Když ČT vydala dokument z cyklu Infiltrace s podnázvem Obchod se zdravím, nevěřícně jsem kroutila hlavou, sdílela, že netřeba komentáře a že je super, jak natočili nekalé praktiky alternativního léčitelství. Včera jsem náhodně zjistila, že natočili další díl, tentokrát ale s pohledem do zdravotnictví – Obchod se svědomím. Lepší název, žel, tomu dát nemohli. S hrůzou jsem sledovala. Toto asi vystihuje odpověď na otázky mých přátel z posledních pár dnů – a co tě v práci tak ničí? Jak můžeš být ve svém věku vyhořelá? Proč pořád vzpomínáš na Island, co je tu tak jiného?

Nedávno jsem se snažila vysvětlit, proč, přestože mě radiologie baví, naplňuje, nacházím se v ní a díky ní mám na mysli důvody, proč dělám fyziku. Tak proč ji nikdy nebudu moct dělat na celý úvazek na 100 %. Včera jsem měla dva krátké, o to důležitější hovory s přáteli. V tom prvním se mě kamarádka ptala, jestli nejsem mladá na to, abych si rentgenovým zářením ohrožovala zdraví a možnosti mít děti. Mluvily jsme o tom, jak mi ale radiologie dává smysl a naplňuje, přestože mě stejnou měrou sžírá. Chtěla poslouchat, co mě na tom tak bolí. Proč pro mě není těžké vidět krev, ale na žádance “neznámý muž / žena” při polytraumatu. Jak pracuju na sebeovládání, když na snímku spatříme diagnózu jako první a nesmíme to dát pacientovi najevo. Že se snažím lidi uklidňovat, neb jim nikdo nevysvětlil, proč jedou na rentgen, co se s nimi bude dít. Abych stíhala svou práci, jak se snažím pomáhat pacientům s vyslékáním a neshodit jejich důstojnost.

“To není tvá práce. Lékař to tak chce.”

Dvě nejčastější věty, když se ptám PROČ. Mantry přibližující mě k vyhoření. Není tvá práce pacienta vyslékat a oblékat, nejsi sanitář. Nedokážu se však jen dívat, jak se trápí a my jsme netrpěliví, neb máme plnou čekárnu lidí a nemůžeme si odskočit ani na záchod. Nebere mi hlava, proč dělat projekci, kterou ubližujeme. Ale o tom jsem mluvila několikrát. Je to na žádance, já se mám řídit žádankou. Tečka. U nás je radiologický asistent cvičenou opičkou. Tečka. Že to snad jde jinde jinak? Tam nejsou tak přetížení a mohou si to dovolit. Tečka. Říkali.

Druhý hovor byl sice kratší, o to však emotivnější. “Pověz mi, proč jsi dnes tak strašně smutná?”

“Asi jsem strašně unavená.”

“Nejsi moc mladá na to, abys vyhořela? Nemáš náhodou odpočívat?”

Ano, já mohu. Sice dělám triliardu věcí, ale pořád mohu. Mohu si dovolit vyprat a pověsit i poskládat prádlo, doma nakoupit či navařit a jít na zahrádku. Já si dokonce mohu dovolit odjet na den či dva do lesa. A proto mnoho mých kolegů je klidně 10 dnů v průměru bez pauzy v práci. Že to není představitelné a že máme regule? Papír snese všechno… Dle mého málo zkušeného názoru je totiž právě to přetížení důvodem chybovosti, nervozity a začarovaného kruhu. Spousta pacientů přijde na rentgen a lékař je ještě ani neviděl. Pak je teprve vyšetří a pošle znovu na doopravdicky potřebný rentgen (ano, někdy je potřebný i ten první, ale chápeme…). A tak máme všichni dvojnásob práce – my jako asistenti a radiologové popisující dvě sady snímků. Neříkám, že je to tak u všech, ale občas se to děje. Někdy, když je na víkendové službě lékař, který se nebojí, zvedne telefon a zavolá na ambulanci, ať nad těmi rentgeny začnou přemýšlet, protože nemá čas popisovat zbytečnosti. 

