Objímání

…slovně i ručně.

Ač je to k nevíře, právě teď jsem plná pocitů, že žiju. Tady a teď, se vším tím ošklivým, co se valí na mé blízké, já se stabilizuji. Začínám si utvářet, co chci, jsem spokojená, dělám, co mě baví. Ráda poslední dny na otázku “jak se máš” odpovídám, že já vlastně dobře. Jen ty věci okolo mě nejsou moc dobrý.

Ano, nebyla jsem dnes venku, nestihla umýt ani jedno okno nebo nepomohla v kuchyni dle svých představ. Ale i přesto jsem s dnešním výkonem spokojená – dopoledne strávené nad anglickou prací, odpoledne nad českou bakalářkou – prvních 5 stran (a až tam dám správné okraje a nadpisy, tak jich bude minimálně 8!). Mám před sebou zahraniční výzvy, které mě poprvé v životě nadchly a lákají. A i kdyby nevyšly, už jen cesta k nim mě baví a práce na článcích s nimi spojenými mi rozšiřuje obzory. Nevím, na čem jedu, ale líbí se mi to. 

Jsem neskutečně vděčná za své blízké. Kromě parádního startu týdne po společném obědě s přáteli po dlouhé době si dovolím dnes vypíchnout tři z nich. P., která mě v úterý objala se slzami v očích, že ví a že sama prožívá něco těžkého, co jsem v tu chvíli mohla pochopit. A tak jsme se nekonečné minuty držely, hladily, upouštěly slzy a nabíraly dech. D., se kterým jsme si konečně splnili check-listovou procházku (a dokonce se mi podařilo ho vzít do míst, která neznal!) a který mě objímal slovy, jak je na mě hrdý, že si dávám život dopořádku. A S., se kterou jsme se konečně viděly a rovnou naplánovaly narozeninovou večeři, protože je to prostě marný (a já dostala parádní dárečky ke státnicím).

(a tím pádem nesmím zapomenout na spontánní odpolední čaj s babincem nebo neplánovanou cestu tramvají s T., kterému se pusa nezavře a povídal a povídal, jak se těší na schůzku a počítá dny)

(D. mi na procházce říkal na jednu věc, to si vyfoť, pak k tomu zpětně něco na blog vymyslíš – nevyfotila. Bylo to obrovské množství divných brouků na jednom stromě. Jako kdyby seděli na míze nebo něco takového. Zatím jsem nic nevymyslela, ale ten obraz mám před očima.)

Dochází mi, že kvas není jen v těstě, ale i životě. V těstě ho musím vyndat z lednice, přidat mouku a vodu a dát mu pár hodin, aby zvětšil objem a probudil se. A pak přidat více mouky a vody, sůl a kmín, pořádně propracovat a dát čas s občasným překládáním (když si vzpomenu, jinak ani to ne) na kynutí a pak pečení. S radostmi je to zrovna tak. Jsou dny, kdy jsem jako kvas v lednici, naprosto utlumená od života. A pak mi Bůh posílá síť mých blízkých, kteří obejmou slovně či ručně (podle toho, co jim dovolím a co oni ví, že si mohou ke mně dovolit, a o to více si jich vážím!), probudí mě k životu a já mohu nacházet radosti, o které se mohu dělit, posílat dál, oddělit kus sebe někomu dalšímu a nést s ním trápení. Mohu dělat druhé šťastnými, protože oni mě udělali. Ne, že bych potlačila a zapomněla na vše zlé. Ale nacházím sílu to nést. Nacházím ujištění a oporu, že nejsme sami.

https://www.instagram.com/p/Bol_pUjg2VU/?taken-by=berrys_pleasure

Poslední dny velmi myslím na jednu starou píseň. Ano, ve starých se vyžívám běžně, ale v této písni obzvlášť. A když jsem v sobotu brzy ráno jela vlakem domů a mohla pozorovat otočená na východ celou dobu vylézající slunce, byla jsem šťastná. Klidná, pokojná, s malým strachem, co bude, ale odevzdaná. Smířená.

Celý dnešní den jsem při té odpolední práci vzpomínala na doku-film Hora, na kterém jsme v létě s přáteli uprostřed týdne byli. Nadchlo mě spojení orchestrální hudby, která mi učarovala a sestřihů z dokumentů o horách okořeněných skvělým slovem. Pocitové snění a rozjímání, že mají pravdu. Že kolikrát jdeme do extrému jen proto, že chceme mít pocit, že zvládneme něco víc, že nemáme limity nebo je dokážeme neustále překonávat. Chceme ovládat a posouvat hranice. Do nekonečna. Jenže co pracuju i na sále, vnímám to trochu jinak. Že každý risk za to nestojí. Ani to, co na první pohled riskantní nevypadá.

Je třeba si uvědomit, že svůj život nemáme pevně v rukou (aha stará Velikonočka!). Ale když ho a sebe odevzdáme, je to mnohem víc. Mám(e) strach. A na tom není nic srabáckého si to přiznat. O to více odvážnější je si vědomě život srovnat, urovnat vše, co zůstává a odevzdat se. Je to děsivé a jsou to přesně ty dny, kdy bych si přála, aby byl Bůh automatem na přání. Ale chci mít odvahu přijmout, co přijde, s vědomím, že to bude dobré. A že budeme mít sílu to zvládnout.

A tak, v objetí Nejvyššího, pomalu, se slzami, nervózně, šeptám: Tvá vůle se staň.

Nejsme sami. Máme jeden druhého. Co víc potřebujeme..?

Děkuju, že nejsem sama. A že nemusím nechat samotné ty okolo mě. Že mě bude mít kdo obejmout tak, jak mu to zrovna dovolím. A že si o to můžu říct. To je nemalá věc. A je to požehnání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.