A začal druhý rok…

Radiologické dny mi utíkají pod prsty jako se hromadí snímky v počítači či lidé v čekárně. Neskutečným tempem. A přesto, právě proto, chci zastavit a zpomalit. Mám už jakýsi řád – jednou na sále, jednou na snímkovně, škola a volnočasová fyzikální práce.

Na sále se už přestávám ztrácet, dokonce jsem chvíli i něco jako zaučovala nového kolegu. Na urolce mi řekli, ať přijdu zas. S doktory na ortopedii nemám problém se domluvit kvůli žádanek nebo zda uložit myslí pan doktor uložit či couvnout. A že pan docent nechce otáčet páteř naležato. Od sanitářky jsem dostala fešnou čepičku, ze stání mě přestávají bolet nohy a už jsem i pomáhala držet pacienta při uspání. Taky jsem už ale viděla věci, ze kterých mi poprvé nebylo úplně dobře. Když se mě na to ptali nedávno, neměla jsem odpověď, protože mi nebylo z ničeho zle. Teď už mám – jeden den naprosto rozdrcená noha, další den dva neznámí ze dvou různých neštěstí. Ten jeden amputovanou nohu, která se musela začistit a druhá operovat. Sešli se snad všichni áraři ze sálu. To jsou ty dny, kdy se divím medikům, jak říkají: jo, chirdu bych nemohl dělat, tam je moc krve. A přitom nás všech ostatních – nás, sestřiček, sanitářek – se nikdo neptá, musíme zvládnout všechno. Teda, sestřičky a sanitářky jsou určené na sál, u nás je taky pár spíše sálových, ale i tak se musí každý několikrát za měsíc nahoře objevit. Občas mě děsí hýbající se končetiny, když se při hrabání v páteři štrejchne do nervu.

Na snímkovně dny plynou příliš rychle. Někdy z nadsázky porovnáváme skóre navzájem, ale je to vlastně jediná věc, která nás drží se nezbláznit. Už jsem zaučovala studenty (já, které to nejde? vyčerpávající!), mezi sanitáři přibylo pár mediků. Těch si neskutečně vážím. Teda, aby nedošlo k mýlce – vážím si všech sanitářů, protože ta dřina. Ale tihle medici budou skvělými doktory – nebojí si šáhnout na pacienta, vidí, jak to funguje a co mohou pak očekávat, jsou nesmírně obětaví. A třeba pak nebudou dělat to, co vidím pořád. Teda slyším – a sestři, co mi vlastně děláte? A proč mi to děláte? Proč mi snímkujete plíce když mě bolí noha? Ono ne nadarmo často v zahraničí musí medici mít dlouhou praxi v nemocnici. Ano, u nás také mají sanitářskou a sesterskou pártýdenní praxi. Ale upřímně – k čemu se dostanou, pokud se do toho nehrnou…

Takže prosím – páni doktoři a doktorky. Vím, že jste unavení, že máte hlavu v pýru, že sloužíte šílené přesčasy, že pacientů je milion (vím, posíláte je dolů k nám ze všech oddělení)… Ale prosím – lidskost! Nám to zdůrazňujete, ale nezapomínejte mluvit s pacienty, co se děje, co je čeká. Vždyť nejhorší je smrt vyděšením…

Jsem vděčná, že do radiologie začínám nahlížet i z toho mého fyzikálního koutku. Zkouším jednu věc, učím se s ní, zda nám k něčemu bude a budu na ní dělat další práci. Čtu a přemýšlím. Protože čím více v té diagnostice jsem u konzole, tím více chci něco udělat pro to, aby ty možnosti byly lepší. Nelituju, že tam chodím ve volném čase bez koruny, že tam chodím ještě dříve než do práce a že jsem sama zavřená ve výukovce. Naopak. Mám tam klid, objevuju neskutečné možnosti, sem tam za mnou přijde M. se zeptat, na co jsem došla. To mi pak pěkně spadne sebevědomí, protože s něčím zápasím, a on jen aha, jo, tamto a todle a sype názvy, které si nestíhám pamatovat, abych si je dohledala. O to více hrdá a šťastná jsem, že se od něj mohu (samo)učit. O to hrdší jsem dnes byla, že mi už otevřela thp sama a automaticky. Že tam patřím.

Mám za sebou první rok radiologie, rovnýma nohama jsem skočila do druhého, který je pro mě v určitém smyslu hravější. Strašně si přeju a snažím se hlídat, abych nezapomínala lidskost, úsměv, pokoru a byla pro lidi (a doktory) užitkem. Abych mohla zpříjemnit bolesti malým úsměvem jako nedávno pacientce.

