Přijímací zkoušky byly před poměrně velkou komisí (větší než u státnic) a ze 3 okruhů – orientace o tematice, která bude předmětem disertace, 2 okruhy z onkologie, přičemž jeden má prokázat dovednost hovořit v angličtině (vyzvali mě mluvit o diplomové práci). 1. semestr byl pro mě náročný v zorientování se trochu jinému systému.
Název knihy: Hranice – Kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě? (Boundaries)
Autor: Henry Cloud, John Townsend (překlad Šimona Bouzková)
Nakladatelství: Návrat domů, Praha
Rok vydání: 1998, 1. vydání
ISBN: 80-85495-83-X, 266 stran
Chci toho říct moc a nechci říkat nic. Od té doby, co tu méně otevírám veřejně srdce, píšu víc. Co studuji a pracuji (a to celé na druhou), žiji plněji, radostněji. Co jsem si přiznala, že jsem svobodná, se cítím méně sama. Rok paradoxů, radosti a nesnívatelných snů. Netušila jsem, jak moc se naplní mé loňské přání…
Zeptám se obligátně – co pro Vás znamenají Vánoce?
Ano. Velká a malá písmena mi v češtině nikdy nešla. Ale pamatuji si tu poučku, že velké je pro národnost a malé pro etnickou příslušnost. Je čas vysvětlit, co přesně prožívám, když popisuji, že mám své sobotní islandy.
Je to pár týdnů, co jsem si do šuplíčku napsala povídání se stejným názvem, které ale (zatím) publikovat nechci, na kolik je osobní. Tu myšlenku ze závěru však chci rozvést a použít, a to:
A dnes, dnes mi přišla myšlenka. Tak, jako nás učil Jon Dybdahl pravidelné modlitbě rituály, například vždy, když se podívám na hodinky. Tak já mohu proměňovat tu lásku, kterou cítím. Kterou mi Bůh do srdce zasel prapodivným nepochopitelným bolestivým způsobem. A vždy, když na něj pomyslím s touhou odevzdat v modlitbě, to udělat a pak tu lásku někomu dát. Napsat, pomodlit za někoho dalšího. Vždy ji znásobit.
Měním život. Vidím ovoce. Způsobem, který bolí, ale nečiní nešťastnou. Učím se denně maličko a jednou týdně více ohlížet za prožitým týdnem. Jak jsem ho prožila. Sepíšu si, za co jsem vděčná, co mě mrzí a nechci opakovat. Kolik hodin jsem byla v práci, škole, zda jsem se učila poctivě (trochu to připomíná (ne)malé radosti, ale je tam ta retrospektiva – a ne, nemám z toho depku, že se mi věci nepovedly, ale ten pocit, že mě to mrzí, tak to chci zkusit tento týden jinak a lépe). Modlím se o otevřené oči, ruce a srdce tomu, kdo potřebuje, Snažím se neodmítat prosby o sejití a neodsouvat je na nevidím (i když to ne vždy vyjde). Víc číst – méně beletrie, která nic nepřináší, ale střídám s knihami, které život obohacují. (ale beletrie se nevzdám) Chodit ven, ve sluchátkách hudbu střídat s podcasty. Snažím se nemrhat životem.
Název knihy: Chci, abys byl (Křesťanství po náboženství)
Autor: Tomáš Halík
Nakladatelství: Lidové noviny, Praha
Rok vydání: 2012, 1. vydání
ISBN: 978-80-7422-177-4, 260 stran
Rok. Rok od toho zlomu, co mi změnil život. Ne dotek smrti mě samotné, ale někoho mi blízkého. Nevěřila bych, kdybych nezažila. Četla jsem si dvě povídání (o objímání, kvasu a touze žít dny před operací; o nevědomí při obdržení výsledků operace a beznaděje, co bude dál), co jsem psala. Která přispívají k tomu, že mě okolí vnímá jako komplikovanou a nevypočitatelnou. Oč víc si vážím těch, kteří znají kontext a neutekli. Naopak, zůstali. V tom binci. Objímají. Opakují, že je v pořádku nevědět.
V uších mi zní Málinčina pohádka, kde kletba druhé sudičky hlasem Marthy Issové zní: “a budeš hnusnej jako zadek”. Dneska jsem sama sobě byla protivná, poprvé v radiologii. Dnes to už nešlo. Řekla bych, že jsem byla hnusná. Možná i jako zadek. Maminka říkala, že jsem se vyčerpala. Asi doslova. Dnešek byl takovým vyvrcholením pár radiologických poprvé.