Pracantův první týden

Nebo pracantiččin? Zkrátka – mám za sebou první pracovní měsíc, za který dostanu opravdický plat (haha! když jednou za půl/rok umývám v domě okna, zabere mi to odpoledne jednoho týdne a vydělám si dvakrát více), mám opravdickou smlouvu a prvních 46 hodin, které se mi počítají do důchodu (nebo 48? ještě nevím, jak se mi ne/počítá nějaká povinná pauza na oběd). Ano – pochopili jste, že nemám celý úvazek, ale počítá se to!

Prvně vše začalo papírováním, což pro mě byla zajímavá a nutná zkušenost. Myslím, že si pár věcí umím zařídit a myslela jsem, že tuším, co mě čeká. Ale jak jsem byla překvapená, že podepisuji štos papírů – osobní dotazník, potvrzení o nepraxi, o vzdělání, mlčenlivost, srážky z platu (za věci, na které nemám nárok), prádelna, BOZP, platový výměr, náplň práce, platová třída, čipová karta, heslo k výplatnici, smlouva, seznámení s informačními technologiemi, … Samozřejmě vstupní prohlídka a odběry u lékaře, fasování v prádelně, reálné školení BOZP. A – práce!

Tedy – praxo-práce. Reálně můj první týden vypadal tak, že jsem měla zároveň praxi, ale zůstávala déle. První den jsem po školení byla na snímkovně, protože tradiční zmatky a byla z celého dne vlastně smutná. Pomalu jsem se rozjížděla, na službě mě vlastně k ničemu nepotřebovali, protože jsem nic neuměla. Zařekla jsem se, že ale když tam jsem, tak něco budu dělat. Zbytek týdne mě čekal sál a odpolední služba.

Sály mi učarovaly a zároveň vyděsily. Moc se mi líbí levandulové oblečení, chci si koupit svoji sálovou čepičku (zaprvé ekologické manýry, abych ji nemusela pokaždé vyhazovat a za druhé, je praktičtější, lépe drží vlasy, odvádí pot) a všichni na mě byli neskutečně hodní. I když na mě mohli právem zakřičet. I když jsem jim rentgenem povrážela do čeho se dalo a anesteziologům šoupala se stojany po celém sále. I když jsem doktorům pod nohama tahala kabely. I když jsem zdržovala operatéry, protože jsem nemohla utáhnout stroj nebo nevěděla, jaký pohyb která páčka umožňuje. I když jsem požádala lékaře o přerušení šití, abych si mohla otočit rameno a odjet. I když jsem doběhla na sál pozdě z jiného sálu. I když jsem napoprvé, napodruhé ani napotřetí nenajela správně. Ale bylo to skvělé. Nejlepší byl dnešek, kdy jsem byla ne schválně hozena do vody – po dvou dnech koukání a zkoušení pod dohledem jsem pod dohledem sama dělala kotník (tam se mnou měli nejsvatější trpělivost, neb mé zmatkaření bylo neskutečné). Sama jsem najížděla na bederku a dělala předop. zaměření (pod přísným laskavým okem), sama jsem fotila celou urolku a uklízela stroj (kdy mě kolega musel nechat samotnou, aby šel dělat port a poprosil lékaře o trpělivost a ten mi s nadsázkou vyhrožoval, že to bude křest ohněm a buď to bude dobrý, nebo mě tam nikdy chtít už nebude). A než jsem začala uklízet, telefonem si mě vyžádali zpět na další bederku za pět minut.

Hahá! Tohle měla být prvně vážná perfektní skvělá fotka, kterou má ze sálu většina. Ale mě to na ní nesluší, tak prostě bez roušky a se zubama (protože to jsem já, ne proto, že by mi to slušelo víc). Těsně před odchodem ze sálu, na kterém nastalo dopuštění – vezli úraz z urgentu, operace se ukončovaly urychleně, zastavil výtah a odvážení pacientů, instrumentářka běžela podívat, jak to vypadá a všude se jen předávalo – polytrauma! A já musela na snímkovnu. A na urgent na další rentgen.

Rychle, ale bez zmatkaření jsem zvládla uklidit mašiny, říct to kolegyni, že běžím dolů, převléct se ve filtru, seběhnout patro, převléct se ve filtru (to tak je, když vám opravují sály a zrovna jste ve fázi sloučení mužského a ženského filtru a uzavření schodiště mezi patry), najití správného sálu, zapojení mašiny, vyžádání žádanky, komunikace s anesteziology, abychom se tam všichni vešli, zaměření předop. a při začátku operace, posunutí mašiny, vydechnutí v denní místnosti po milém svolení operujícího. A po obědové pauze zavolání na uklizení mašiny. Byla jsem na sebe hrdá. Sice jsem příšerně pomalá, bojuju s orientačním nesmyslem a jak si nasadit roušku, abych si nezapařovala brýle a taky něco viděla, ale nadšená. Araři jsou neskutečně milí, když pacienty uspávají nebo probouzí, mnozí operatéři jsou i u samotného uspávání a pacienty uklidňují, personál mezi sebou komunikuje a doktor, který se nejvíce vzteká a křičí je u toho vlastně taky hodný. Když jsem viděla, jak musí stát nad složitými rozbitinami, jak jim kape po čele pot, jak zkouší triliardu možností nápravy, aby se měl pacient co nejlépe, obdivuju. A ještě musí snášet mě, začátečníka, a radí mi, jakou páčkou co s mašinou dělat. Borci. A borkyně poskytující zázemí. Nebo chlapi na polohy. Je to svět ve světě, který mi učaroval. Sice jsem se těšila na následující 4 hodiny na službě s komunikujícími pacienty, ale užívala jsem si je vlastně více. Sál totiž učí naslouchání. Operatérům, anesteziologovi, pochopit kdy kdo na koho mluví, co po vás chce a být pohotový. Opatrný, rychlý, precizní.

Během dalších 3 odpoledních služeb jsem se naučila pokládat lidi na ultrazvuky a volat lékaře, základy s pojízdňákem a za dnešní boční tepkové koleno na snímkovně jsem dostala pochvalu! A samozřejmě na sále zapisovat do sešitů, vykazovat, plánovat, uzavírat, posílat snímky.

Jasně, za následující měsíc, než se znovu dostanu do práce, všechno zapomenu. A pak budu zase nešťastná a začínat odznova. Ale dneska jsem na sebe hrdá a spokojená. A to si zaslouží oslavičku. Jediné, co mě štve, že když přijdu domů, sním, na co přijdu a mám pocit deficitu slunce. Ale dnes dokonce nejsem unavená. Dnes jsem spoko – dokonce přestože se s námi zhoupl výtah, přestože jsme museli během odpoledne dělat dvakrát stejnou paní a podruhé se pojízdňák vzbouřil a nefungoval, přestože jsem viděla moc špatnou komatickou paní, která během snímání dostala další epileptický záchvat, přestože pět minut před koncem služby dovezli úplně rozbitého chodce z urgentu. Protože mě těší pacienti, kteří říkají, že je uklidňuju, protože mě pacienti začínají chválit, že mi začíná jít řízení postelí, protože mi už nedělá problém jít a oznámit doktorům, že mají nachystaný další ultrazvuk, protože vím, že plíce, hlezno a koleno umím docela slušně a nemusím se bát. A dutiny dokonce překláním (většina smrtelníků nedoklání – zase jsem něčím jiná). Nepřeju vám mě v práci potkat, ale kdyby se tomu stalo, slibuji, že chci zůstat taková, jako můj první týden – pokorná, usmívající, snaživá, zlepšující se.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.