Vánoční příběh?

Zeptám se obligátně – co pro Vás znamenají Vánoce?

Ta komerční verze u nás nikdy nebyla na pořadu dne – trochu za to můžou dvě věci. V tom období jsou narozeniny všech sourozenců, výročí svatby rodičů, svátky maminky a babičky, dědeček míval narozeniny a bratranec. Pak mě trochu mrzelo, když někdo relativně blízký “ignoroval” mé narozeniny, ale mohl se přetrhnout s Vánočním dárkem. To mi Vánoce dost znechucovalo. Pak jsem od střední školy, snad kromě jediných Vánoc, je vždycky strávila nad intenzivním učením a minulý rok už i v práci. Svátky tedy byly časem, kdy jsme se mohli jakžtakž jako rodina sejít, mít dovolenou, hrát karty, koukat na pohádky, rozdělat si dobrůtku (cukroví vedeme, dědeček ho miloval a přál si ho místo dortu,tak ten zvyk trvá), jít na procházku. Jak ale přistupovat k Vánocům? 

Dost jsem se teď snažila s lidmi mluvit, poslouchat a číst, jak to s Adventem a Vánoci, tradicemi, kořeny a zvyklostmi je. Něco se mi líbí více, něčemu pořád nerozumím a něco není pro mě. Zkusím vám nasdílet úryvky a zdroje pár článků, které mě zaujaly:

Obecně se svátky začínají duchovně vyprazdňovat, dříve byl rok rozdělen svátky na období, která se lišila činnostmi, lidé žili více v souladu s přírodou. Až 19. století změnilo vztah člověka k životu v přírodě a málokdo se dneska dokáže spolehnout pouze na své vlastní síly a zdroje proto, aby si zajistil životní potřeby. (Kateřina Cajthamlová, více a lépe v pár let starém díle Hergotu!, kde byla hostem)

Štědrovečerní večeře u nás doma začínala tím, že se z evangelia předčítal text o narození Ježíše, pak následovala modlitba a po ní jsme si vzájemně u stolu přáli krásné Vánoce. To mi přijde důležité, protože dnes posíláme lidem esemesky a pohlednice, ale kolikrát si zapomeneme popřát s našimi nejbližšími. Až jsme si popřáli, přišlo na řadu lámání oplatků, které se vyrábějí ze stejného těsta jako hostie. Ty byly symbolem dobra a lámaly se na znamení toho, že jsme ochotní dělit se s druhými. Taky se zpívaly koledy a to už jsme my děti byly netrpělivé, protože jsme se těšily na dárečky a rodiče to schválně natahovali. (Zbigniew Czendlik)

V našem prostředí nemívaly Vánoce podobný význam jako u ostatních. Dnes, kdy rodiny postrádají čas pro společné sdílení (nás nevyjímaje), je to období, kdy na tom můžeme alespoň něco napravit. Je pravda, že Vánoce čas pro rodinné společenství nedohoní a vztahy nezachrání. Adventisté neprožívají Vánoce jako nějaké náboženské svátky, ale pro nás je to prostor k prožitku a sblížení rodiny, rodin a přátel.  Neignorujeme to, že si lidé v tuto dobu připomínají Ježíšovo narození, ač Vánoce s jeho narozením nesouvisí. Na druhé straně je dobře, že toto období není jen o hodování, ale i o připomenutí důležitého poselství Bible o Ježíšově narození a jeho poslání na zemi. Proto s ostatními také sdílíme vánoční atmosféru k využití pro dobro nás všech. (Vladimír Kaleta)

Pořád jsem přemýšlela, jak najít střed. Neprožívat komerční svátky, navíc, když začínám čím dál více preferovat minimalismus a dárky s příběhem (S. by mohla vyprávět!). Ale zároveň nechci možné křesťanské téma odmítnout a zazdít úplně. Hodně mi do toho pomáhají dvě věci – začala jsem sledovat IG a rozhovory s jednou známou herečkou, která ale krásné veřejně píše o svém rodinném prožívání víry:

https://www.instagram.com/p/B6c1qSCgiQc/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

A druhou věcí, o kterém pořád mluvím a hodně mi vyhovuje, je podívat se na příběh lásky optikou komplexní, od předzačátku po naději pokračování – loni jako divák (nahrávka), letos jako sboristka (vzpomínka):

https://www.instagram.com/p/BrdYFoYl4cg/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Takže vám neřeknu, co je nebo není správně. Hledám. Ale myslím si, že je škoda, že kvůli té komerční bublině okolo nevyužíváme ten čas ke ztišení a připomínání si, pravda něčeho, co bychom si měli připomínat každý den a vidět i věci okolo. Ale proč si nepřipomínat ten rok nula, zrození, už to bylo z ohromné lásky. Ano, bez smrti a vzkříšení by to nemělo význam. Ale ruku na srdce – narozeniny slavíme všichni. A zrovna u těch mých vždy vzpomeneme právě na rok nula, protože mi nedávali moc šancí k přežití. Vždycky prožíváme vděčnost nejen za další rok, který mi byl přidán a co jsem v něm mohla prožít, ale vůbec za ten zázrak na počátku. A s Ježíš(k)ovým zrozením je to myslím dost stejné, ne? Ano, nevíme přesné datum, dost možná to nebyla zima, ale pokud to ignorujeme celý rok, jsou Vánoce možná dobrým časem, kdy se ohlédneme jednotně. Rituály totiž nejsou vůbec marnou věcí… A uvědomit se, že do toho Bůh šel a poslal své jediné dítě do té hrůzy, kterou tu jsme schopni provádět, k cizím hříšným lidem, si myslím, že je dost drsný obraz lásky. 

Jen si uvědomme jednu věc – jak je to obdobím nesamoty a hojnosti, na jiné to o to více dopadá. Zkusme tedy otevřít oči a být spolu. Zkusit udělat i něco dobrého. Sejme lásku po lidech. A nešetřeme láskou jen na Vánoce – buďme spolu i jindy… I proto to s těmi dárky je pro mě nepochopitelné. U nás doma si maličkosti dáváme pořád, když na sebe myslíme. Dobrůtka z obchodu, něco pro druhého udělat, uvařit, uklidit, vzít ven, atd. Nemusíme si pořád dávat veledary, protože tím největším je právě vzájemná láska.

https://www.instagram.com/p/BriIub6lyZ_/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.