Dalur

Esej do předmětu Příběh vědy: rakovina.

Dalur. Islandsky údolí. Ta ostrá rýha mezi dvěma horami tvořící dolinu, do které se stéká životodárná voda v drobných čůrcích, potůčcích a z pramenišť do plazivé zurčící masy. Před rokem jsem se v rozfoukaných stopách a tmě na jednom islandském kopci ztratila. Elementární předpoklad jít podél šumící vody, kterou jsem slyšela, mě zachránil a dovedl zpět na značenou cestu díky hlavnímu toku vody. Rakovina a COVID, dvě diagnózy označované písmenem C. Dvě hory strachu s přikrývkou bolesti ve tmě bezútěšnosti, mezi kterými se plazí potoky slz nesoucí naději. Údolí mezi nimi. Dalur. Soudržnost. Záchranný bod ze scestí.

Lidé se bojí rakoviny téměř více než čert kříže. Tajemství nesmrtelnosti se více či méně podobá honbě na lék na rakovinu. Zaručené rady od zběhlých lékařů či lovců lidského neštěstí. Vždyť je to jako s dietou – pokud by existovala nějaká, která by zaručila hubenost navždycky, nedrželi bychom ji dávno? Pokud by existovala správná prevence před rakovinou, nedodržovali bychom ji dávno? Že prý komplot farmaceutických firem ve snaze vydělat. Opravdu by se na tom podíleli ti, kteří pak ty nemocné ošetřují, kterým umírají pod rukama, kdy již není naděje a zbývá pouze paliace k důstojnému rozloučení? To by museli mít kačeří žaludky, které snesou i podpalubí plující lodě v rozbouřeném moři lidských emocí, kdy běžní lidé zvrací nesouhlas. Vlastně je to svět paradoxů. Někdy se rakoviny bojíme více než věcí, kterých bychom se snad měli bát. Bojíme se rakoviny a chceme znát odpověď na to, co ji působí, aniž bychom přijali fakt „pouhého“ stáří a degenerace organismů našich a předků. Chceme najít dokonalou stravu, ale už neřešíme karcinogenní prvky v ní. Pacienti se bojí regulovaného ozáření na rentgenu při jedné maličké projekci na plíce, ale nevadí jim každý měsíc letět letadlem na dovolenou. Že ve výšinách není jen hlava v oblacích, ale i ionizace proudící atmosférou, na tom již nesejde.

Zaujala mě poznámka Siddhartha Mukherjee v knize Vládkyně všech nemocí – dovolím si ji parafrázovat tak, že jsme posedlí testovat léky na karcinogennost a u toho kouřit jednu cigaretu za druhou. Jaká pravda… Konečně utichl ruch okolo nového seriálu Černobyl, což se stalo ideálním časem, abych toto dílo, doporučené i v hodinách radiobiofyziky, zhlédla. A přesně tyto cigaretové a jiné paradoxy mě tam tloukly do očí. Bijeme se za demokracii, svobodu, možnost si vybrat, ale velmi často si nekuřák nemůže vybrat pasivně nekouřit. Světlíky ve společných domech, zastávky hromadné dopravy, parky, to nejsou místa jako hospody nebo čajovny, kde si zkrátka vyberu tam nejít.

Jak se stane, že z kopce rakoviny přeskočím na kopec „korony“ aniž bych chtěla lascivně zneužít populární vlnu, které mě odfoukne? 11. 4. 2020 jsem díky různým sdílením na FB našla post lékaře Michala Kouby s titulkem První dny epidemie covid-19 na hematoonkologii. Bylo to jen pár odstavců, ale skrývaly obří pravdu v málo slovech. Nevím, proč přesně se mě to tak dotklo. Možná proto, že těsně před vypuknutím epidemie jsem se setkala s kamarádkou v roli pacientky na JIP s akutní lymfoblastickou leukémií. Její dlouhé vlasy pod zadek neexistovaly, ale její úsměv zářil mnohem více než pár fotonů, které jsem vypustila z přístroje na zobrazení jejích plic. Když jsem v ochranných pomůckách, abych jí nezavlekla žádnou nemoc (netušíce, že za nedlouho se mi stanou denním chlebem na službách), pomáhala se opřít a cítila hmatatelně její slabost, byla jsem beze slov a naslouchala těm jejím. Její slova totiž nebyla o její nemoci, jak je vyčerpaná, ale abych pozdravila svou švagrovou, která je již téměř pět let v remisi po rakovině a která jí byla povzbuzením v prvních dnech zmatku oznámení nemoci. Myšlenky mě zavlekly do nedávného období trvající přibližně dva roky, kdy „chemo“ musela brát má maminka týden co týden na autoimunitní onemocnění. Živě jsem se vrátila do dnů, kdy jsem ji podpírala, držela kýbl, chystala ovoce a byla vděčná za jakoukoliv drobnost, kterou se nám podařilo do ní dostat. Držela za ruku a nevěděla, co odpovědět na její smutek, že tohle není život a takhle to nechce. To vše se mi obloukem vrátilo před pár dny, kdy jedna internetová kamarádka zažívala první nevolnost po „chemu“ na svou autoimunitní nemoc a já ji častovala radami, co pomohlo onehdá mojí mamince. Zaplavila mě přesně ta vlna zamrznutí, kterou jsem prožívala při dobrovolnictví „Žluťásků“ s mou švagrovou, když jsme se vracívaly na její oddělení a pokračovali v tradici zpívání s pacienty, protože jsme přišli na to, že to pomáhá aspoň na chvíli ulevit od bolesti z rozřezaných těl. A slova švagrové při odpovědích, proč má tak krátké vlasy a proč dvě tak mladé slečny chodí do domu smutku, byly největším lékem v kapačkách pacientů, kteří mě učili vděčnosti a povzbudili do života mě, než aby to bylo opačně.

