Gentlemany znám

Kdysi dávno jsem byla naprosto pozitivně odvařená z toho, že gentlemani nevymřeli. A při řešení jedné smutné události, která mě donutila se dnes schoulit na celé odpoledne k mamince do postýlky, plakat a probírat s ní správné řešení, jsem jí najednou mohla začít vyprávět, že ty gentlemany ve svém životě mám. Díky Bohu za ně! A ráda bych vám je trošku představila, a tak jim ve svém životě poděkovala. Protože mi během toho dnešního odpoledne najednou došlo, že posledních několik let mám obrovské štěstí a požehnání na velmi hodné lidi – v tomto případě se opravdu budu soustředit jen na mužské plémě – které vím, že dělá vše pro to, aby mi neublížilo. Neskutečně si jich vážím.

Asi je vhodné začít JiříKem. Toho vlastně neznám, neměla jsem dost času to stihnout, ale v tom krátkém výseku ho již mám v hlavě jen jako Gentlemana. Protože pro mě není samozřejmé, aby mi chlapec vzal batoh, doprovodil mě na autobus a počkal, až mi odjede. Naprosto nezištně, bezelstně. Prostě jen proto, že to vidí jako správné. Naopak se ukrátil o program. A celou dobu opakoval, že to je normální. Díky.

Velké místo má u mě Umělec. O něm jsem hned povídala mamince – jak jsem nikdy nemusela přemýšlet, ale věděla, že jsou hranice nepřekročitelné a mohla mu plně důvěřovat.  Třeba jednou jsme něco nahrávali, on mi měl připnout na tričko mikrofon, tak mi ho dal raději do ruky, ať si to udělám sama. K narozeninám mi dával pravici, nezapomenu na jeho návštěvu v nemocnici. Byla jsem ještě v dětské, on to věděl jako tajemství. A po schůzce oddílu přišel – sestřička řekla, že mám návštěvu, která mi něco nese, ať to jako vyřídím rychle. Já šla tou dlouhou chodbou, zahnula doprava a za skleněnými dveřmi uviděla jeho. Opřeného, vysmátého, v šoku, že když zazněl bzučák, musel otevřít on, protože jsem na něj hleděla jako na přízrak. Předal mi dopisy, pozdravil a utekl. Zrovna tu noc jsem musela být kvůli vyšetření vzhůru, a tak jsem si je schovala, četla si je a dojatě mu nad ránem psala, jak za ně a něj děkuju. Věděla jsem, že mu kdykoli mohu napsat, když mě něco trápí a že mi tím nikdy neublíží nebo to neotočí proti mě. Když mě vezl autem a já mu řekla, že se s ním bojím, jezdil už pak tak, že jsem mu řekla, že se s ním už nebojím. Když jsem měla jít sama lesem na místo určení a blížila se bouřka, volal mi, jestli to zvládnu, protože věděl, že od pádu stromu se bojím. A že když ne, že mě vyzvedne nebo něco vymyslíme, abych kurz mohla dodělat, ale netrpěla u toho děsy. Nádherná byla také jeho zpráva, když jsme se už tak nevídali, a měl mě vést na dovolenou a já mu jen psala, že se mi to zkomplikovalo. Protože jsem mu nechtěla říkat, že jsem zase v nemocnici, že jsem zase spadla. A pak mi psal, co jsem to zas vyváděla. Vymyslel, jak se na dovolenou dostanu, vyzvedl na nádraží, celou dobu opatroval. A když jsem měla záchvat úzkosti, volal a hledal mě. Já mu neodpověděla, protože to nešlo. Ale uklidňovalo mě to vědomí, že mě hledá a chce pomoct. Poslední roky se naše cesty rozešly, trochu, ne asi úplně schválně. Ale v mém srdci má a bude mít místo napořád. Protože jsem s ním mohla sdílet hovory hluboké, starosti mělké a zkrátka. Byl a je.

