Úhly pohledu

…nejen ve zdravotnictví

Poprvé intenzivně jsem nad tím začala přemýšlet v prosinci – měla jsem dvoutýdenní praxi na CT a jedním z pacientů byl spolužák z nižšího ročníku z fyziky. Prvně jsem myslela, že je to shoda jmen, ale když pacient vešel, věděla jsem, že není. Pacient mě však nepoznal – nebyl čas tomu věnovat pozornost, a tak jsem na pacienta mluvila, zasunula ho do CT, po vyšetření vysvobodila a se spolužačkami jsme ho překládaly na postel. Za pár dnů jsme se potkali před nemocnicí – mě skončila směna a jeho propustili. „Jé, že my se viděli na CT?“ „No viděli.“ „Já tě nepoznal – najednou v bílém a z toho jiného úhlu jsem byl zmatený.“ „Však já to chápu.“

A mě se od té doby intenzivněji než jindy honí hlavou, jak moc může obyčejná změna v pár stupních udělat lidem v hlavách zmatky. Pacienti mě kromě rentgenu velmi často vídávají zespod – leží na lůžku a my je překládáme na vyšetřovací stůl, zasouváme, jezdíme s nimi po místnosti, … V pondělí jsem ukládala pacientku na stůl, ta se na mě podívala, v očích se jí objevily slzy a z ničeho nic se zmínila o synovi, dceři, kteří zemřeli a že syn se mračil a jak je krásné, že se na ni usmívám. Poprosila mě, ať se na ni ještě chvíli dívám a usmívám, že si to chce uložit do srdíčka a odnést. Byla to pro mě silná chvilka. A je vždycky, protože mi čím dál častěji dochází, jak je naše úloha důležitá.

Jo úhly pohledu. Pár stupňů a lékař hned může vidět jiné věci. A jak na stupních záleží na rentgenu! Nebo při přetáčení mozku na axiál na CT!

Cítím vždy jistou hrdost, když se navleču do bílého mundůru, nasadím jmenovku, propisku, dozimetr a jdu na pracoviště. Jako bílí vojáci jsme nepřehlédnutelní, ale když odcházíme z šatny, kde jsou i medici, lišíme se velice. My nenosíme okolo krku stetoskopy, často si neseme lahev s pitím na radiodiagnostiku a víme, že následující hodiny si nesedneme a budeme překonávat stud při kontaktu s pacienty. Zrovna minulý týden na nukleárce měli medici výuku, koukali přes sklo na nás, jak suverénně poučujeme pacienta, podepisujeme s ním papíry, pokládáme ho a zkrátka pracujeme. V očích některých se téměř zračilo pohrdání. Ale já jsem hrdá na svou práci. Čím dál více – zrovna na nukleárce se vídáme s pacienty během dne nejdelší dobu. Musíme s nimi mluvit před vyšetřením, během něj i při jeho ukončení. Velice často přijdou pacienti vystrašení, protože jim nikdo neřekl, co je čeká. Rodiče mají obavy, jak moc budeme jejich dítěti ubližovat. Staří lidé se bojí, aby vyšetření zvládli bez obtíží a splnili všechny naše požadavky. To vše musíme vnímat a pracovat s tím. O to více mě mrzelo, když se sem tam stalo, že pro některé doktory je pacient opravdu jen obrázek v PC. Dal nám instrukce, kdy vyšetření máme ukončit a pacienta propustit a šel ho hledat na chodbu. Přitom pacient byl v místnosti na vyšetření. A rozčiloval se, že ho nemůže najít. Z takových chvil mi bývá tak smutno…

Pak jsou ale lékaři, kterých si velice vážím. Vzpomínám si, když jsem byla poprvé u aplikace sentinelové uzliny – pacientky jdou následující den na operaci, jsou velmi vystrašené a nesrovnané s diagnózou rakoviny. Doktorka, která bývá jako velká voda mezi personálem, byla na pacientku jako vždy velmi ohleduplná. Vše jí v klidu vysvětlila, držela za ruku a pak se chystala na aplikaci radiofarmaka. Opakovala, jak bude vyšetření probíhat a slibovala, že bude aplikovat co nejopatrněji. Jsem vděčná, když se čas od času setkám s doktory, pro které pacient je stále lidskou bytostí.

Když je na nukleárce volno (a to bývá), využívám čas a učím se na státnice. Někteří z personálu si pak mou učebnici prohlíží a diví se. A někdy si čtu zrovna o věcech, které mě zaujmou v souvislosti s tím, co zrovna děláme a s holkami si opakujeme i některé základy, které se promítají do radiologie. Rozhodně mi to přijde lepší, než ten čas strávit na mobilu.