V „korona“ době se opravdu dějí dost podobné věci, jako při začátku diagnózy rakoviny. Při sdělení počátku pandemie jsme nevěřili, vždyť se to týkalo lidí daleko za mořem, které ani neznáme, pak zemí sousedů a až to bylo u nás, bylo to jen politické přehánění. Pak se to ale opravdu dělo a ze dne na den dokázali všichni občané (vždy existují výjimky) poslechnout a respektovat opatření. Fáze adaptace s tématem naděje a úplného vylepšení. Remise, kdy jsme pomyslné R dostali pod jedna, uvolnění a všichni doufáme, že relaps nenastane, ač se na to podvědomě připravujeme v osobních i pracovních sférách. Věříme, že pokud přijde druhá vlna, budeme vědět, s čím se potýkáme a budeme ostražitější. Nemohu si pomoct, ale naprosto to koreluje s fázemi vyrovnávání popsanými ve skriptech Klinické onkologie pro mediky.

Když se „korona“ blížila a já z různých odborných článků, které mi začaly chodit místo materiálů na odborné konference, chápala, že to je tady, využila jsem období na rychlé loučení s pár blízkými, u kterých jsem věděla, že nebudu mít žaludek se s nimi vidět, až to propukne. Jako občasně sloužící na RTG ve FN jsem nechtěla riskovat případné zavlečení do jejich domovů. Nemoc se objevila téměř na den přesně, jak jsem tušila, v našich končinách. Já loučení stihla, stihla přichystat případné karanténní bydlení na stavbě blízkých, do kterého mě maminka odmítla pustit, protože přece taky dál pracuje jako sestřička v nemocnici a je ohrožená i v práci. Stres po každé službě, čekání na telefonát, zda ten pacient, když ještě nebyly dostatečné pomůcky, kterého jsme snímkovali, není ten pozitivní. Zvykla jsem si. Už mi přijde normální stále dokola vyvařovat ústenky, dezinfikovat vše a i má kůže na rukách si na horkou vodu a neustálou dezinfekci zvykla a přestala se osypávat. Zvykli jsme si. Máme pocit, že jsme to překonali. Ale pořád tu to je. Pořád. Došlo nám doma před pár dny kvůli telefonátu prarodičů, kdy už to nebyla děsivá zpráva, že je dědeček testovaný (to už jsme měli za sebou), ale že ta sanitka, kterou jsem ten den viděla ze severského kraje před urgentním příjmem, dovezla pozitivního pacienta, kterého známe. Zvykli jsme si, a přesto už to nebude jako dřív. Nedovedu si představit, že od příštího týdne lidé odloží ústenky na spoustě místech legálně a že budu mít povoleno po více jak dvou měsících vidět své blízké mimo domácnost. Nejsem na to připravená. Mám pocit, že bych to neměla ve svých rukou.

View this post on Instagram

Včera jsem dostala od tatínka pastelky k omalovánkám od S., takže nad nimi snad začnu trávit více času. Dneska jsem je zkoušela a moc hezky se drží. Amok. Ale vyčerpání tak velké, že se projevil jinak. Malovala jsem ty uzounké čárečky v obrázcích bez přeškrnutí a k tomu si pustila hlasitěji Ólafura v Sydney s orchestrem. Líp to vynikne. Cucala poslední čajíček od Z., která mě před pár dny taky úplně dojala. Učím se trpělivosti nad babiččiným častějším zapomínáním, přísnosti na sebe ve spánkové hygieně a důstojnosti dělat ze sebe člověka. I když mám napuchlé kruhy pod očima, mohla bych se snažit učesat. Včera kváskovaní, zpomalení a odložení netrpělivosti. Dnes po vyčerpání 4 + 1 h online přednášky a rozboru příkladu s pouze 5min pauzou na dolití čaje jsem zkrátka na doraz. Do toho další učení, esej, domácnost. Bolest těla. Ne ta po cvičení. Jiná. Ono to zas přejde. Ale svírají mě strachy. Nedokážu si představit za týden odložit ústenku a za měsíc se potkat s někým z přátel. Asi je to úsměvné, ale při té představě mě zachvacuje stejná panika jako při první korona službě. Zvykla jsem si. Zase si zvyknu. Ale už to nebude jako dřív. Ne v řádu týdnů nebo měsíců. Přesto všechno mám kdesi hluboko zakořeněný pokoj, jako mají rajčátka na okně, co už půjdou ven. Jen ho zase najít. #zastavsearozbehni #peacefromgod

