Vidět srdce(m)

Často říkáme: „no, do hlavy ti nevidím“. Omlouváme tím různá vzájemná nedorozumění. Spíše vzájemnou nekomunikaci. A do srdce, to si nevidíme vzájemně už vůbec…

Já bych vlastně mohla říct, že někdy vidím. Jelikož se profesně pohybuji na radiodiagnostickém oddělení, často někomu vidím do hlavy či do srdce. Ale jen anatomicky – jak má v hlavě uloženy dutiny, zda v nich má hladinky poukazující na zánět či zda má do srdce správně zavedený port. Rozhodně mi tyto pohledy nepomohou lidi poznat, pochopit jejich jednání či rozpoznat náladu a ulevit od smutku nebo je rozradostnit. Proč si tak vzájemně chceme vidět dovnitř, když nám to vlastně k ničemu není?

Vidět totiž doopravdy do nitra druhého dá práci. Chápat, proč některé věci dělá, jak je myslí, co ho ovlivňuje, to se nedá načíst z nějakého manuálu. Každý je originální. Tak jsme byli stvořeni – sice k obrazu Božímu, ale přesto jsme každý jiný. Když totiž dva dělají totéž, není to totéž. Známe to – když dáte skupince lidí namalovat vázu, kterou jim dáte jako předlohu, nenajdete mezi nimi dva stejné obrazy. Ani my nejsme stejní, přestože nás spojuje předobraz Boží. Což je obrovskou výhodou a požehnáním do života. Kdo může říct, že je vyroben podle nejdokonalejší předlohy? Poukazuje to také na to, že základní rysy bychom mohli mít stejné, ale odlišují nás detaily. Na kterých záleží.

Jsem vděčná, že do mé hlavy a srdce vidí Bůh. Ano, někdy je to pěkně děsivé, protože si tam nevidím ani já sama. Ale zároveň tam tak úplně nevidí nikdo jiný a nemůže mi tedy ublížit. Oblíbeným citátem mezi mnoha lidmi je ten z Malého prince od lištičky: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ A my máme obrovskou výhodu – když máme vidět srdcem a známe a máme kontakt na toho, kdo všechna naše srdce stvořil – proč si mu neřekneme o manuál? Sice ho nedostaneme přesný, ale můžeme nechat Boha působit na srdce každého z nás, abychom správně přistupovali k lidem okolo sebe. Abychom je správně viděli našimi proměněnými srdci.

Najednou mi v hlavě zní stará, přestará dětská píseň: „Pán Bůh se každému do srdce dívá, vidí kdo hněv nebo lásku tam mívá…“. Silným zážitkem je pro mě nedávná návštěva naší církve na Islandu – došli jsme na pobožnost pozdě, ve sportovním špinavém mokrém oblečení. A vlastně jsme kvůli tomu nechtěli dovnitř. Ale vtáhli nás, naopak, dali nám najevo, jak jsme tam doma, povídali si s námi a za chvíli jsem i já přestala zkoumat bahnité fleky na svých kalhotách a mokré pohorky a mohla se pohroužit do hlubokých otevřených hovorů s kazatelským párem. Tehdy jsem neměla nachystanou schránku těla, ale vnitřek – srdce – ano. Neříkám, že teď budu chodit do sboru pravidelně neupravená, ale více chci myslet na to, že jde o srdce, na které často zapomínám.

Ráda se vracím k oblíbenému verši z 1. Samuelovy 16. kapitoly, a tam 7. verš – Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ I já chci vidět srdcem, protože se chci dívat očima mého Stvořitele. Dát si práci a poznat trápení a radosti lidí okolo mě, i když mě to zatíží. Protože jen tak budu stvořena k obrazu Božímu.

PS: Dnes je také mezinárodní den radiologie a ejhle – letos je věnován zobrazování srdce. Úsměvné, ne?

PS 2: A že vlastně nebyl první Rontgen, ale Tesla, si můžete přečíst třeba tady – díky Pavle za upozornění!

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.