Nepřicházet o radosti

Díky JiříKu.

Zase jedu ve vlaku. Zase píšu. Zase je mi hezky a srovnávám si hlavu a srdce. Kterak nás naše očekávání mohou zbytečně připravit o radosti.

Byla jsem na Biblickém týdenním studiu a měla jsem už nějaká očekávání – minulé ročníky nasadily velmi vysokou laťku, ale ten letošní byl jiný. Prvně jsem myslela, že horší, ale pak mi poslední den při obědě a cestě na vlak došlo, že tak to posuzovat nemohu. Byl jen jiný.

Minulé roky jsme studovali Biblickou knihu, velmi do hloubky, verš po verši a třetinou přítomných byli teologové. A ti debatu pozvedli na vyšší laťku svými dotazy – kterým jsem vždy z počátku nerozuměla, pak si z nich něco vzala a nesmírně mě to obohatilo. Letos to bylo ale bloudění v mělkých vodách rozsáhlého tématu a já měla pocit, že mi to nic nedalo.

Omyl.

To mi došlo ale až teď. Teda, při posledním hovoru v doprovodu gentlemana na bus. Kromě první radosti, že pro některé je stále přirozené děvčeti pomoct se zavazadlem a najít správný spoj, jsem dostala několikerou ledovou sprchu. V dobrém. Několik myšlenek z týdne. Několik dalších na cestu. Když jsem se “pochlubila” tím, že i když vypadám jako pesimista, přesto 100 týdnů jsem denně hledala radost, reakcí bylo “jen jednu?”.

V dnešním posledním zamyšlení se mi líbila myšlenka toho, že trávíme jeden oddělený den v kostele a s Bohem. Že je to 1/7 našeho života. Neměnná. Odkazující na náš původ. Nutící nás zastavit. A mě najednou došlo, jak vysoké číslo to je. A jak hezké to je uvědomění.

Poslední dny špatně spím – budím se brzy ráno a pak jsem během dne brzy unavená. Jenže na dovolené i tomto týdnu jsem tuto nevýhodu přetavovala v dobro – klid na dlouhou klidnou a naplňující ranní modlitbu, četbu či poslech přednášky s odpočinkem očím. Okolo páté to beru. Když je to ale dřív, jsem už od rána nesvá. Protože mám pocit, že se nenaplnilo mé očekávání dobrého spánku. Často, když si dám na talíř jídlo, očekávám nějakou jeho chuť. Když jedu na akci, očekávám program. Podle předpovědi dobré počasí a navigace podmínky turistiky. Tolik očekávání. A kde je pak spontánnost?

“Čas je jedinná svatá věc, kterou žádným vojskem nejde obklíčit, zatknout či zničit.” (Parafráze myšlenky od Clifforda Goldsteina.)

Asi se nikdy neodnaučím plánovat a ani mi to nevadí. Chci se ale oprostit od očekávání. Být jako Máli, vidět věci poprvé, užít si je a radovat se. Nechci se zbytečně připravovat o radosti, ale začít je zase denně intenzivněji hledat, a nejen jednu – i když bude špatný den. Nechci být pesimistkou. Chci být šťastným dítětem velkého Stvořitele. A to si sedminou života připomínat. Čas je drahý a chci využít vše, co mi nabízí.

I když mi to nahání strach a děs, zda se správně rozhoduju. Stojí za to se radovat z každé maličkosti a nepřicházet o radosti. Být vděčnou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.