Jak sloužit a nesoužit (se)

Je to asi rok, co jsem měla zamyšlení pro budoucí rádce před jejich závěrečnými zkouškami. Pro všechny to byla vzácná chvíle – první večer po proluce, kdy jsme se od léta neviděli, na Ježonkách, poskládaní v kruhu v chatě a já jim roztřepaným hlasem četla zamyšlení z mobilu, protože se mě příliš dotýkalo.

Dovolím si použít pár úryvků:

„Přijeli jste skládat zkoušky. Formovat své sliby před Bohem. Za měsíc budete odděleni pro službu ve svých oddílech. Jsou to velké věci – možná cítíte chvění, zodpovědnost, možná to přijde. Ale právě proto vám chci říct, abyste neztratili sami sebe v zápalu péče o druhé. Abyste nebyli jako já.

Vnímala jsem obrovské požehnání, které mi Pán Bůh dával a že mi čas strávený službou nechyběl. Toto ale nejde dělat dlouhodobě. Doma jsem s bídou jen přespávala. Každou sobotu ve sboru s minimálně dvěma až třemi služebnostmi, s jazykem na vestě. Sbor pro mě přestal být společenstvím a místem služby, ale povinností. Věděla jsem to, byla jsem nešťastná, ale neměla sílu ani čas řešit.

Nemohu utnout vše naráz, ale potřebuju rok pauzu, nabrat dech, stabilizovat se v práci, doma a najít sama sebe. Abych pak zase mohla sloužit v rozumné míře, protože pokud to nezastavím, do sboru už nepřijdu.

Nechci vás děsit. Jen vám chci říct, co tehdy moc neříkali mě. Že musím já mít, abych mohla rozdávat a abyste sloužili, ale také si nechávali sloužit. Abyste našli střed a nebyli jako já. Bůh je pro mě někdo, o kom a víře mluvím s druhými, ale s ním málo.

Služte – s pokorou, odhodlaností, ale neztrácejte víru a sami sebe. Modlete se s někým i sami, Bůh se o vás postará. Ale modlitby nestačí – někdy se musíme starat a něco udělat i my.“

Ježánky, kterým se ale říká jedině Ježonky <3

Od té doby jsem začala více než kdy jindy hledat, jak najít rozumnost ve službě. Ve věcech, které mě i baví, ale vyčerpávají natolik, že mě přestanou těšit, ba dokonce začnou stresovat. Vnímala jsem, že dbám vychovaně na to, abych přišla do sboru upravená, s přiměřenou délkou neprůhledných šatů, správně podtrhaným úkolkem, penízkem do sbírky a nějakou ukázkovou zkušeností do sobotní školy. Ale že mi nikdo nevtloukal tolik do hlavy, že nejupravenější mám mít srdéčko. To mi došlo pár měsíců před tím zamyšlením, a proto jsem své dumání nastartovala.

Končili jsme s bratrem roadtrip po Islandu a těšili se na sobotní návštěvu společenství. Zjistili jsme si začátek bohoslužby, neměl být problém dojet včas. Ale zradilo nás počasí – přišel jeden z větších vichrů a dešťů našeho pobytu a my nabrali tak velké zpoždění, že jsme do města dorazili ke konci kázání. Oba jsme na sobě měli mokré, zablácené sportovní oblečení, pohorky a neměli sílu, čas ani možnost se převléct do slušnějšího oblečení. Rozhodli jsme se, že chceme aspoň sbor vidět z venčí, možná pod rouškou turismu nakouknout dovnitř, ale to bude tak vše. Denně jsme navštěvovali nějaký kostel, pro mě to byly chvíle ztišení, úcty a pokoje. A když jsme dorazili před budovu našeho „kostela“, zrovna vyšla ven manželka kazatele, dívala se na nás a dali jsme se do řeči. Zda jsme turisté, zda chceme dovnitř. Nakonec jsme se přiznali, že jsme chtěli na bohoslužbu, ale jsme špinaví, zradilo nás počasí a nestihli jsme to. Tetě se rozzářila očka a trvala na tom, že musíme dovnitř na závěrečnou píseň a pak na společný oběd. Hanba mě fackovala, když jsme zapadli do poslední lavice. Ale když během začátku písně jsem se od těch pocitů oprostila, prostoupil mnou neuvěřitelný klid. Při společné modlitbě, ač jsme nerozuměli ani slovo, věděla jsem uvnitř, že na to mohu říct Amen. Že jsme doma. Na společném obědě jsme dlouho hovořili s kazatelem a pár dalšími členy a pak už se museli odpoledne vydat na cestu. Byli jsme ale šťastní.

Od té doby vnímám, jak je zevnějšek druhořadý a jak je důležitá vnitřní příprava. Ne, že bych od té doby chodila do společenství špinavá nebo nevhodně oblečená, i to má své místo. Ale je pro mě důležité ztišení sama sebe, odložení pracovních a dalších starostí. Dokonce krátkodobé odložení všech služebností. Začala jsem číst různé knihy a poslouchat kázání. O tom, jak je škoda, že ti, kdo slouží nejvíce, nemají skoro žádný vztah s Pánem Bohem. O tom, že i když je služba mým jazykem a jsem jako Marta, nesmím za to soudit druhé a je čas od času dobré být Marií, která jen poslouchá. O tom, že je vhodné sloužit jako součást rituálu a ne jen, když se mi chce, ale dělat to s láskou.