Nedávno jsem bojovala s děsem po službě, že jsme jedné paní ublížili a že nevím, jak dopadla, krom toho, že ji z ambulance museli převést na urgent. Když jsem to po týdnu řešila s kolegyní, protože jsem moc nemohla spát a děsila se další směny právě po týdnu, říkala mi, že si to tak nesmím brát. Vlastně, to vidím, že si spoustu věcí nesmím brát. Protože já viděla prd oproti mým kolegům. Neviděla jsem nikoho umřít, neviděla jsem resuscitaci, nedělala jsem plíce na darování orgánů… Často noc před službou nemůžu spát a noc po službě zase ne. Pomáhá mi si vyhrát na klavír, vycvičit, vychodit, pracovat na zahradě, umývat okna.

Nechci totiž obchodovat se svým svědomím. I když to bolí, nechci to potlačovat. Nechci být robotem.

Na ten dokument si rozmyslete, jestli se podíváte. Rozhodně to nedělejte před spaním. Smutné je, že mám takový pocit, že každý z nás, kdo se ve zdravotnictví jen trochu míhá, by dokázal přidat minimálně jeden, dva a více dalších takových příběhů.

Taky vám to připadá děsivé? Že v práci si navzájem říkáme, že kdyby nám něco bylo, do té naší nemocnice ale nejdeme? A že víme, že je to všude jinde stejné?

Podstatou toho dokumentu je pro mě jedno připomenutí. Chyba se stát může, lidský život a zdraví jsou neuvěřitelně křehké komodity. Nemůže se ale stát, že tu chybu nepřiznáme, že za ni nepřevezmeme zodpovědnost. Že se z ní nepoučíme a neaplikujeme to příště. Protože ač naše přístrojové schopnosti se za pár let posunuly mílovými kroky, lidský faktor je stejný. Na to někdy zapomínáme. Je třeba odpočívat, soustředit se a uvědomovat si, že můžeme dělat chyby. Proto existují nějaké mechanismy, které by je měly redukovat – předoperační protokol kontroly přípravy pacienta, vedení zápisu alergií, dvojí čtení snímků atd. Ač si volím v životě bolestivější variantu a je dost možná, že ji během pár měsíců vzdám, protože to nevydržím, zatím se svým svědomím obchodovat nechci. Půjdu si pak sednout vždycky do lesa, načerpat sílu, vyplavit kortisol, pomodlit se a prosit o moudrost. 

Děkuju za ty včerejší 2+1 krátké hovory. Které mě, zas a znova, učí, že mám svou cenu. Tašku s dobrotami už mám v práci ve skříňce, tak hurá vstříc další směně. Ve které nechci obchodovat se svým svědomím, byť bych měla být jiná.

https://www.instagram.com/p/Bx-eXFyiOMk/

Z radiologické tematiky:

• Skiaskopie a intervenční výkony – seminární práce
• Osidla radiologie – o první opravdické praxi na rentgenu, která přešla ze slz v požehnání
• Úhly pohledu – jak nepřistupovat k personálu navzájem ani k pacientům s despektem, ale respektem a chovat se k druhým tak, jak chci, aby se chovali ke mně
• Pracantův první týden – můj první týden opravdické radiologické práce
• (Insta)cit #10 – dny – o šuplíčkových dnech, ve kterých jeden z mnoha je bezesporu ten plný radiologie
• A začal druhý rok – zhodnocení prvního roku působení mezi C-rameny a praxemi
• Vidět srdce(m) – zamyšlení inspirované působením mezi rentgenovými snímky a koukáním lidem do srdcí a hlav
• Zazvonil zvonec, radiologie je konec – státní závěrečné zkoušky radiologického asistenta