Malinká, jako před dvěma lety, dnes ti popovídám o něčem, čemu asi neporozumíš. Ale učíš mě to. Jak je důležité (od)pouštět, mít prázdné ruce, abychom do nich mohli brát. Abychom si vážili darů a měli oči otevřené pro potřeby druhých.
Archiv rubriky: Zamyšlení
Božím obrazem být
Nedávno jsem se v myšlenkách intenzivněji zabývala tím, co všichni známe ze začátku Bible, a to 1. Mojžíšovy 1,26-27: I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Jak přesně Bůh zamýšlel, když první lidi stvořil ke svému obrazu?
Máme nový rok
Píseň Žofie Kabelkové nazpívaná v doprovodu Ivo Cicvárka, která mě svým textem baví a končí slovy “Kdosi na mě volá: “Září přece není leden!“ Ale nedám se zmást. Dobře vím, že nový rok není jen jeden.”. A přesto, čím jsem starší, tím více mám pocit, že nový rok začíná právě v září a ne až v lednu.
Když zůstáváš sám
… byl název jednoho kázání, které mě velmi oslovilo před rokem a půl. Kdo mě zná a čte lépe, ví, že téma samoty je mou bolavou Achillovou patou.
Buďte jako děti
…učíme se od Máli. Povídání inspirované jí.
S dětmi ve volném čase dobrovolničím už pěknou řádku let. Ukončuji devátý rok, abych byla přesná. Na plný úvazek. Každotýdenní schůzky trvající dvě hodiny, jednou měsíčně (plus minus) výlet či přespání, občas něco navíc, učení v biblické “školce”, příběhy před kázáním, letní tábor a někdy ještě pomoc na větším táboře. Hlavní vedoucí, kuchař, zdravotník, teolog, hospodář, zásobovač, uklízečka. Cokoli je třeba. A naslouchat dětem občas přináší zajímavé postřehy. Jejich hlášky, spojení či objevy si občas píšu na okraj diáře a mívám to na očích. Protože mají v méně slovech více pravdu než já. Bytí a pozorování dětí však dostalo s příchodem mé neteře Máli další rozměr. A o pár postřehů se chci podělit.
Nevědomí
V mé hlavě je poslední týdny ohňostroj. Ne krásných barev, ale těžkých myšlenek. Takže spíše kanonáda. Ty vjemy nedovolují spát, odpočinout a smát se tak, jak bych si možná přála. Dnes jsem našla píseň, která tomu dodala poslední notu. Při několikátém poslechu, na maximum ve sluchátkách, při chůzi pěšky domů, mi začínal docházet její význam.
Vidět srdce(m)
Často říkáme: „no, do hlavy ti nevidím“. Omlouváme tím různá vzájemná nedorozumění. Spíše vzájemnou nekomunikaci. A do srdce, to si nevidíme vzájemně už vůbec…
Gentlemany znám
Kdysi dávno jsem byla naprosto pozitivně odvařená z toho, že gentlemani nevymřeli. A při řešení jedné smutné události, která mě donutila se dnes schoulit na celé odpoledne k mamince do postýlky, plakat a probírat s ní správné řešení, jsem jí najednou mohla začít vyprávět, že ty gentlemany ve svém životě mám. Díky Bohu za ně! A ráda bych vám je trošku představila, a tak jim ve svém životě poděkovala. Protože mi během toho dnešního odpoledne najednou došlo, že posledních několik let mám obrovské štěstí a požehnání na velmi hodné lidi – v tomto případě se opravdu budu soustředit jen na mužské plémě – které vím, že dělá vše pro to, aby mi neublížilo. Neskutečně si jich vážím.
Nepřicházet o radosti
Díky JiříKu.
Zase jedu ve vlaku. Zase píšu. Zase je mi hezky a srovnávám si hlavu a srdce. Kterak nás naše očekávání mohou zbytečně připravit o radosti.
(Ne)samota
Papi, díky.
Poprvé celé napsáno ve vlaku a na mobilu před 2 dny. Na konci odkazy na podobné (související) články.
V různých amplitudách intenzity se vracím k přemýšlení o společenství a (ne)samotě. Nyní se v nekonečnu blížím k maximální výchylce, protože myslím, že nastává obrat.