Zrovna dnes jsem si tak totiž nepřipadala já. Měla jsem stejný pocit na podzim, když jsem byla v nemocnici se suspektním zánětem slepého střeva. Ale racionálně jsem si říkala, že je to vysvětlitelné. Dnes jsem však byla zklamaná. Zanítil se mi palec na noze, několikadenní kůra jódové dezinfekce nepomohla, a tak jsem zamířila po směně na ambulanci chirurgie, že mi to zabalí do „višňáku“ a uvidí se. Převlékla jsem se do civilu, protože to bylo směrem k východu nemocnice přes celý areál a navíc jsem se cítila hloupě zneužívat bílého postavení. Na ambulanci mě po chvíli zavolali k lékaři a zde to probíhalo asi takto:

Doktor od PC: „Tak co vám je.“ Popíšu. „Tak ukažte.“ Sundám ponožku na posteli, doktor zvedne jedno oko se slovy: „Sestro doneste knihu a zapište“ a vrátí se a píše do PC. „Levá, že?“

„Ne, pravá, pane doktore.“ Píše.

Přijde sestřička: „Můžete 28. 3.?“ V údivu a beze slov odpovídám, že asi ano. Sestřička se dále ptá: „Levá, že?“

„Ne, pravá sestři.“

Lékař vyjede zprávu se slovy „nashle“. Vyklopýtám v němém úžasu, koukám do zprávy a v ní se dočtu, že mě pan doktor objednal na strhnutí nehtu za dva týdny a že mě poučil, že do té doby si mám nehet vymývat a obvazovat. Ve zprávě je více slov, než kolik jich se mnou promluvili.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem šla pěšky ze schodů, abych se vzpamatovala. Chápu, doktor se sestřičkou už toho měli za celý den plné zuby, chtěli jít na oběd. Já to všechno chápu. Nejvíce na rentgenu není o špatné dny nouze, a tak chápu, že zažili něco, co jsem neviděla. Ale tak moc nám otloukají o hlavu, že musíme pacientům vysvětlovat, co jim děláme, co je čeká, opakovat jim průběh, ujišťovat se, nebát se na ně šáhnout, když je to třeba při ukládání, dívat se na ně, mluvit nahlas… Bylo mi tak strašně smutno.

S Rorýskem, která mě vyfotila na předchozích dvou fotkách, nás toto téma (ne)zacházení s pacienty trápí  a cítíme potřebu změny. Jednotlivec asi nemocniční kolos nezmění, ale my jsme už dvě. 

Velmi často je to o úhlech pohledu. I mezi námi v ročníku jsou různé náhledy na určité situace. Když se ale v nemocnici potkáme s mediky, velmi často z nich srší arogance a namyšlenost, a přitom třeba pacienta ještě pořádně neviděli. Málo mediků a doktorů umí komunikovat s „pomocným personálem“, na kterém jsou, řekněme to na rovinu, závislí. Často jsou pro ně pacienti jen kódy pro pojišťovnu a další kus v řadě. O to více si vážím a užívám práci s těmi lékaři, kteří nám jasně, ale bez despektu řeknou, co máme udělat, vysvětlí klidně i věci ohledně vyšetření (i když medici nejsme) a usmívají se na nás a dívají se nám do očí. Jsem vděčná za svou kamarádku, která bude za rok končit medicínu a se kterou se mohu sdílet, jak mě trápí tato situace a pro kterou jsou pacienti lidskými bytostmi.

Úhly pohledu jsou důležité v každé profesi. Kolikrát na úřadech toužíme, aby s námi jednali jako s lidskými bytostmi. I my na rentgenu kolikrát toužíme, aby nás pacienti brali jako lidi, kteří si občas potřebují odběhnout na záchod a musí zvedat telefon z radiologické popisovny a vyslechnout, kde udělali při snímání zase chybu. Dělat pořádek v žádankách dle urgence a ještě zvládat pacienty. My se zase snažíme vážit sanitárek, sanitárů a sestřiček, kteří nám pacienty vozí. Snažíme se je nechat na chvíli posadit, aby si vydechli, než zase poběží zpátky. Snažíme se být co nejohleduplnější, když si pacient musí odložit, nebo když máme komatické pacienty s množstvím drátů a hadiček. Zjistila jsem, že to totiž funguje oboustranně. A tak se prosím k sobě chovejme hezky, a když to druhé straně moc nejde, pomysleme na jiný úhel a snažme se to pochopit. Bude nám pak všem hezčeji…

Od velmi šikovného OJ. Tehdy té pacientce ze začátku vyprávění jsem řekla, že úsměv mě přece nic nestojí, a tak co bych se neusmívala. Pro ni to strašně moc znamenalo. A pro mě zase její reakce… Jiné úhly.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „Úhly pohledu

  1. Díky díky díky! Povídání jsem napsala před týdnem, ale vyšvihlo se číselně na téměř nejnavštěvovanější článek za poslední roky (konkuruje pouze čtvrt roku staré shrnutí roku 2017 nebo povídání půl roku stará okolo Málinčina příchodu na svět). Sama nad tím více přemýšlím, někdy se stydím a jindy mám radost, kolik zpráv mi došlo a kolik lidí mi řeklo, jak je to oslovilo a chtějí změnit svůj přístup v něčem. Poslední týdny se pořád bojuje za nějaké změny – ale prvně začněme u sebe a pak můžeme ve změnách pokračovat. Ve všem, co se poslední dobou sdílí…