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Stejně pacienti mívají C (diagnóza rakoviny) při remisi údajně zažívají pocity, kdy chtějí vše zvládnout sami, vymýšlí až skopičiny a zažívají obrovský vděk za život, kde si nechtějí nechat nikým pomoct. Chtějí vše mít ve svých rukou. Nechtějí už být závislí. A přesně v tomto mě učila švagrová – říkala, že strašně nemá ráda větu „porazila jsem rakovinu“. Ona jen poslouchala pokyny svých ošetřujících lékařů a sestřiček. Ti se řídili tím, co už bylo léty ověřeno jinými moudrými lidmi. Ti využili moudrost jim darovanou.

Dalur. Údolí. Spojnice naděje mezi nimi. Tou nadějí může být cokoliv – zanechat po sobě odkaz, žít tak, abych na konci dne jeho prožití nemusela litovat, úspěch na terapiích, vedení osobním koučem, víra, … V posledních týdnech měla Lucie Výborná dva výborné hosty – nemocničního kaplana Vítězslava Vursta a psychiatra Radkina Honzáka. Oba se nezávisle shodovali v psychologickém aspektu duchovna pro náš život, které mohou naplňovat faráři a snažíme se ho odsunout, ale psychiatři na to vycvičeni nejsou a psychologové jsou příliš vytížení. Jak se něco v dobách minulých příliš přirozeného stalo nedostatkovým zbožím. Že faráři tu nejsou jen pro zpověď či poslední pomazání, ale jako podpora a hmatatelná opora ve složitých časech.

Když jsem byla před více než rokem na měsíční stáži v severském islandském městě jménem Akureyri, kromě profesních postupů jsem se naučila vnímat pacienta jako člověka. Častá věta mé mentorky byla „he/she is so much in pain“ a díky tomu jsme používali různé polohovací pomůcky při snímání radiodiagnostickými metodami, abychom lidem co nejvíce ulevili. Vyšetření se dělala opravdu jen tehdy, když z nich plynulo dobro v cestě za diagnózou. My u nás jsme přetížení a už neřešíme, zda onkologický pacient náhodou nedostane zbytečně větší dávku – milisievert sem nebo tak, co na tom ve srovnání s desítkami grayů při ozařování. Jenže tak, jako nekonečné kapky vody padající na hlavu vyslýchaného se používaly jako jeden z nejděsivějších trestů v dobách minulých, docílily zbláznění a až smrti dotyčného. Tak i regulované množství ionizujícího záření by mělo pořád splňovat principy co nejmenší dávka, ale aby to přineslo diagnostickou užitečnost.

Dalur. Název islandské skladby. Malý Island jsem si dovezla domů do Česka a stále jím žiju – v přístupu a péči o pacienty, péči o sebe samé, abych mohla silná pečovat o druhé. Malý Island jsem párkrát donesla kamarádům na službu na RTG v podobě krabice sladkého pečiva, které bylo nakažlivé více než všudepřítomný COVID a ta krabice se od různých lidí začala objevovat častěji. Pomáhala zvládnout zvláštní dny nevědomosti, zda pacient před námi není Schrödingerovou kočkou – zdravý i nemocný v ten samý moment. Rakovinu ani COVID nevidíme, ale vidíme jeho následky. Boha nevidíme, ale můžeme vidět jeho následky. Já si vybrala za svůj Dalur naděje Boha, víru a čerpám povzbuzení od všech svých mentorů, kteří věří a díky tomu jsou v mých očích dobrými lidmi, které ani rakovina nebo COVID neporazí. Pro ně totiž víra je berličkou, která jim pomáhá věci ustát. Není pro ně holí, kterou ostatní mlátí po hlavě a poukazují na jejich nedokonalost.

Kéž bychom všichni dokázali být životodárným Dalurem vody pro své okolí i v časech post-koronových. Kéž bychom dokázali být jistotou, která ukáže cestu. Poskytne odpočinek. Uvědomovali si vzájemnou smrtelnost a každý nový den jako dar. Nebyli patetičtí, ale žili prakticky a přítomností. Odnesli si trochu pochopení pro nejistotu onkologických pacientů, kteří neví dne ani hodiny, jako my v obyčejných pár týdnech. Kteří žijí ve strachu zbytek života, jakou genetickou informaci předají svým dětem. Dalur. Údolí jako naděje mezi dvěma horami.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.