Dnes jsem neodolala a po nákupu šla pěšky – počasí tomu vybízelo a co pracuju, chodím do přírody mnohem méně, protože se už vracím často za tmy. A to mě mrzí – nebo mě tak bolí nohy, že už nejsem schopná udělat ani krok. Ale dnes ne, dnes jsem šla, a velmi ráda. I když jsem měla podpatky, tašku s nákupem a svoji kabelku. Šla jsem tam, kam jsem minulý a předminulý rok chodívala pořád. Na mé milované místo, kam jsem si někdy odbíhala mezi přednáškami do klidu učit (protože v knihovně je rušno). Kam jsem si sedla na mech, nadechla se a pak. Někdy začala plakat, že to prostě nezvládnu, jindy vytáhla skripta, počítala příklady, učila se z poznámek či učebnice. Nebo jen chodila tam a zpátky a nahlas odříkávala věci na prezentaci, státnice, či zkoušku. A naopak po zkoušce chodila povinně, aby mi ze stresu neztuhl adrenalin v nohách. S taškami plnými učebnic chodívala na bez či kytičky, na náledí se klouzala v podpatcích. Jeden semestr tudy chodila pravidelně z přednášky na jinou, protože to bylo stejně rychlé, jako objíždět město. Dnes nic z toho. Dnes jsem šla, nespěchala, sice měla opět plné tašky, ale mohla si vše užívat. Dýchat, nechat se šimrat sluncem a na mechu si chvíli sednout. A vlastně se jen s úsměvem modlit. Zvládla jsem pět těžkých let, poslední šestý studijní rok zvládnu. A snad načnu další 4-5-6 letku. Uvidíme. Ať je to tak, jak má být. 

View this post on Instagram

Víkend mě rozmlsal krásami přírody a zpomalením. A došlo mi, jak mi to chybí. Po volnočasové "práci" (#pretendtobeaphysicist) na místo činu. Tam pravidelně nabírám sílu, když není čas jet pryč. Bc taška s Mgr taškou tam, kde jsem v slzách počítala vektory, učila se anatomii, latinu nebo si přeříkávala cokoli jiného do školy či rozcházela adrenalin po zkoušce. Tentokrát v klidu a s odhodláním, že i další titul pokořím. Se sluchátky a zpěvem jak na lesy. Podpatky a tmavé šaty nevadily – nebyl led a na bylinky jsem nešla, to zase příště. ____________________________ It's always a good idea to go for a little walk on high-heels, isn't it? #spontaneouswalk #cervenykopec #myplace #autumnlandscape #littlewalk #slowdown #breatheout #breathin #nofilterneeded

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

A začal druhý rok intenzivní práce radiologického asistenta – bez školy fyziky, ale s  volnočasovou prací fyziky. Protože spolu to dává smysl. Protože společně to chci dělat. Protože chci všechny ty předešlé slzy přetavit do něčeho, co pomůže. I kdyby jednomu pacientovi, pro mě by to byla výhra. Protože je tolik práce a tolik možností, co je třeba udělat. Protože chci na počítači plánovat a vymýšlet a pak si u konzole připomínat, kvůli komu a čemu to dělám. Protože chci ouškem poslouchat doktory, co se jim dělá špatně a na to se zaměřit. Protože chci být opravdickou fyzičkou, která má kořeny v práci rukama. Která ví, jak vypadá pacient, jehož snímky pak zpracovává, co ho u toho bolí a trápí. Protože chci dělat to, k čemu jsem – snad – předurčena.


Z radiologické tematiky:

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotím, Instagram a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „A začal druhý rok…

  1. Tak si tak brouzdám na noční na internetu (dneska mám za sebou už 2 sály – jedna rozdrcená noha) a co nevidím? Nedalo mi to a musím přidat svoji trošku do mlýna. Mám opravdu radost, že tě ta práce naplňuje, když vidíš že můžeš pomoct těm, co pomoc potřebují, protože já cítím to samé. Největší odměnou bývá, když mi (ti) pacient řekne upřímně do očí – “Tak si to představuji, s úsměvem, precizní, jak na západě.” nebo “Vy jsme na mě tak laskavý, to není možné.” Ze srdce doufám, že ten tvůj oheň nevychladne, protože já už v záplavě přesčasů a té ubíjející rutiny za těch 2 a půl roku trochu pokulhávám. A teď tady ještě nejsem ani v půlce noční směny, zato už mám v sobě paralen a další připraven (protože sloužit bez teploty a kašle není zábavné). Ale abych myšlenku uzavřel, protože jsem před pár dny přemýšlel o tom, jak a co dál ze životem, když se cesty opravdu zkomplikovaly (zase proč jenom jedna, to by z toho člověk neměl asi dobrý pocit), tak mě napadla jedna věc. Člověk touží zanechat po sobě něco, aby neodešel z tohoto světa jenom tak naprázdno a honí se za tituly a hledá lepší a zajímavější práce. Ovšem tím, že tady sloužím a snažím se k lidem přistupovat (jako ty) s úctou a pochopením – lidsky, tím vlastně po sobě zanechá část svojí “duše”, kterou předá těm lidem, když se o ně stará. Vyváží alespoň z části tu entropii, když ze sebe vyšle něco dobrého, co pak v těch lidech zůstane. A i když je to vyčerpávající a zčásti sebezničující (uvidíš, pokud se rozhodneš nastoupit na plný úvazek a mít odslouženo 250 hodin každý měsíc), má to smysl. Jak pravil rytíř Svatého Grálu v Indianu Jonesovi 3 – “Because that is the price and the boundary of immortality.

    • Pavle, díky! Asi to bude tím, že mi jsi učitelem – vždyť nejvíce směn mám s tebou a velice často mi zní právě tvé v uších: komunikovat, vyjadřovat se, žádné dejte ruku takto!
      Děkuji za tvá slova, kterým rozumím. Mrzí mě, jaké komplikace se u tebe za nimi skrývají, ale jsem vděčná, že nejsem sama. Nevyhořme! Má to smysl <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.