Zazvonil zvonec, radiologie je konec

“Jak se známe ve spodním prádle, máme trochu jiné vztahy…” říkala Rorýsek dneska, když mluvila o svých spolužácích z jiného studia. Jenže se to týká i nás. Jak jsem slíbila, o státnicích je třeba si popovídat zvlášť ve článku. O radiologii.

Poslední služba před státnicovým týdnem už byla s loučením a přáními, aby to vyšlo. A poslední osmička byla k nezastavení, z učení jsem neotevřela ani ň, ale byla to první směna odměnová výměnová.

View this post on Instagram

Konec poslední studentské. #dojataradiologickaasistentka

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Vůbec učení bylo zvláštní. Po celou dobu učení na radiologii jsem oproti fyzice dokázala rozpoznat něco jako level “teď to umím tak, že mě nevyhodí”. Proto jsem tomu oboru říkala za odměnu. Když jsem dělala oba obory zaráz, nestresovala jsem se vůbec, samostatně na radiologii víc (asi se soustředění zase zúžilo). Před státnicemi to bylo ale jiné. Nestresovala jsem se, že mě vyhodí, ale že si udělám ostudu. Kdo by to byl řekl… Spojovala si věci z praxe, knih a materiálů. Paradoxně nejvíce mě děsila diagnostika, ve které už dělám. Dny před státnicemi jsem sledovala Lenku Vacvalovou běžící “cestu hrdinov SNP”, která takto vybírala peníze na zážitkový tábor onko dětí. Její odvaha motivovala mě skončit s co nejlepším výsledkem.

View this post on Instagram

Peonies. The spring. ______________ Pivoněk jsem se nemohla dočkat hned po šeříku. Dnes to byla jedna ze 3 kytic ze zahrady – pivoňky Švagrová natrhala mi, abych se nebála závěru studia. Máli natrhala sedmikrásky babičce na zlepšení nálady. Já natrhala na vaření první kytičku úrody libečku, petrželek a pažitky. Pivoňky jsou něžné – dlouho mají nasazena poupata, týdny se čeká, než se rozvinou a pak jsou hned pryč. Tři roky studia se táhly, a teď jsme před rozkvětem se spolubojovnicemi. Věřím, že za 2 – 3 dny budeme všichni rozkvetlí. A když @lenkavacval dala těch 770 km za 16 dnů pro zážitkovou terapii onko dětí, dám i já první ze tří schůdků následujícího měsíce, abych mohla být tou opravdickou (onko)fyzičkou.

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

A dočkala jsem se. O víkendu jsem ještě nebyla nervózní vůbec, den před státnicemi už dost (z ostudy) a ráno před státnicemi bylo v hlavě vymeteno. Obhajoby práce jsem se nebála, ale samotných státnic ano. Vytáhla jsem si ale perfektní otázky. Teda, většinu.

V nukleárce jsem měla mluvit o vyšetření – jelikož jsem na to dělala práci, přeskočili jsem to po prvních dvou větách a správné odpovědi na chyták. Z diagnostiky jsem měla něco, k čemu jsem si na přípravě napsala dvě věty a že nevím, co víc chtějí slyšet. Byly to ty dvě věty, co slyšet chtěli a na další chyták jsem odpověděla s přehledem. Díky tomu mi prominuli menší okénko v radioterapii (ve které jsem si chtěla nejmíň utrhnout ostudu, že), kde jsem mluvila k věci, ale dovedu si to představit lépe. Pochvala od předsedy komise. Má práce s touhou být užitečnou možná bude zavedena do praxe. Dovedou si to představit. Z toho mám největší radost.

Nevýhodou malého stresu byla minimální úleva. Šli jsme s tatínkem pracovat na zahradu, já ulevila stresu z nožiček trháním plevele mezi ostružinami, naložila si meduňko-bezový sirup a měla oslavnou večeři v montérkách 🙂 

Z radiologie jsem veselá a rozpačitá. Byl to obor za odměnu – dělala jsem ho navíc, nestresovala se, že bych ho snad nedokončila, četla si spoustu věcí a zajímala se do praxe. Zařídila si praxi na Islandu, hltala všechno (to mi i napsali do posudku v Akureyri) a získala pocit, že všechno dokážu. Měla neskutečnou oporu v mých dvou blízkých slečnách, které jsem zpětně motivovala splnit si své sny a pustit se do dalších studií. Na Rorýska jsem nesmírně hrdá, protože napsala skripta, o které má nemocnice zájem a J. všem natřela s použitím a vysvětlením mediánu. No nejsme úžasné?

Show must go on… Jako vždy u mě. Čekají mě v následujících 3 týdnech další dva schodečky k dalšímu pokračování studia a práce. Před státnicemi, když mě maminka šla tradičně “uložit” a nedovolila, abych si vzala ke státnicím Dudlinku, nejlepšího kámoše Plynkáčka, se kterým spává Máli, za -uku, jsme se tradičně modlily. Že děkuju za tu možnost. Že mohu neztratit ze zřetele, proč chci dělat fyziku. Kvůli pacientům a jiným úhlům pohledu. Že mohu pracovat rukama. Spojovat si věci dohromady. Tohle mě totiž baví. Vyčerpává, ale baví. A tak, na závěr, tradiční poděkování z práce, na podobné vlně, jako loni

Ráda bych poděkovala mé vedoucí za odborné vedení a konzultace práce, konstruktivní kritiku a mnoho návrhů vycházejících z její dlouholeté praxe a přehledu v oboru. Děkuji za její trpělivost a podporu v mých dalších odborných zájmech. Její důvěra posilovala mé odhodlání práci dokončit na co nejvyšší úrovni. Dále bych chtěla poděkovat vedoucímu lékaři za konzultaci letáčku s informacemi pro pacienty. Mé poděkování patří i přátelům – medičkám E. a B. za rozhovory vedoucí k výběru tématu, D. za grafické zpracování letáčku, P. a L. za čtení, kontrolu a připomínky k termínům a obratům, kterým laik nemusí porozumět. Velké poděkování patří i mé rodině – bratru (m)Lékárníkovi za odborné farmakologické konzultace, mamince za podporu, pochopení a povzbuzení v práci ve zdravotnictví a tatínkovi za korekci a stylistickou kontrolu. Jsem vděčná a velice si vážím jejich rozhodnutí podporovat mé studium i po ukončení běžného studentského období, abych měla možnost získat vědomosti tam, kde cítím mezery ve vzdělání.

A já se jdu zase učit. Protože dalších pár let ještě budu, doufám 🙂

Jo a proč ta věta se spodním prádlem v úvodu? Tohle jediné mi radiologie vzala – můj poměrně hodně velký stud a vnímání nahoty. Když denně “fotíte nahé lidi”, jak jsem už slyšela (a vlastně je to pravda), tak nevnímáte, jestli jsou oblečení nebo ne. Na Islandu jsem se zase trochu vrátila k tomu vnímání a mrzí mě, že už je to zase pryč. Větší cit k lidské důstojnosti. Když se na sále po zarouškování stane, že nevíte (včetně sester), jestli vám tam leží muž nebo žena, tak to je asi dost vypovídající. A že máme společnou šatnu ženy a muži (nejen studenti), o tom už raději vůbec nemluvit 🙂 Mimochodem, maminka je z pacientů umluvená, já “ušahaná”. Každý si z práce nosíme něco jiného. Je ale na mě, jak si to budu promítat a pracovat a jestli budu i nadále se snažit lidem dát najevo, že si jejich lidské důstojnosti a stydlivosti vážím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.