Když zůstáváš sám

… byl název jednoho kázání, které mě velmi oslovilo před rokem a půl. Kdo mě zná a čte lépe, ví, že téma samoty je mou bolavou Achillovou patou.

Tehdy jsem nad ním velmi přemýšlela, ale pak ho přebily zase jiné věci a byl čas se posunout. Dnes se mi ale cestou domů velmi živě vybavilo – po třech dnech prázdninování s neteří, Švagrovou a (m)Lékárníkem. Vlastně tento týden jsem měla strávit úplně jinak, s někým úplně jiným a úplně jinde. Více podle svých představ. Jakože budu nabírat síly, odpočívat, putovat, splnit přání J. Jenže ten si to rozmyslel tak pozdě, že nebylo možno sehnat parťáka a cestu podniknout. Vzhledem k mým občasným trablím není moudré, abych někde pobývala delší dobu sama, a tak jsem “za trest” měla zůstat doma. Nakonec jsme se dohodli, že aspoň přejedu za neteřic rodinkou. A bylo to skvělé rozhodnutí. Ano, je mi líto, že jsem nestrávila v lese tolik času, kolik jsem si čtvrt roku plánovala. Ale není mi líto, že jsem s ní a rodinkou mohla pár dnů intenzivněji být.

View this post on Instagram

Dokud Malinká nevyroste, aby mohla za tetou na prázdniny, musí ona za ní. Dnes 10 km kočárkem po naučné Bohuslavické stezce – spaní, ťapání i vožení. Údiv nad obilíčkem, kombajnem, cvrčkem, běláskem, meruňkou, hrozny, jak je to vše stvořeno. Já mezitím svačila špendlíky všech barev a pozdní třešně. Dokonce po 3 hodinách tepla jsme měli vodu v @drinkit.cz_sk lahvích chladnou. Super dárek k promocím, Máli včera dostala svou a puntíkujeme skleněně do světa. Krásného. A že to nebude dlouho trvat a slečna pojede za tetou naznačuje právě to, že už "teta" říká správně místo "tita". Aspoň že se občas zapomene u Bibi, protože moje jméno v soustředění už také zvládá. #naturelovers #hikelovers #dojatateta #vlastnetitabibi #blessedtime

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Bylo zajímavé i to, že Švagrová byla strašně vděčná za to nic, které jsem udělala. Pár chvilek s Malinkou, vypletí tří rostlinek na zahradě, vytření jedné kuchyně. Naopak mi připadalo hloupé, že si utíkám odpočívat s knihou, večer ji omezuji v přípravách písní na koncert požadavkem na ticho a spaní a večer 100% vypínám a nevstávám při Málinčině pláči. Pro ni to hodně znamenalo. Že nebyla sama, že jsem to málo udělala. A až cestou mi skočily myšlenky k tomu kázání.

V pondělí jsem musela babičku někam doprovodit a nesla jsem jí tašku na vícedenní pobyt. Prvně babička nechtěla, že mě jako nebude obtěžovat, ale pak byla hrozně ráda, protože by to neunesla. A já byla vlastně jediná, kdo mohl. Nemusela jsem jít do práce, protože jsem měla plánovanou dovolenou. Před pár lety jsem to mohla být já, kdo šel na pár dnů za ní bydlet po návratu z lázní, aby jí pomohl dát dům po měsíci bezvládí do pucu, nakoupil a navařil. Právě proto, že jsem sama, jsem mohla. Že na mě večer nikdo nečekal se schůzkou, večeří či požadavkem na poskládané košile. Neříkám, že by to vědomí rozumu ulehčovalo pocity, ba naopak. Dokonce mám sobecké pocity, že se nesnažím pochopit její samotu a že mě musela maminka nabádat, ať jí expost koupím narozeninovou kytku. A nevím, zda tento boj kdy zvládnu…

https://www.instagram.com/p/ByDDHZlCtyK/?utm_source=ig_web_options_share_sheet

Není tajemstvím, že se tím trápívám často. A myslím, že není tajemstvím ani můj pocit, že dokud tohle nějakým (nemám páru jakým) způsobem nezvládnu, sama být musím, protože bych nemohla správně milovat. Do třetice není tajemstvím, že poslední měsíce hodně, extrémně, bojuju o svůj neviditelný vztah vzhůru. Měla jsem tolik povinností, že jsem už vše dělala z musu, automaticky, bez rozmyslu. Není překvapením, že extrémně toužím po lásce. Že mám pocit, že bych jinak nezvládala ty věci všedního dne – to, co vidím v práci, s čím se vypořádávám. Je mi líto, že závidím – těm mým blízkým, kteří mají náruč své polovičky, kde mohou řešit trápení i radosti. Reálně vidím, jak moc o ni bojují. O to vděčnější jsem za rodinu a přátele, kteří se mi střídají v poskytování té náruče, ale přijde mi až rouhavé přiznat, že mám pocity, že to nestačí…

