Poslední týdny stále dokola přemýšlím nad jedním jediným slovem. Rozmanitost. Trochu jsem ji naznačila v závěru jednoho zamyšlení o službě a odpočinku (Jak sloužit a nesoužit (se)). Netušila jsem, že ji však budu moci poznat v jiných barvách.

Abych to vysvětlila blíže – přes 8 týdnů nemám čich. Inu, jeden ze smyslů, ten méně podstatný, řekla bych si já na vašem místě před pár měsíci. Až čich nemám, zjišťuji, v čem všem naň spoléhám. Nebaví mě vařit a už vůbec péct. Musím si najednou natáčet budíčky, abych odhadla dobu konce. Předtím jsem vždy čichem poznala, že už to je a dojde to. Dokonce jídlo spálím a nevím o tom. Netěší mě si koupit květinu či používat kosmetiku – a to mám z valné většiny přírodní, která voní naprosto minimálně. Chybí mi ten pocit relaxace. Zvažuju, zda má cenu si zapalovat svíčku, větrat v pokoji, necítím milovanou vůni lesa. Necítím lidi. To může být výhoda, někdy, ale zamýšleli jste se někdy, že každý máme svou charakteristickou vůni, tu milou, se kterou si druhé spojujete?

K večeři barvičky, ať vydráždím smysly, co mi zbyly. Ne, teď vážně. Salát je cesta, jak nenásilně do rodiny dostat zeleninu a obejít lenost všech si to loupat a chystat a krájet. K zelenině jsem si navykla dávat balkán a černou čočku / cizrnu nebo kombinuji tuňáka a vejce. Zeleninu, co najdu (dole lůžko ledového salátu), k tuňáku kukuřici a celozrnné těstoviny. Jinak pečivo (sacharidy nejsou zlo). U tety po praxi býval taky salát, ale ta je machr nebo moje Pa. Umí kombinovat věci jako rukolu s brusinkama, koprovou zálivku (zalivky neumím vůbec) na brokolici s mrkví a já se jen olizuju. Tak mi poraďte salát – jiný než šopák, co můžu udělat příště. #colorsinkitchen #pleasurewitheverybite

Zjišťuji, jak moc je čich důležitým smyslem. A začínám ho substituovat. U jídla si mnohem více všímám chuti, která mi zbyla. U květin, svíčky i lesa více pozoruji a ohmatávám. Textury, teplo, chlad, poslouchám mnohem pozorněji kdejaké zaševelení a skládám si obrázek. Čerstvý vzduch poznám chladem. Lidi se učím více poslouchat. Co říkají. Co prožívají. Zjišťuji, co vše jsem řešila obyčejným čichem a najednou si neumím poradit jinak. V čem mě čich chrání (jak poznat, kdyby nám doma unikal plyn?), v čem ulevuje, v čem povzbuzuje. Mám další čtyři smysly. A přesto cítím ztrátu toho jednoho. Mohu být vděčná, že vidím, slyším, cítím hmatem i chutí. Nějak to však nestačí… Jedno tělo, spojené z pěti smyslů.

Vděčné radosti a připomínky z dnešního lesa:
🎶 s hrůzou jsem dnes zjistila, že se zpěvem je na nějakou dobu konec – můj ne-dech mi nedovoluje vytlačit vzduch – ale umím zpívat další hlasy, v nižších polohách se ze mě něco malinko line – tedy aspoň to
🙊 dlouhé mluvení mě začne dusit, tedy konečně se učím poslouchat
🏡 již potřetí jsem mohla do lesů a zvládám ho čím dál lépe
👭 společenství začíná ve dvou, sdílení pomáhá vyrovnat se se sebou samým, odhlédnout od vlastního trápení a přináší radost – a když je ještě větší, přinese více radosti
💆‍♀️ učím se využívat další smysl – objevuji více dotyk, kterým si nahrazuji čich a zkoumám textury
A taky se učím s polarizačním filtrem. Vlastně i ty vděčnosti záleží na polarizačním filtru na život. Zas a znova. Vidět jen to, co teď nemůžu, nejde a chce se mi z toho plakat, nebo hledat, co naopak můžu.
#dumaciokenkoberry #bezlesaaniranu #mechovakarkulkatape

Uvědomuji si, v čem všem je v životě rozmanitost. Přivedl mě na to opět i Olda na zamyšlení na naší Pandí schůzce při zmínce o stvoření. Jen si uvědomte, jak by se vám líbila louka jen s kopretinami. Jak by vás bavilo jíst z ovoce jen jablka. Domácím mazlíčkem by byla jen kočka a všichni lidé by vypadali stejně. Díky Bohu tomu tak není. Ve všem je tak obrovská rozmanitost, že ji nejsme schopni pochopit. Někdy nás to ničí, jako v řadě nemocí a jejich mutací, ale ta různorodost a rozmanitost je přímo uchvacující.

