátký na“ je krédo kamaráda „láskou šetřit je hřích“. Žijme dny jako by měly být poslední ve smyslu nemrhání časem, nehádkami, abychom nelitovali. Radujme se z každého, který nám byl přidán.