Až. Až dokončím zkoušky Až dostuduju. Až budu mít stabilní práci. Až to sníš. Až zhubnu. Až si to promyslím. Až po spinkání. Až budou děti. Až bude po všem…

Můj život nevědomky ovlivňuje příliš mnoho až. První výrazné narušení až bylo před dvěma a půl lety, když šla maminka na operaci. Až se probudí, jaké to bude? Bylo to mé první životní setkání se smrtelností tváří v tvář. Maminka mě tehdy začala učit, že na až čekat nemám.

Před rokem byl covid před branami Česka. Měla jsem tušení, u nás doma jsme už v lednu zavedli přísná hygienická opatření a vlastně jen čekali, až se to potvrdí. Snažila jsem se tehdy během pár dnů stihnout loučení s mnoha lidmi – rychle navštívit naposledy prarodiče, kamarádky s miminkama, osobní kavárno-procházky, protože jsem věděla, že znovu to bude po až.

Třetí výrazné až mi vyvrcholilo dnes ráno. Potvrzení zpřísnění opatření, zákaz pohybu. Poprvé po roce přítomnosti covidu mě zachvátila opravdová úzkost. Poslední týden jsem přemýšlela nad svými až s mírným úsměvem. Přestala jsem čekat, až si budu jednoho dne zařizovat svůj byt, ale už teď vyměnila zbrusu nové povlečení. Na podzim jsem přestala řešit, že vlasy ostříhám, až se jednoho dne vdám, ale udělala to tehdy (pořád to hodnotím jako nejlepší podzimní rozhodnutí, obzvlášť tím, že to bylo těsně před nemocí a já pak vlasy ležením nezničila!). Nestihla jsem ale vyřešit, že pojedu pomoct Švagrové s neteřinkami v šestinedělí až po zkouškách. Rozhodně jsem podcenila pořádný výlet a objevování jara až příští týden. A obávám se, že nepojedu na Island, až odstátnicuju.

Dnes ráno mi bylo poprvé úzko. Má až se zhmotnila a rozplynula. Žádný dálkový výlet v kraji, žádná předdomluvená procházka ve dvojici, žádné pomáhání u Švagrové, žádné návštěvy prarodičů, žádná až. Mám necelé dva dny na to se zase loučit. A vzhledem ke službě vlastně den. A vzhledem ke slíbeným povinnostem půl dne. Co stihnout poslední půlden v rámci omezení? Koho vybrat na loučení, co upřednostnit?

Dnes mi bylo opravdu extrémně smutno. Rok život není normální. Dlouho mi to nepřipadalo. Na jaře jsem se nestíhala nadechnout, v noci učení, přes den služby s dobrovolnictvím. Ve dny, kdy jsem byla doma na online přednášky a v rámci týmovosti i maminka a dobrovolnictví mě čekalo až odpoledne, mě brala po obědě na balkon na sluneční otužování. Naše chvilky odpočinku s knihou, hrníčkem a ovocem. V létě jsme se zkusili nadechnout aspoň ždibec na dovolené, ale celý podzim byl zase pochmourný a do jara už nemám sílu.

Po roce mám na krajíčku, když pominu slzy při našem onemocnění, protože přestávám vidět východisko. Chybí mi rodina, chybí mi malé holčičky, už mi opravdu chybí kamarádi, chybí mi trajdání v lese s Pandičkami, vlastně bych i šla plavat, protože mě zase strašně bolí ruce, a to jediné pomáhá. Chybí mi vlakové toulky za zpíváním, které byly mou studnicí odpočinku. Chybí mi plnění slibů, jako kolaudace kamarádčiny kuchyně, Sluha dvou pánů s další. Říkám si, že je na čase zase začít dobrovolničit, protože časově na tom snad budu lépe a je tolik potřebných. Tolik, že to nikdy nemůžeme zvládnout. A z toho je mi tak smutno.

Je mi smutno z toho, že je mi do pláče. Zase hledám každý večer (ne)malé radosti a učím se je hledat s kamarádkami. Učím se, že nesmím čekat na až. Musím žít plně každý den. Abych nelitovala, co jsem odložila a neudělala. Ne vše udělat mohu v dnešní době, ale ne vše musím stále tlačit před sebou a odkládat.

Chci se učit si každý den splnit drobné až. Abych mohla jít večer spát s tím, že je můj život bohatý a požehnaný. Nepromarněný. Že nečekám až, abych začala žít, ale dělám to teď. Jdete do toho ráno se mnou? Až vyjde slunce?