Pracovně tomu říkám sobotní Islandy a Islandí soboty 🙂

Na podzim jsem si dala plnohodnotnou přestávku, kdy v místním sboru nic nedělám. Hledám, co mi chybí, co mě těší a v čem jsem vlastně obdarovaná. Přispívá k tomu i to, že 6 dní průměrně 10 hodin denně pracuji a studuji a bývám vyčerpaná. Na soboty se opravdu těším. Ale není to čas, který prospím (ač spánkovým deficitem možná trpím), naopak. Učím se každý den dodržovat rituály, kdy studuji Bibli, medituji nad jedním veršem, modlím se za své okolí i sebe a učím se žít každodenně prakticky s Pánem Bohem. V sobotu kromě obvyklých rituálů mohu strávit více času četbou teologické knihy a učím se pozorovat, trávit s lidmi čas a způsobům chválení. Někdy bych moc ráda aspoň v sobotu vstávala bez budíku, mohla jen tak lenošit a vlastně nikoho neviděla. Ale o tom sobota není…

https://www.instagram.com/p/B4F8xhMnXN1/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Poslední týdny míváme přínosné diskuze nad verši z Bible s dědečkem. Já nebo on přijdeme s nějakým veršem či textem a diskutujeme o nich. Dědeček pak svědomitě sedne, poskládá si překlady české i cizojazyčné, srovnává a hloubá. Nedávno, když jsem přišla na oběd, trval na tom, že ještě před nalitím polévky musí přečíst jeden verš (a to se babička trochu durdila, protože dědeček má rád polévku jedině horkou) – Exodus 31,16-17, ale z překladu Bible 21:

„Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech.“

Tehdy jsme se na sebe všichni tři usmáli. Když Hospodin musel nabrat dech, mohu i já, vlastně musím – jsem přeci Jeho obrazem!

A jak tedy souvisí sobota a služba? Není špatně, když v sobotu sloužím tak moc, že si dělám sobotu v jiný den v týdnu? V tom období, které popisuji na začátku textu, jsem to tak prožívala. Cítila jsem obrovskou potřebu aspoň jedno ráno v týdnu ve všední den zpomalit, sednout si ráno v klidu s Biblí, studovat, rozjímat, poslouchat kázání, které jsem rozlítanými myšlenkami nevstřebala. Abychom si kvůli soboty nemuseli její požehnání odkládat na jindy…

Vlastně, teď si dělám sobotu denně. Protože sobota není o tom, že doženeme svůj duchovní život za celý týden. Není ani o tom, že přijdeme se seznamem úkolů a honem vše naháníme. Sobota je vrcholem, na který jsme se celý týden připravovali. Proto vnímám za správné to, co jde, připravit před tímto dnem a ten samotný věnovat cele Bohu a lidem okolo nás. Přemýšlím, až se pomalu začnu vracet do nějaké služebnosti, jak zase nespadnout do toho, že je pro mě více prací než projevem lásky k Bohu a lidem. Protože někdy nejde o to, aby věci byly na 100 % dokonale připravené, ale abychom neztráceli ze zřetele, pro koho je vlastně děláme. Aby služba vypovídala o našem vztahu s Pánem Bohem. A abychom kvůli tomu všemu nezapomínali na lidi, pro které to vlastně děláme.

Jak sloužit a nesoužit (se)? Z toho, co pozoruji, mluvím s lidmi a čtu, vnímám, že na prvním místě má být můj osobní život s Kristem. A pokud toto dodržuji, vše ostatní jde přirozeně. Hledám své duchovní obdarování, hledám, co je třeba a snažím se být užitečnou. Ať je to uklízení, naslouchání lidem, výklad Biblických textů, … Každému jde něco jiného a o tom různorodost je. A když každý přispějeme svou troškou, nemělo by být na nikoho přeloženo přespříliš, být vyčerpaný a sobota noční můrou. Pojďme sloužit tak, aby nejen soboty byly pro nás vzájemným požehnáním, aby našim rodinám nemuseli sloužit „cizí“ a aby se v naší službě projevoval náš praktický duchovní život s Kristem. Nemějme výčitky, že děláme málo, pokud na nás všechno nestojí a nepadá. Respektujme, když někdo, na koho bylo naloženo příliš, potřebuje odlehčit. Vnímejme, když někdo cítí touhu po změně. Pomáhejme si hledat svá obdarování, povzbuzovat se a vidět vzájemná požehnání. Děkujme si, ale i pomáhejme vzájemně růst. Vždyť jsme jedna rodina – a obvykle neradi vidíme trpět, stagnovat nebo soužit se naše nejbližší…

https://www.instagram.com/p/B4qHJ-oH9dJ/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Jak sloužit a nesoužit (se)

  1. Pingback: V jednotě rozmanitosti | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.