Přijetí divnosti

Nedávno jsem se bavila s kýmsi, kdo mi skládal poklony, že mám odstudováno trochu fyziky. A když náš hovor pokračoval a já vysvětlovala, jak se to už stydím říkat, protože spousta lidí mě pak odsuzuje a říká, že nejsem normální, tak se divil ještě více (a ještě k tomu holka na fyzice). Včera ve mě však nastal zlom a já asi začínám přijímat, že to tak chci. Že chci být fyzičkou a dál za to bojovat.

Přispělo k tomu několik věcí. Konkrétně včera jsem si to připustila na doučování. Výjimečně jsem měla 3. hodinu doučování kamarádky, fyzika střední školy. Opakovaly jsme, snažily se dostat dál. Čím dál více mi docházelo, že se mi některé věci těžko vysvětlují, protože je chápu jinak. Studium fyziky na vysoké mě naučilo hrát si s neznámými a brát je jen jako písmenka, důležité je, co to je za veličiny, odkud pochází, jak působí a neumět to jen slepě zpaměti. A pak je mohu mít klidně od začátku abecedy, přesto vědět, co znamenají. Nenechat se zmást, když mi to někdo přeznačí. U příkladů přemýšlet a i když je to podobné řešení, selským rozumem a znalostmi pochopit, o co tam jde. Pak i večer jsem byla schopná vysvětlit J. chemii, kterou jsem 4 – 5 let vůbec neviděla.

Došlo mi to také minulý týden při poslední zkoušce na radiologii – opakovaly jsme si s kamarádkami, co k jakému tématu umíme. Moje podstata věcí vypadala trochu jinak – byla jsem “líná” se učit jednotlivé dávky a frakcionace ozařování, když si to najdu k jednotlivým diagnózám v knize. Podstatné pro mě bylo znát limity, podstatu onemocnění a její léčbu. Čím více “hloupostí” jsem k tomu znala, tím lépe se mi pamatovalo. Třeba u rakoviny prsu jsem nesouhlasně vrtěla hlavou při poznámce o odebírání uzlin, když z konference vím, že už se nad tím uvažuje jinak. Ve zkouškové otázce, kde se zmiňovala akutní lymfoblastická leukémie a vliv methotrexátu na kognitivní funkce ve spojitosti s ozařováním mozkovny jsem si taky dovolila rozepsat, že je to už trochu jinak a studie se provádí a jaký mají mezivýsledek. Protože právě to spojování všech vědomostí je ta podstata, která mě baví. Dá-li se to tak nazvat.

View this post on Instagram

Zelená karkulka v šedém svetru, neb ten zelený ráno prala. Vol. 2 o tichém lese a zpěvu ptáků. A taky o rozhodování, jestli je křižovatka vždy ano nebo ne. Přemýšlení, zda ta moudrá žena opravdu neměla pravdu, když mi říkala: "Co když tvá samota je nutná pro věci, které by s rodinou nešly?" Radost z učení a spojování vědomostí do veleobřích souvislostí. Po poslední radio zkoušce. Poletující mouchy, lechtající paprsky slunce, vlhký mech, zelená. Ve sluchátkách #olafurarnalds pro nesmutek. Protože je tu krásně a já jsem za ty dny vděčná. Jen nemám jistotu, že je prožívám správně. Učím se být vlídnou na druhé a odpouštět sama sobě. Protože ❤ #breathin #cervenykopec #myplace

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Trochu mě pořád trápí ta samota. Jenže mi taky čím dál víc dochází, že si nemohu vynutit změnu stavu. Proto se snažím poslouchat a dělat teď věci naplno, když jsem sama. Až (pokud) se to změní tomu okolnosti přizpůsobím. Mám totiž strach se vrhnout dál do studia. Mám opravdu pocit, že mě tlačí věk. Stydím se za to. Mám pocit odsouzení, že se bráním práci a mám ruce doleva. Rodiče mě však podporují a opakují, že přece už pracuju. A samozřejmě pokud bych nestíhala to snad budoucí studium, počítají, že mě živit budou. Co říkala dál maminka raději publikovat nebudu, abych se nikoho nedotkla. Podstatou je, že i když se to špatně vysvětluje, jdu za tím prvotním snem, který se mi neustále komplikuje. Být fyzičkou. Kamarádka medička mi říkala, že jsem se měla na začátku rozhodnout, co chci. Jenže to se nezměnilo. Zákony žel ano. Ale já to chci.

Protože mi o poslední službě došlo, že nikdy nebudu moct být 100% radiologický asistent právě kvůli fyziky. A teď ne proto, že bych měla nějaké větší znalosti a tohle bylo pod mou úroveň. Naopak. Mnoho mých kolegů by mě hravě strčilo do kapsy a já jsem vděčná, že se od nich mohu učit, někdy i tu fyziku. Ale fyzika mi brání některé věci dělat slepě. Vadí mi, když musíme dělat projekci a vidíme, že člověk má v tom místě frakturu a v zahraničí je tato projekce na frakturu zakázaná, u nás naopak přikázaná. Působíme akorát příšernou bolest a můžeme stav ještě zhoršit. Vadí mi, když musíme dělat projekce podle žádanky, které jsou napsané nesmysluplně, protože lékař nemá vystudovanou radiologii (a nikdo to po něm nechce, je to v pořádku). Vadí mi, když musíme dělat prapodivné projekce, kterých pacient ani není schopen ve zhoršeném stavu, protože je to na žádance a radiolog pacienta nevidí, jen žádanku a řekl by nám, že to určitě nějak šlo. Tohle všechno mi vadilo už dřív, ale po návratu z Islandu to vnímám ještě hůř. Že nemám takovou kapacitu, abych to stále pobírala. Buď bych se stala imunní a přestala to řešit a brala to jako stereotyp (což strašně nechci) nebo se z toho zblázním. Což je jasný, že taky nechci. Děsí mě, že podobný stav zažívá záchranář po 15 letech a já teprve po dvou letech občasných služeb už taky přestávám moci… 

Dnes jsem si tedy s jakýmsi novým odhodláním byla pro (doufám už poslední) 3 knížky na přijímačky na fyziku. Můj pokoj je už totiž tak plný materiálů, že začínám propadat malilinkaté panice. Vším listuju, ze všeho si beru to podstatné. Včera jsem začala zase pořádně cvičit na klavír. Dlouho jsem to odkládala a moje hraní se smrsklo na pokusy o doprovody s dětmi, které mě přestávaly těšit. Vůbec můj život okolo (bez studia a práce) mě trochu přestává těšit, a tak jsem si naordinovala stav nazvaný “sobotní Islandy”. Třeba vám to někdy vysvětlím. Teď na jaře ještě dokončuji závazky, ale pomalu mi začínají, zítra budu mít první. Sama jsem zvědavá. Kromě poslechu smysluplných podcastů (třeba jeden poslední mi souvisí s přípravou na přijímací zkoušky a mluví o umělé inteligenci) jsem se vrhla pár dnů zpátky i na křížovky, abych si tříbila mysl. Je to potřeba.

Snažím se chodit do lesa, nabírat sílu. Dýchat. Mimochodem, konečně došlo na mé milované svetry. Čeká mě perný měsíc. Ale chci to tak. Protože mi to dává smysl. Přijala jsem, že jsem možná divná. Cítím však za správné takto pokračovat. Možná je načase se přestat obklopovat lidmi, ze kterých mám pocit, že divná jsem, a naslouchat více těm, kteří mě podporují a zdůrazňují, že divná nejsem. Jsem titulovaná fyzička. Na cestě stát se opravdovou. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Instagram, O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Přijetí divnosti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.