Ve sluchátkách má drahá @kimimonka (takže vlastně první procházka byla s ní), v nose vůně mechu, slunce a jara, pod nohama střídající se cesty, ztracená v ohradě, nalezená po draní se ostružiním, zadýchaná čerstvým vzduchem, vydýchaná na pokračování s rodiči. 17 km ve dvou procházkách pro klid duše – zpěvy ptáků, zpěvy mé, ticho lesa a konečně zase cestičky bez lidí a roušky. Jsem zkrátka severské děvče – i toto je už můj třetí milovaný sever. A tento je asi nejvíce odpovídající zeměpisnému směru 😊 #mechovakarkulkatape #nofilterneeded #springinforest #springcolors

A někdy nám na první pohled rozmanitost komplikuje život. Jen si uvědomte, jak rozmanitost v našich povahách způsobuje nedorozumění. Jak prodlužuje domluvy a složité rozpravy. A hned pak si uvědomte, jak by bez ní byl život chudý.

Baví mě rozmanitost v našich duchovních směrech – někomu je lépe ve chválení, jinému v přírodě, dalšímu při evangelizaci atp. Každý z nás tíhne k něčemu a to využívá trochu více. Zkuste se však někdy zaměřit i na další způsoby vyjádření své duchovnosti – je to jako pověstné vykouknutí zpoza zrcadla do světa. S radostí vás pro nápovědu odkážu ke knize Zbožnost není zadarmo (Donald S. Whitney). Proto v momentě, kdy cíleně okusíte i jiné způsoby bytí s Pánem Bohem, než ty vaše nejběžnější, vše dostane trochu jiný punc.

Na rozmanitosti je báječné právě to, že vás k ničemu nezavazuje, ale možnosti rozvazuje. Nepotřebujete ji k životu. Ale je s ní vše barevnější. Doslova.

Něco mezi zlatou a modrou hodinkou.
Stejně kilometrů jako v úterý, přidán drobný kopeček.
Bolí. Ale stojí za to nevzdávat. Naděje, že to bude jako dřív. A že třeba jednou ten les i ucítím. To mi chybí obrovsky.
Proto více vnímám ostatní smysly – barvy, struktury a poslouchám.
Učím se trpělivosti. Vděčnosti, že do lesa zase můžu. Záleží na mé optice, jak to budu vnímat.
#pleasurewitheverystep #mechovakarkulkatape #bezlesaaniranu

Vzpomeňte si na to, až se snad jednou dočkáme dne, kdy se opět setkáme v modlitebně. Kdy budeme bouřlivě argumentovat nad nějakým jistě zásadním tématem. Možná pocítíme vděčnost bohatosti argumentů a budeme dalším stranám naslouchat otevřeněji. Možná více oceníme rozmanitost služebností – že tu jsou lidé, kteří rádi nachystají květinovou výzdobu, jiní si poradí s hudbou, další se cítí skvěle v perfektně připraveném hlubokém studiu a také jsou tu ti, kteří prostě mají rádi vztahy a (ne)obyčejné povídání si.

Tak, jak mi chybí čich, mi i chybí kontakt s různorodostí darů lidí okolo mě. Ani jsem netušila, jak utužují můj kontakt s Pánem Bohem věcmi a činnostmi, které mi nejsou na první pohled blízké. Tak, jako mi chybí čich, mnoho z nás chybí společné setkávání, i těm nejzarytějším introvertům. Možná objevujeme další způsoby, jak ho nahradit – online setkáváním, společnými procházkami, dopisováním atp. Možná stále cítíme, že to není ono. Jistým způsobem je to v pořádku. Hledejme s touhou rozmanitost okolo nás. Pociťujme za ni vděčnost Stvořiteli jako za další střípek Jeho geniality.

Můj každoranní cvičící rituál s piedestalem radosti chránící před následným zoufalstvím, že stále ne.
Učím se více cenit, co mám, než litovat, co chybí.