Jedno až si však ponechám… Chtěla bych se konečně ne naučit, to umím od devíti let, ale zase najít skupinku, se kterou secvičíme toto. Protože po téměř dvou dekádách, kdy jsem se tam pracně začala učit třetí hlas, konečně chápu význam a hladí a uklidňuje v dnešní roztřepanosti.

Za hory slunce zapadá
a blaze těm, jichž dílo skončeno je,
a v dol už noc se rozkládá
a jako kámen těžké srdce moje.

Proč kráčíš, poutníče, tak z pomála,
již hlava chorá, nohy zolovněly,
Je noc, je noc, je noc to zoufalá!
Rač těžkých snů nás chránit, Spasiteli!

5 komentářů u „

  1. Až přejde tohle všechno, doufám, že tě zase uvidím naživo. Věřím, že tě uvidím zářit. Možná, že se přitom nebudeš smát. Možná budeš pořád ještě vyčerpaná a budeš oddechovat jako po dlouhém běhu, ale nevěřím tomu, že budeš zlomená.
    Víš, že jsi mi vlastně promluvila do duše? Jak já často pomýšlím na to “až” a přitom mrhám životem. Proč si pořád člověk myslí, že “teď” není ta nejvhodnější doba? A přece obě víme, že Ježíš taky nečeká na “až”… až budeme mít více času, až budeme mít pocit, že jsme lepší než předtím, až si budeme myslet, že jsme připraveni, tak za ním teprve přijdeme. Ale víš ty co… asi nikdy nebudeme moci říct, že jsme připraveni. A že budeme v lepším stavu pro Boha. On nás k sobě zve právě teď. A právě proto, že se cítíme být nedokonalí. A v úzkostech.
    Na to “až” by se člověk opravdu nemusel dočkat. Ale na to přicházíš právě teď sama. Na to nepotřebuješ rádoby mudrce, jako jsem já.
    Je to zlá doba. Ale vlastně každá doba má něco. Vždycky tady byl nějaký velmi těžký čas, který je třeba překonat. A to nás posiluje. V tom největším marastu se ukáže, jak kdo dokážeme obstát. Lidé se neosvědčují, když se mají dobře. To, jací opravdu jsou, se ukáže až ve chvílích, kdy nemůžeme dýchat, máme strach a snažíme se překonávat bolesti.
    Vím, že je mnoho lidí, kteří nevěří, že zase bude líp. Ale já věřím, že ano. Jen pro to musíme udělat něco my všichni. A já v tuhle chvíli chci, abys měla aspoň paprsek naděje a zasvítila ti v srdíčku. Udělám cokoliv. Řekni si – zavolám ti, pošlu pozvánku na Teamsy – můžeme si něco zahrát anebo si jen vyprávět příběhy. A nebudeme čekat na “až”.

    • To je krásné až, které si také uchovám 🙂
      Děkuju za to rozvinutí, máš takovou pravdu!
      Sluníčko 🙂 Děkuju za e-mail, po chvilkách píšu odpověď, tak snad to UŽ bude 😉

  2. Moc pěkně napsané. Nejisté, protože fyzičky dobře vědí, že nejistota je s naším světem spojená pevněji než všechny domnělé jistoty. Stejně tak naše vyplněná a nevyplněná “až” budou, doufejme, v rozumné rovnováze, kterou občas můžeme vlastní vírou a vůlí trochu posouvat :-). Držím moc palce, ať většina smutků ustoupí do pozadí ve světle nových úsměvů a odhodlání.

  3. Dokáže-li někdo takto psát, tak emocionálně a obrazně, je téměř jisté, že jeho život je bohatý a požehnaný, ale vím, co myslíš. Psala jsi o tom koncem minulé zimy, máme tu začátek další zimy a je tu obdobná situace a i na mě padá neurčitý smutek. Stýská se mi po časech, kdy byly dcery malé, prohlížím si fotky a říkám se, že ten čas byl jaksi naivnější a přívětivější, než je svět dnes. Jenže na druhou stranu, pokud poslouchám jakéhokoli pamětníka, má úplně stejný pocit, že dřív bylo všechno lepší. Asi nezbývá než jít dál, den za dnem, hledat malé radosti, těšit se z toho, co máme a nesmutnit za tím, co je prozatím nedosažitelné. Aspoň se to zdá jako nejlepší řešení, i když občas je to zatraceně těžké. Moc Ti přeju, aby se i Tobě dařilo najít si ty své radosti, které pomáhají překlenout období, kdy se zrovna moc nedaří. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.