Určitým způsobem přirozeně neobvykle jeho místo přebral D. Vlastně to začalo náhodou, přes zamyšlení po pravidelná psaní. Tipy na hudbu, fotky, myšlenky, verše, bolesti, radosti. Najednou během krátké doby jsme si stávali blízkými. Učil mě, jaké to je se zase smát, připomíná, ať si toho na sebe neberu moc a naslouchá. Telefonní hovory za chůze, uvolnění při focení, hovory v autě. Já se z něj snažím udělat zahradníka, on mě učí říkat ne. Často pozná z mého obličeje, jak se cítím doopravdy a když vnímá, že je potřeba pomoci, neváhá. Je pro něj samozřejmé, když má možnost, mě odvést domů a nepřemýšlí. Vím, jak moc se modlí za naši rodinu a myslívá na ni. Vždy se strašlivě těším na naše hovoření, které si musíme předem mírně časově ohraničit, jinak by bylo nekonečné. A jak vždy objevíme něco nového a přitom stavíme na starém. Připomíná mi, jak krásné je mluvit, naslouchat, smát se, chodit ven, sdílet to. Je to všechno tak normální a přitom tak vzácné. Za odměnu mu na špinavé sklo auta píšu někdy vzkazy, které vždy objeví. A krabičky mi už vrátil všechny, takže je na čase zase nějaké rozpůjčovat 🙂

Rozhodně nesmím zapomenout na H. Ač jsou naše životy nepravidelně pravidelně propojené, je to velký muž. Nezapomene mi předat krátké moudro, které zrovna potřebuju slyšet (lásku neuspěcháš, ta prostě přijde!), je tu přítomný. Byla jsem v šoku, když po pádu ze skály za mnou přišel na návštěvu. Popovídat si, jak se mám, jak zvládám, protože mu to řekla naše drahá M. Jsem vděčná, že jsou spolu, že mají nádherného malého H., ze kterého bude rozhodně po tatínkovi stejný gentleman. Jsem tak vděčná za všechny chvilečky a chvíle, kdy se naše životy potkávají. Pevný bod mého života.

Dalším nepravidelným a vzácným gentlemanem je P. Přestože by se zdálo, že zářnějším světélkem v mém životě je jeho drahá Z., jsem ráda, že je mohu znát oba. Nezapomenu, když jsme spolu byli na jachtě, první náklony, které jsem hůře zvládala a blížící se bouřka, já se strašně bála a on pro mě přišel, ať jdu za Z., která mě držela a říkala, že je to dobrý, že se nic neděje. Je neskutečný, když poslouchá, co dělám, když o tom povídáme, když mi dá tipy. Málo, vzácně se vídáme, ale přínosně.

Možná ještě méně slov mi řekne M. (ano, pizzu dlužím, vím, bude!), ale když už, to stojí za to. Jeho drahá M. s ním tvoří skvělý pár, jsem opět vděčná za obě jejich místa v mém žití.

Vzdáleným gentlemanem je mi další D., se kterým už sdílíme životy spíše elektronicky, výjimečně se potkáme. Také je v mém životě už pár let a šetří slovy, ale když přijdou, stojí za to. Přivedl mě k psaní básní, pomáhal překonat první děsy po pádu stromu (a díky tomu jsem pomalu věděla, jak se později vyrovnávat s dalšími pády). A vlastně to taky začalo náhodou – z povinné zpětné vazby mi odepsal reakci a už to šlo zase reakce na reakci atd. Jsem vděčná, když jsme se loni mohli vidět a mohli jít na krátkou procházku, že jsme mlčeli, povídali a bylo to dost. Myslím, že je jediný, s kým se, když se jednou za uherský rok potkáme, obejmeme. Také si pravidelně pohledujeme – a jelikož měnil adresy a já mu to stabilně posílala domů, prý mě už jeho rodiče znají z těch pohledů, i když mě v životě neviděli. Je to úsměvné. Protože prvně mi adresu nechtěl říct a měla jsem to poslat k dubu u tří šišek paní sojky 🙂

Gentlemanem, kterého poznávám, vtipně, je i O. I když nás spojují vzdáleně geny, moc se neznáme, ale přijde mi legrační, jak se zdravíme, když se potkáme. Je to sice poslední dva roky, ale zaujal mě tím, jak jasně řekl, jak se gentleman má chovat. A to, jaký jazyk v psaní používá, to je prostě odměna. Jemu zase přijde nepochopitelné, jaktože se chlapci v mé domovině tak nechovají. Je to osvěžující.