Strašně zapomínám dobré a utápím se v tom, co nemám. Navíc od špatné zprávy před více jak rokem mám pocit, že je mým údělem sama být, abych se postarala. Abych zabezpečila. A nic mě nerozptýlilo. Zároveň mi to přijde jako hrozně dospělé rozhodnutí, která mám od malinka. Nevím, jak začít zase vidět to, co mám, místo toho, co nemám…

Děkuju, že mám oba rodiče. Děkuju za prarodiče. A že i když se mám starat já o ně, pečují oni o mě. Děkuju za dekádu lásky dětí, kdy jsem se cítila jako jejich mamina, i když ke konci už to byly spíše papíry a bolest, že jsem pro ně cizí, protože musím trávit čas nad papíry, e-maily a telefonáty, aby vše mohlo proběhnout a dělat jim zázemí, které nevidí, místo hraní her. Děkuju za ten nevýslovný zázrak života. Za moudrost. A že mohu studovat i pracovat. Za důvěru lidí, kteří mi to umožňují.

View this post on Instagram

Posledních několik dní jsem se hodně natrápila s tím, zda za něco stojím. V práci jsem si jakžtakž zvykla, že musím dokazovat, že nevadí, že jsem žena a fyzička a tak… Ale najednou jsem ty pocity měla i v kostele a soukromém životě a vyeskalovalo to do určité rezignace a zahořklosti. Obhajovat, že jsem věčný student, poslouchat, že mi ujel vlak, když jsem stále svobodná, že nemůžu tamto, neb jsem nadbytečná a toto, pre nejsem dost dobrá. Že kdybych byla kluk, místo se pro mě možná najde a kdybych byla víc pracovitá, někdo si mě všimne. Bolelo to čím dál víc… A pak mi včera úžasní rodiče slečen dali obří kytici s blahopřáním ke státnicím a jak si váží, že do toho dělám i oddíl. Další maminka mi přála a ptala se, co budu dělat dál. Další tatínek, který mi před rokem daroval školení k trénování obhajoby se nabídl s aktivitou na tábor a další rodič na pomoc se stavěním. Kladla jsem si otázku, proč tak zapškle vidím, co nemám, místo abych si vážila toho, co mám. Není samozřejmostí, že se ke mně Máli hlásí a včera si objednala čtení od tity Biby a ráno jsme pokračovaly včetně masáže nožiček. Není běžné, když se mě kamarádi ptají, od koho mám tu kytici. Když vám kamarádka oznámí těhotenství. Když vám přátelé gratulují ke státnicím. Někdo jiný na mě dohlíží, abych se neschovávala a učila být mezi lidmi, aniž bych to protrpěla nebo se podbízela. Je milé, když se za vámi kamarád přijde před odjezdem rozloučit a ten syn maminčiné sestřenice prohodí pár vět ze zájmu. A pak je nejlepší usínat v pokoji s malou slečnou, požehnáním, které zároveň ukazuje, jak běží čas. Maminka dnes řekla, že život je příliš krátký na zahořklost a ona na to ten zbývající čas nemá. A má pravdu… Omlouvám se, když nejsem sluníčková. Prosím, připomínejte mi, že tu mám pořád tuny radostí a potěšení. Nemám čas být zapšklou starou jedu-babou. Děkuju vám, kteří jste mi přes tu nesnesitelnou bolest dnes byli kamarády a přáteli. Že se nenecháte odehnat. Děkuju ❤

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Mám příšerný strach z toho, jakou jedu-babou se stávám. Toužím se nad věci povznést, nebýt tak strašně realistická. Nebýt onálepkovaná. Být s těmi, kteří chápou, proč některé věci dělám, jak dělám a jiné neudělám. Snažím si hýčkat ty přátele, kteří porozumění mají. A bolestivě odtrhávat ty, kteří to pochopení nemají a mají vlastní náhled, jak bych měla žít a nerozumí mým pohnutkám kvůli pozadí.

Ty ošklivé věci totiž trvají dlouho. Příliš dlouho bez šance na změnu, a tak přichází čas je přijmout. A najít na to dobrý náhled. Takže i když jsem sama a bolí to, obětovat možná své představy a pohodlí, abych mohla pomoct dál, když to jsou vlastně maličkosti, které baví. Abych si mohla udělat neplánovaný výlet za sestřenkama, uspořádat rodinnou sešlost, háčkovat s babičkou, poslouchat dědečkovy recitace Žalmů, zalepovat na táboře bolístky, vzít dvanáctku za kolegyni, hledat v knihách možnosti na zlepšení léčby, …

Není to jednoduché a tohle psaní rozhodně nevyřeší mé chmury. Ale děkuju Vlastíkovi za to kázání, ve kterém má takovou pravdu. Já musím, jako vždy, přijít na to, jak ji dostat do života.

Kdo zas potřebuje uklidit, zalít zahradu nebo pohlídat caparta? Ač unavená, hlásím se.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotím, Instagram, Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.