Nedávno jsem se v myšlenkách intenzivněji zabývala tím, co všichni známe ze začátku Bible, a to 1. Mojžíšovy 1,26-27: I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Jak přesně Bůh zamýšlel, když první lidi stvořil ke svému obrazu?

Přivedla mě k tomu náhoda, vlastně, opět má neteř. Od miminka má ke svému tatínkovi a jeho bratrovi jakýsi výjimečný vztah. Někdy mívala chvilky, kdy její pláč utišil jen tatínek. Velice podobně ale reagovala v náručí jeho mladšího bratra. Chlapci si jsou totiž, co se týče vzhledu, čím dál podobnější. A velice očividně tu podobnost vnímala a cítila se v bezpečí. I dnes má k němu jiný vztah než ke zbytku rodiny. Když se delší dobu nevidíme a je u nás nesmělá a rozkoukává se, za svým strejdou jde vždycky. Dokonce párkrát odmítala odejít v náruči rodičů, protože se podle svého gusta nerozloučila se strejdou a nechala si ho volat, aby ho naposledy před cestou domů objala.

Neteř se u tatínka cítí v bezpečí, a proto se cítí v bezpečí u jeho mladšího bratra, svého strýce, který je jeho fyzickým podobným obrazem. Cítí se lidé okolo nás v naší přítomnosti v bezpečí, protože v náruči Boha bezpečí je? Reflektujeme jim ho? Obávám se, že ne. Protože nedávno jsme se v práci na službě zapovídaly s dalšími třemi ženami. Nějak přišlo na to, že jsme se jednou větou pozastavily u toho, že jsem křesťanka. A o pár vět později mluvily o pár lidech, kteří jsou sice křesťany, ale koketují, jsou pijany, křičí a jejich chování není vlídné. Najednou jedna z nich v tom výčtu přestala, podívala se na mě a s omluvou říká: „To ale není nic proti tobě, když jsi taky ta věřící.“

Tak říkajíc jsem se hořce pousmála a odvětila jí: „Ale já to chápu. Já mám taky s některými věřícími problém a mluvila jsem s nimi o tom, že mi nepřijde jejich chování správné. Ani mé nemusí vždy být. Být věřící už dnes, žel, není záruka ničeho…“

Není to příliš smutné? Děsivé..? Jaktože nejsme Božím obrazem? Proč nereflektujeme nekonečnou lásku, milost, spravedlnost svého originálu? Vím, asi mi odvětíte, že přece nejsme dokonalí, že je tu hřích a že jsme jenom lidé. Ano. To je pravda. Ale nějak mi to nestačí. Mám totiž námitku. Opět, ze života.

Když s někým trávíte hodně času, všímáte si, že podvědomě přebíráte a napodobujete jeho gesta, intonaci, činy či slovník? Vážně, někdy je to podprahové, ale u některých slov, když je řeknu, mi dojde, že jsem je dříve tak často nepoužívala, ale hojně je měl ve slovníku někdo, s kým jsem nedávno strávila více času a promítne se to tak. Když jsem trávila měsíc na stáži na Islandu, velmi to ovlivnilo můj anglický přízvuk na pár dalších měsíců podle místních. A někdy ráda dělám činnosti, které mám právě spojené s milovanými lidmi.

Trochu si představuju, že můj životní obraz je jakousi freskou. Je složen ze střípků jiných lidí, kteří mě nějak ovlivnili. Až poslední dobou mi ale dochází, že skládat ty střípky dohromady musím nechat Pána Boha. Jen tak budu jeho obrazem, ne svým vlastním. Může pak vzniknout dílo, ze kterého i mě samotné padne brada dolů.

Roky mám podtrhnutý v Bibli verš z Matouše 12,34: Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Silně si uvědomuji, jak mě prostředí, přátelé ovlivňují nejen v mém konání, ale i myšlení. Nedávno jsem si všimla jedné drobnosti – u jednoho kamaráda jsem si začala hodně všímat očí a jak jimi mluví a říkala mu to. O pár dní později na službě na operačním sále mi došlo, že jsem se naučila klást důraz na oči a ne na zbytek obličeje („falešný úsměv“) tam – protože vidím jen oči. Vše ostatní je zakryto čepcem a rouškou. A tak, když mám pocit, že nedostatečně reflektuji Boží skvělé stránky ve svém životě, neznamená to, že se nechávám příliš málo ovlivňovat jeho přítomností?

Zkusila jsem začít dělat kroky ke změně. Některé větší, jiné menší, jsou různorodé. Modlila se za to. Nechávala to plynout. A dějí se věci 🙂 Nevím, zda začínám reflektovat Boží obraz, ale rozhodně se dějí věci, které jsem dříve nikdy nedělala – učím se s lidmi mluvit a doopravdy jim naslouchat, chtějí-li mi něco říct. Učím se s druhými lidmi upřímně a doopravdy modlit. Radovat, sdílet. Když mě napadne z ničeho nic někomu napsat, udělám to. Neodkládám to až bude čas nebo lepší nálada. A dějí se věci 🙂

Hledala jsem si teologické výklady a recepty, jak být Božím obrazem a naplnit účel stvoření. A našla jsem jen slova o tom, jak je třeba být soucitný, morální (protože nám Bůh vdechl svůj dech, tedy duši) a dorůstat Kristově lásce. Proti tomu nic nemám. Já si odnáším ale trochu přeházený slovosled. Byla jsem stvořena, abych byla Božím obrazem. Být Božím obrazem. Já chci Božím obrazem být. Chci nechat Boha skládat a malovat můj obraz a na prvním místě nechat jeho působení a až na druhém mé bytí, existenci. Sice si moc nevím rady, jak se to dělá, když musím denně řešit mnoho praktických otázek a nemůžu si dovolit čekat na Boží odpověď, jak mám koexistovat. Ale nemám pocit, že by to bylo smyslem toho bytí. Myslím, že je smyslem nechávat se naplňovat Boží přítomností a v ní být. Buďme Božími obrazy. Obrazy Božími buďme.