Když jsem mohla necelý rok potkávat K., zapsal se mi svým gentlemanským chováním zcela dozajista. Povídali jsme si, nechal si domluvit, když jsem mu dělala převazy a párkrát půjčil hamaku, když jsem byla vyčerpaná. Když jsme si měli možnost umývat nohy, nikdo na mě už moc nevyšel a on se ptal: “Ty bys chtěla, že?” A tak jsme šli a byl to tak intenzivní zážitek, kdy se skoro nedotýkal mých nohou a přitom se mohli každý v duchu modlit a svítil měsíc a tekla říčka, že na to nejde zapomenout.

Tím gentlemanem, kterého poznávám poslední dobou, je Papi. Nemám slov, že existuje někdo tak neskutečně hodný a s tak moc otevřeným srdcem pro druhé. Který se umí ptát (opravdu, umí!), umí naslouchat a občas se z něj dá i něco vytáhnout. Na svůj věk je také neuvěřitelně vyspělý a rozumný a má věci v hlavě srovnané (myslím to tak, že tím, jak se bavím s o hodně – více než dekádu – staršími chlapci, je jim na roveň a to je neskutečné!). Rozhovory s ním jsou pak těžce návykové a neskutečně obohacující. Už i s ním mám několik hlubokých zážitků do deníčku, ale jsou tak čerstvé a niterné, že je zatím nemohu sdílet. Možná po kouskách později, s odstupem, zatím si je hladím uvnitř a usmívám se nad nimi. A moc se těším, doufám, na další.

Má babička nedávno říkala, jestli náhodou chlapce nemám, protože je podvědomě srovnávám s tatínkem a (m)Lékárníkem. Když jsem to říkala S., tak říkala, že si to myslí taky. Je totiž pravdou, že nás rodiče perfektně vychovali a (m)Lékárník mě tak ostražitě hlídal před všemi nebezpečími. Chodívala jsem ven s ním a za jeho kamarády, ale když vás někdo od narození střeží, je to napořád. Jen si vezměte – pro něj i pro tatínka bylo normální, když se vracela z Afriky (m)Lékárníkova kamarádka z lékařské mise a vypadalo to, že jí ztratí zavazadlo a bude se pro něj muset do Bulharska. Když (m)Lékárník tatínka požádal, neváhal a začal se chystat na několikahodinovou cestu v předvečer práce. Protože to je prostě normální pomoct. Nakonec se vše šťastně vyřešilo a kluci nikam nejeli, ale jsou to zážitky, které se hluboko vryjí.

Samozřejmě by jich bylo více – L., který mi třeba (jeden z mnoha zážitků) jednou půjčil plachtu a šel spát do auta v dešti; K. mi ji pomohl natáhnout; J.=S., který je prostě skvělý; M., K., bratranci, z fyziky téměř všichni chlapci!, P. a tradiční čajovna, ale i v práci Pavel… 

Co chci ale takto na konci znovu zdůraznit je, že všichni tito gentlemanové si získali mé srdce svou noblesou, pokorou, nedotykem (kterým se mého srdce tolik dotýkají). Tím, že se s nimi nemusím bát, že vždy dohlíží a zabezpečí to, abychom nebyli sami, abychom byli na procházce, abych se s nimi nemusela bát a nemusím řešit svůj strach z toho, že by mi mohli ublížit. Vím, že to se mnou myslí dobře, vím, že nemusím přemýšlet a přesto máme nepsaně-psané hranice, které jsou nepřekročitelné. A které mi dávají takový pocit bezpečí. Že prostě vím, čeho se bát opravdu nemusím. Ženy, prosím, chvalme muže, když jsou gentlemany a zdůrazňujme jim, jak je nám to vzácné a že jsme za to vděčné. Že jsou chvíle, kdy si opravdu nepotřebujeme hrát na feministky a je dobré, když nám chlapci vezmou tašku, batoh, pomohou nachystat věci. Ano, pro mě je těžké takovou pomoc přijímat, ale učím se to, protože to je důležité. Chlapci, pokud jste zničeni nějakou špatnou zkušeností, prosím, zkoušejte to znovu. Potřebujeme rovnováhu a potřebujeme být ve vaší blízkosti křehkými. Zároveň však potřebujeme, aby naši důvěru nikdo nezklamal, nezmačkal, nezahodil a neublížil jí, když už ji křehkou uděláte. Obnovuje se velmi těžko. Děkuji všem těm mým gentlemanům, že tu mou důvěru pomalu obnovují a mají s ní trpělivost. Vážím si vás a obohacujete mě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.