Be still & know that he is God

…hlásaly loni nápisy na mikinách vedoucích mládežnického kongresu a v kuloárech se dohadovalo nad významem slůvka „still“. Já měla od počátku jasno. Má první asociace překladu, kromě „dosud, stále“, který mi neseděl, byla ze stáže z mého srdci blízkého Islandu. Pracovala jsem v nemocnici na radiologickém oddělení a vybavila jsem si zkušenost s rentgenovým snímkem plic. Když mi ho má vedoucí poprvé ukazovala, zda to děláme stejně, mluvila už na pacienta anglicky, abychom si rozuměli všichni – naštelovala si pacienta do pozice a s pokynem nadechnout a „be still“, tedy vydržte v této pozici.

Řekla jsem si tedy na onom kongrese, že pro mě „be still“ znamená přesně toto – uvolněte se mi, já si vás nastavím, buďte v klidu, vydržte tak pokud možno bez vlastních mouder. Protože není nic horšího než pacient v křeči, který se nenechá nastavit o pouhé milimetry, které k práci potřebuji já, ale bojujeme vzájemně o centimetry a nejsme schopni dosáhnout kýženého výsledku. Vhodného snímku, který bude diagnosticky výtěžný právě pro toho pacienta, pomůže mu v dalších krocích na jeho cestě za diagnózou. Nedávno jsem si na to zase vzpomněla po snímkování anglicky mluvícího pacienta v našich českých končinách. Je možné, že stejný přístup platí k Bohu, že nemám vzdorovat, ale nechat se jím nastavit v životě a být uvolněná?

Hledala jsem, zda význam „be still“ je tedy takový, jak jsem si myslela. Jako první jsem našla Žalm 46,11 (CzeB21): „Přestaňte! Vězte, že já jsem Bůh, svrchovaný jsem mezi národy, svrchovaný jsem na zemi!“ (Be still, and know that I am God – KJV, Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh – CEP) A když jsem se dívala dál, to slůvko still v hebrejském významu se objevuje ještě v Exodu 14,14 (CzeB21): „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčet.“ (you need only to be still – NIV, vy budete mlčky přihlížet – CEP)

Nechci si vůbec hrát na slovíčkaření, myslím, že od toho jsou mezi námi povolanější, kteří rozumí kořenům jazyků, mezi kterými se potácím, mnohem lépe, ale oslovilo mě si texty srovnat a vidět je jako náhled v jiné perspektivě. Naučila jsem se to u dědečka – zavedli jsme si tradici, kdy při nejasnosti nějakého textu projdeme pár českých překladů a k tomu pár cizojazyčných. Vyvede nás to ze zažitosti českého textu, který už mnohdy umíme nazpaměť a jsme k němu hluší a slepí.

Má další asociace byla k nedávnému poslechu anglicky namluveného příběhu, kde zmiňovali text z Marka 4,39 (CzeB21) o bouři na jezeře: „Když se probudil, okřikl vítr a přikázal vlnám: „Tiše, klid!“ Vítr se utišil a nastal naprostý klid.“ (Peace, be still – KJV, Zmlkni a utiš se! – CEP) Vybavila se mi věta, kterou mi tatínek říkával často v dětství. Nebylo léta, kdy bych nespadla ošklivě z kola do štěrkového podloží, s pláčem mě někdo dovedl či donesl domů. Tatínek mě musel odnést do vany, vzít žlutý kartáček, jemně kolena drhnout a vymývat s krví kamínky a písek, tišit mé krokodýlí slzy, vystříkat kolena dezinfekcí, odnést mě do pracovny na pohovku a šeptat mi „utiš se“. Já pak obvykle zavřela oči, klimbala a za pár týdnů se mi strupy na kolenou zahojily. Někdy musela zastoupit v drhnutí maminka, ale ta konejšila jinak – ta věta, kdy jsem byla objata třesoucí se ve veliké náruči a slyšela to „utiš se“ patřila vždy spíše k tatínkovi. Jak se chcete utišit, když prožíváte nesnesitelnou bolest a ještě trauma z dalších jizev na koleni v tak útlém věku… 🙂 A přesto. Klid, utiš se.

Není to až příliš podobné mému životu v dospělosti? Ty texty a asociace mi složily obraz, který mi byl najednou jasný. Vzdát se Bohu není věci vzdát, ale je to ta nejlepší možnost, kterou mnohdy mohu udělat. Utišit se, vzdát se, nechat věci být, ale ne z nezájmu. Naopak, z velmi hlubokého a upřímného zájmu. Přestat si myslet, že vše zvládnu, ale ujasnit si, zda chci, aby v mém životě byl na prvním místě Bůh a bojoval za mě. To utišilo mou bouři myšlenek, starostí a já se přestala bránit. Udělala přesně to, co chci po svých pacientech – přestaňte mi vzdorovat, dělám to pro vás a já vím, jak si vás mám nastavit tak, aby to k něčemu bylo. Bůh ví, co se mnou nejen, když jsem bezradná.

Tyto pocity obvykle zažívám v kostelích. Jejich monumentálnost, ticho a přítmí mě často uklidní a utiší. Velmi často, když jdu okolo otevřených vrat, neodolám, zapluji a pomodlím se ve studené lavici. Párkrát se mi to povedlo i v našem sboru – přijít dříve, sednout si, být ve svatyni. Žel že častěji je na mě v těchto místech už příliš hlučno a i já se pak nechám strhnout a ruším ostatní, kteří hledají Boží blízkost v tichu. Mým dalším chrámem je les. Neodolám pařezům, mechům a stráním (už se i přestávám bát, že by mě pokousalo nějaké zvířátko), natáhnu se, ztiším a modlím. Mám ráda dlouhé procházky nebo práci na zahradě, kdy se dostanu do stavu vypnutí myšlenek na práci, studium, starosti a dokážu se opět ztišit před Bohem. Šeptat, co mě doopravdy trápí, že si nevím rady a že nevím, jak mám poznat jeho vůli. A pak jen mlčet. Naslouchat tichu. Být odevzdaná.

Připomínám si, že někdy vzdát se neznamená to zabalit, ale naopak. Méně je více. Nechat být neznamená vzdát, ale konečně se vzdát Bohu a dovolit, aby v mém životě působil. Pouštět neznamená ztrácet. Někdy nám umožní přijímat. Uznat, že Hospodin je (mým) Bohem může být bojem, ze kterého však nejsou poražení, ale vítězové. Ztišení nemusí být o tichu, kdy nám došla slova hádky, ale utišení vlastní nejistoty pro naslouchání Božímu vnuknutí myšlenek. Založit ruce a mlčet nemusí být znakem ponížení, ale naopak postoupení o krok blíže k tomu slyšet Boha ve svém životě. Aby nebe bylo blankytné, jsou bouře někdy nezbytné, ale ten čistý a svěží vzduch, ten je jedinečný. Vybízí často ke klidu.

Teorie by mi šla. Ještě praxe…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.