(Insta)cit #10 – dny

Jsou dny, které nechci zapomínat. Které si ukládám do svých šuplíčků. Pár jich zapíšu.

Nechci zapomínat na dny na loňském camporee s úžasnou tetou paní doktorkou, se kterou jsem pochopila, jak vypadá pravá služba. Kdy jsme musely nalepit na dveře papír, že jdeme jíst a nechaly frontu dětí s drobnostmi čekat a šly zhltnout jídlo, které nám kuchařky schovaly. Kdy mě pohladila v polospánku na službě u nemocných, pomodlily se spolu za naše pacienty, pověděla mi, jak dopadli na kontrole v nemocnici a poslala mě spát plně. Když mi poprvé řekla, ať si to koleno poslechnu. A ať jí řeknu, co si o tom myslím. Jak bych postupovala. Jak jsem byla na čtyřech nad pacientem, protože jsem mu držela kůži při mašličkování hlavy a vlastně to bylo k smíchu, kdyby tam netekla krev.

Velmi ráda prožívám dny služby v nemocnici – které jsou čím dál těžší a mám obavy, že mě dříve či později otupí. Ale jsem vděčná za kolegyni, se kterou si začneme povídat o Simě Martausové a druhou, se kterou jsme si v mezichvilce na sále četly Bibli a mě se celý den snášel jako bych byla v oblacích. Za vedoucího, který mě pošle převlékat pět minut před koncem služby, za kolegy, kteří mě kontrolují při snímkování. Za pacienty, kteří jsou usměvavější při mém úsměvu a uklidňují pak svůj zmatek, protože jim lékař nevysvětlil, na jaké vyšetření je posílá a smějou se mé otřepané hlášce “na vaši postel stále nemám řidičák”. Za sanitáře, kteří se neskutečně naběhají a natahají s pacienty a včas mi připomenou, kdy sis mám vzít rukavice či roušku nebo i zástěru, či mi dokonce pacienta nachystají na snímkování (protože to parádně odkoukali). Za všechny na sále, kteří jsou tak moc hodní a za doktory, kteří mě trpělivě učí, co vše je (ne)ní sterilní a jak docílit co nejlepšího snímku. Za árovou sestřičku, která mi nosila na sále dvakrát židli, abych si sedla, sanitářku, která mi mile tyká a kolegyni, která mi naopak mile vyká a všechny a všichni mě něčemu neustále trpělivě učí (a zlobí se, že pořád neumím anatomii!). Za doktora, který mi poprvé řekl, že je to perfektní a jiný, že jsem hodná, že jsem vše udělala dle jeho pokynů a za sestřičky, které mi radí, jak s pojízdným rentgenem. Za telefonáty, kdy jako velká holka volám odvozy pacientům zpět na ambulance nebo zvedám naopak příjmy na službě a na druhém konci se ozve “urgent, tady … – to seš ty? :-)”.

Jsem velice vděčná za dny s naším oddílem. Silným momentem pro mě byla na táboře L., která se mě přišla zeptat, jak mi den předtím dopadly státnice. A po mé odpovědi, že jsem je zvládla, mi podala ruku, že mi gratuluje. E., která mi nechala vzkaz, že si váží všeho, co jsme nachystali a přeje nám klidné spaní. S., která si vzala na starost zpěvníčky a teď na schůzkách pokladničku. A., která dojatá ze slibu a přechodu do staršího oddílu byla smutná, že nás “opouští”. Schůzky, kdy lítáme po parku tak nadšeně, že se k nám do hry připojí další smečka dětí. 

Baví mě dny náhodných nečekaných setkání. Třeba když mě na zastávce pozdravil nějaký otrapa v kšiltovce a mě až po chvíli došlo, že je to strýček Krasoň, který mi nabídl odvoz domů (až na parkovišti mi došlo, že vím, že jezdí s kamionem – to vám byl zážitek!). Nebo když na mě volal kdosi z auta před obchodem den po návratu z Islandu a mě teprve došlo, že ten hlas patří D., který nám dal pár cenných rad a hlavně půjčil mapy, takže jsem mu začerstva mohla říct jednu větu své nadšenosti. A taky dnešní potkání Švagrové s Máli ve městě, která začíná pekelně lumpačit, umí mávat na rozloučenou a na pejsky ukazuje s vytřeštěnýma očima a uhrančivým “ha”!

Nelituju dní, kdy jsem se konečně odhodlala otevřít své srdce v rozhovorech nočních, denních i nedokončených. Dokonce ani nelituju prvního zabojování (asi do prázdna) o to někoho poznat více. Neztratila jsem sama sebe, ale získala trvanlivé krásné pocity do šuplíčku z pomíjivých nenavazujících chvilek.

Učím se v některé dny věnovat a odměňovat sama sebe. Zajít si jednou za třičtvrtě roku ke kadeřnici, pohrát si s kváskem, jít do obchodu pro mouku z mlýna s vlastní velkou lahví od medu nebo brambory konečně nabrat do síťovky (a nesbírat je na zastávce vysypané z roztrženého neekologického netrvanlivého ošklivého špatného pytlíku), chodit pěšky a ve sluchátkách poslouchat Hergot!, pozorovat východ/západ slunce, psát dopisy a pohledy (a konečně se vrhnout na e-maily!!!). Doma sednout ke klavíru a vracet se ke cvičení klasiky (i když mi zdřevěněly prsty), hezky si zaplést vlasy, namazat se krémem nebo zalézt s knížkou beletrickou či hluboce teologickou či zpívat s nahrávkami.

https://www.instagram.com/p/BoLQJ0IgIU_/?taken-by=berrys_pleasure

Přestávám se bát dnů spojených s fyzikou – toho, že se špatně rozhodnu o budoucnosti, že nebudu nikdy dobrou, natož opravdovou (a už nejen titulovanou) fyzičkou a že si nevydělám ani na slanou vodu. Hluboce ve mě zakořenil pondělní rozhovor s M., který mi a ve mě věří a nahodil mi rukavici a je na mě, jestli ji použiju. 

Začínám si vážit sama sebe a určovat si hranice a odmítat věci, které jsou již zkrátka moc. Uvědomovat si, že svět nespasím, že musím začít říkat NE, že pak nejsem sama, že mě rodiče úžasně vychovali a že jsem vděčná za jakýkoli další den s nimi. Že jsem v určitém smyslu, byť to zní egoisticky, krásná – a od té doby (a konce stresu s fyzikou) hubnu každé dva týdny necelé kilo a je mi famózně. Začínám trochu lépe spát. Možná si i časem konečně odpustím.

Jaké dny patří do vašich památníčkových šuplíčků?

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.