  2. Je to velmi zajímavé povídání o různých úhlech pohledu.
    Líbí se mi, že se snažíš jednat s lidmi jako s lidmi. A taky máš dobré postřehy,co se týče doktorů a mediků. Bohužel, dnes už mnozí začínají brát povolání lékaře jako byznys a to je špatně. Jsou sice spíš vyjímkami, než normou, ale ten poměr se může časem změnit…
    Je taky dobré, i když pro tebe nemilá zkušenost, že jsi zažila i nevstřícné a strohé jednání, při vyšetření prstů na nohou. Poznala jsi, jaké to je, když se s člověkem jedná jako s kusem.
    Že nejsi medička? z toho si nic nedělej. Jestli se na vás medikové dívají s despektem, tak to jsou blbci. Buď na to časem přijdou, nebo zůstanou omezenci až do důchodu. Máte v nemocnici svou platnost, svůj význam. A pro pacienty je a bude důležité, jak s nimi budete jednat – tvůj přístup se mi líbí a jestli se někdy dostanu do špitálu, chtěla bych se dostat k někomu takovému, jako jsi ty.

  3. Ono je totiž těžké vyjít sám ze sebe, uvědomit si problémy druhých a vcítit se do jejich prožívání… Mnohem snadnější je zaměřit se na sebe, co já prožívám, co mě trápí a na okolí se neohlížet (ne jen v nějakých institucích – nemocnicích a úřadech)… Ostatní v tu chvíli pro mě hrají jen nějakou roli, která mě nemusí zajímat.
    Krásný článek, jsem ráda, že někdo v medicínské profesi nad tím přemýšlí 🙂

  4. Vendy: Doufám, že změna brzy nastane. Legrační bylo, že hned další den po vydání článku jsem se strašlivě styděla. Zamyšleně jsem šla chodbou pro čisté prostěradlo a ozval se pozdrav a já míjela doktorku, která nás do té doby trochu ignorovala a hned mi cvakalo hlavou, zda to četla nebo co! A nebo se rozhodla nás překvapit, když mi jí zdravili každý den 🙂 A přemýšlím nad tím častěji a i se to děje – když se na někoho mile usměju a pozdravím, jde nám pak vše lépe. “Jak chcete, aby se druzí chovali k vám, chovejte se i vy k nim.”
    Doufám, že se nezměním. Spíše neotupím. Zrovna tento týden jsem zažila dvakrát takové situace, kdy jsem byla sama za sebe ráda, že nejsem otupělá – jak máme málo sanitářů, někdy nám nechají před vyšetřením pacienta na chodbě a utíkají pro dalšího, ale ne vždy jsou pacienti zcela vnímající. Byla jsme ráda, že jsem byla všímavá a uměla si poradit s paní, které se ztratila žádanka…

    Melly: Je to tak!!! Jsem ráda, že jsi ráda – strašně mile mě překvapilo a překvapuje, ke komu všemu se toto psaní dostává a jak si ho tentokrát lidé předávají mezi sebou, aby mysleli. Taková malá revoluce v dobrém slova smyslu 🙂

  5. Doufám, že zůstaneš taková, jaká jsi. Možná časem trochu přitvrdíš, těžko říct, ale věřím, že v podstatě zůstaneš stejná – dívka se srdcem na správném místě.
    (Nedostatek personálu má hrozné dopady, ale taky jsem slyšela hrozné historky, jak se jedná s pacienty, včetně jedné staré paní, která měla být hospitalizovaná, převzali ráno ji i papíry, paní šoupli někam na chodbu, papíry zašantročili a ve tři odpoledne (!!!) si jí někdo všiml a pak volali jejího syna, aby si ji odvezl domů, protože příjem a vyšetření bylo do 14.hodin. Ani nevěděli, kdo to je, za celý den si jí nikdo nevšim. A paní měla kolem 80 let, nevěděla, jestli se může ozvat, nebo co má dělat, tak trpělivě čekala a čekala a čekala.
    Tohle jsou situace, kdy bych doktory i celý zdravotnický personál kopala do zádele. Bez ohledu na lidský faktor.
    Někdy mám pocit, že když si člověk pořádně neotevře hubu a nezačne řvát jak na lesy, tak může taky na té chodbě exnout. A doufám, že takových lidí, jako ty, nebude ubývat, a nebudou jednou vzácní jako šafrán.

  6. Vendy: Děkuji – je to zavazující, ale já v to také doufám 🙂 Žel, věřím, že se něco takového stane. Zrovna nedávno se nám stalo něco maličko podobného a řešení to nemělo 🙁 Správně to ale není…

    Pé: Jé, děkuji! Žel zatím si o tom mohu nechat jenom zdát – prozatím mám povoleno vlastní, ale bílé jako student (jak si nás pak chudáci pacienti pletou s doktory) a pak jsem slyšela zvěsti o nějakých prádlových komisích, když jako zaměstnanec budu chtít vykročit z davu. Když jsem byla v létě v Dětské, zrovna trio nastoupilých holek bylo v řešení s komisí, aby mohly mít vlastní haleny příjemné pro děti, aby se jich nebály. Díky ale za tip, jsou tam krásné věci (i když pro veterináře, věřím, že by se dal vlastní vzor domluvit a to bych měla jasno O:-))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.