Nevědomí

V mé hlavě je poslední týdny ohňostroj. Ne krásných barev, ale těžkých myšlenek. Takže spíše kanonáda. Ty vjemy nedovolují spát, odpočinout a smát se tak, jak bych si možná přála. Dnes jsem našla píseň, která tomu dodala poslední notu. Při několikátém poslechu, na maximum ve sluchátkách, při chůzi pěšky domů, mi začínal docházet její význam.

V dnešní době žijeme v domnělé představě velkého pokroku. A máme být na co hrdí – moudrost je nám dávána čím dál více. Vymýtili jsme mor, umíme si zobrazit vnitřek lidského těla bez jeho rozřezání, auta jezdí rychleji, přilby na kolech brání naše křehké hlavy, z pšenice je více úrody, brambory neplesniví, … Díky proočkovanosti jsme téměř vyhubili tuberkulózu, navzdory rezistenci máme zásobu různých druhů antibiotik, průměrný věk se za posledních deset let prodloužil o více než pět let. Je to ale v pořádku? Jak moc je eticky správné, že už umíme nenechat někoho umřít, ale držíme ho na ventilátoru měsíce, roky? Svoláváme komise, aby rozhodly, na kolik to tělo bez duše necháme žít, na kolik ho rozdělíme mezi potřebné a kdy vypojíme ten poslední drátek.

Čím víc vím, tím více jsem fascinovaná. Ale ty poslední týdny to vystřídalo zděšení. Jak je možné, že díky těm spolehlivým zobrazovacím metodám vidíme kdejaké drobounké kamínky v ledvinách, ale když je potřeba je na sále endoskopicky vyndat, nenachází se tam a vysává se jen čirá tekutina? Jak je možné, že na rentgenu vidíme zlomeninu páteře u mladé slečny po autonehodě, ale až po uspání a přetočení na břicho zjistíme, že v operačním poli má zahnisanou odřeninu, kvůli které se operovat nemůže a celé uspání bylo zbytečné, protože ji nikdo neprohlédl jako člověka? Jak je možné, že akutní pacient, kterému se intervencí musí opravit žlučové cesty teď hned, musí kvůli předpisům a zákonům dotýkajících se opiátů a nedostatku ARO personálu týden čekat (a tak ho ze zoufalství raději vezmou na sál)? Proč pacientku po operaci, která nemůže dýchat a nutně potřebuje rehabilitaci, aby mohla vyjít schody, dáme po urgencích do pořadníku a přijde na řadu až za měsíc? A jak je možné, že na CT vidíme drobné nádory v plicích, ale při otevření hrudníku jsou k nenalezení?

Na kolik je nám ta moudrost dána, jak o ni prosil Šalomoun a na kolik si jen myslíme, že něco víme? Na kolik to jsou prosté náhody, které vydáváme za revoluční objevy? Proč je tedy možné, že i dnes musíme u pacienta napsat “diagnóza neznámá” a svolávají se komise komisí, které se snaží rozmyslet, co dělat. Jakou další zobrazovací metodu použít, jaké další vyšetření provést, ale aby nám pacient zůstal naživu. A abychom mu nevyvolali další onemocnění vyšetřovacími metodami. Jak je možné, že referenční centrum histologii prohlásí za neznámou a že něco takového nikdy nikdo neviděl.

Nevím.

Nedokážu v klidu pracovat na všech těch článcích a pracech, protože se peru sama se sebou. Chci dál objevovat? Chci ty lidi “mučit”, vystavovat (bez)naději s vidinou možné pomoci, kterou jsem si do teď malovala?

A je to vůbec možné? Nebylo už vše objeveno a to, co nevíme, nám zkrátka nepřísluší?

Beznaděj.

A teď ta píseň.

“Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (“Eloi, Eloilema sabachtani?”)

Opustil nebo ne? Namlouvám si tu hrůzu nebo se děje? Jak moc sebestředné a troufalé je začít si myslet, že ty ošklivosti se dějí za trest, že se Bohu vzdaluji? Že mi narůstá (sebe)vědomí, jak je ta naše společnost chytrá a zná lék na vše?

A ona není.

A mě (nás) neopustil. Asi. Jen mě to rve zaživa. Vidět to. Cítit to. Ty zaťaté pěsti do prostěradla při masírovaní jizev. To zoufalství, při kterém už ani slzy netečou. Beznaděj, že není pomoci. Rouhání při modlitbách “Ty jsi a buď lékařem”, když už tomu nevěřím a mám vlastní názor. Protože mám pocit, že jsem už viděla dost. Přibývající šediny, popelavý obličej, ztuhlé ruce, těžký dech. Věty “pokud se dožiju”. 

Čekáme na zázrak?

Já nevím. 

„Čím míň toho vím, tím víc se učím. Čím víc se učím, tím víc toho vím. Čím víc toho vím, tím víc toho zapomenu. Čím víc toho zapomenu, tím míň toho vím. Tak proč se vlastně učím?“ (Sokrates)

Já nevím… Nemám sílu teď hledat odpovědi a nechci se utápět v beznaději a tragických scénářích. Nemám odvahu číst další články s možnými řešeními, která jsou stejně tak čerstvá, že je v naší republice zatím zavedené nemáme. Nebo je ego některých doktorů příliš velké než aby se řídili evropskými standardy a zkusili něco nového.

Co bude dál? A jaký má smysl moje budoucnost? Jak moc je dost?

Možná bude líp. Možná mám jen ošklivý večer. Možná mě zítra osvítí a vymyslím něco revolučního, co možnosti “nevíme neznáme” zúží na “zkusme toto”.

Nevím, zda jsem ale natolik silná.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.