Pro Malinkou – pouštění a přijímání

Malinká, jako před dvěma lety, dnes ti popovídám o něčem, čemu asi neporozumíš. Ale učíš mě to. Jak je důležité (od)pouštět, mít prázdné ruce, abychom do nich mohli brát. Abychom si vážili darů a měli oči otevřené pro potřeby druhých.

Vzpomínáš, jak jsme se minulý víkend spolu dvakrát dívaly na pohádku, tvou oblíbenou, Krtek a kalhotky? Byla jsi z toho úplně vyjevená a na nějaké věci se doptávala. Ale až s tebou mi došla jedna věc. Ten Krteček potřeboval kalhotky s kapsami, aby měl volné ruce na nová dobrodružství. Vzpomněla jsem si, když ses začínala plazit. Naučila ses malý zlozvyk – chytit si do ruky nějakou hračku a plazila ses s ní – jako lachtan. A ten zlozvyk ti zůstal, i když jsi ruku měla prázdnou. Nebo když si ke mně přijdeš napůjčovat balónky a chceš unést všechny tři zaráz. Tak dlouho vymýšlíš, až si je naskládáš.

Já se teď Malenko učím pouštět. A není to nic jednoduchého, je to velmi těžké. Pro mě. Patří to k té dospělosti, k tomu, že čím dál více šedivím, ruce mě bolí jako babičku. Přesto jsem dítětem, které si rádo hraje na patnících, trhá květiny a nosí drdůlky (abych nebyla za cácorku jako ty!). I když jsem na jednu stranu obrovsky dospělá, spoustu věcí jsem zažila a pár věcem rozumím, v jiných mi to vůbec nejde. Třeba ve vztazích, to mě učíš ty. V tom jsi mnohem rozumnější a dospělejší.

View this post on Instagram

Tou křivou pěšinkou a rozvrkočenými drdůlky po práci chci říct: 🤹‍♀️ I když mi je už více ke 30 než 20, tak se začínám konečně cítit mladší a na svůj věk. 💃Že pořád strašně ráda chodím po patnících a trhám pouliční květiny a voňám k nim. 👗I na dámičku v šatičkách si hrozně ráda sednu na trávu, mech a budu se hrabat podzimním listím a nechat lechtat sluncem. 👭Obrovsky děkuju za náhodná domluvená setkání, která přibývají a jsou plná smíchu, sdílení a modlitby. 🌞Navzdory všemu, co se děje, co mě trápí a čeho se bojím, cítím pokoj a klid. Září mi oči, když je nemám vyčerpané. Jsem prapodivně šťastná a chce se mi smát. A je to krásné ❤

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

Mám totiž často pocit, že je musím mít přepevně v rukou. Četla jsem si, jak jsem ti psala o odpuštění. Moc dobře si pamatuju, proč jsem to psala, co jsem prožívala a jak to pro mě bylo těžké období. Tak těžké, že jsem dokonce skončila ze stresu v nemocnici, protože jsem měla bolesti. Nakonec to nic vážného nebylo, ale vím, že od té doby na sebe musím dávat trochu pozor, co si vezmu nakolik k srdíčku. A z toho strachu si některé věci k srdíčku neberu vůbec. Jsem velice rozumnou, až netýkavkou, protože emoce bolí a jsou těžké.

Víš, nikdy jsem ti to neřekla. Ale minulé léto jsem měla strach. Hlídala jsem týden dva chlapečky, jednoho o kousek staršího a druhého o kousek mladšího než tebe. Vůbec jsem ten týden zažívala první úlevy – po dostudování fyziky jsem začínala vnímat, smát se, žít a přesvědčovat samu sebe, že můžu žít jinak, než jako robotek. A jedno odpoledne, kdy po obvyklém přebalení, nakrmení a uspání toho mladšího mi odpoledne jeho maminka říká, že už je pomalu čas na další uspání, asi v nosítku. Slovo dalo slovo a že ho uspím chůzí já a pak donesu do postýlky. Nasadila mi ho a já zatrnula. Bylo to velice blízké. Takto jsem trnula, když jsi mi usnula v 6 týdnech na ruce na tygříka a já se bála pohnout, aby ses mi neprobudila. Jenže malý Aja byl přitisknutý na mé břicho, hrudník, omotal si ručku kolem srdíčka, chvíli koukal, položil si hlavičku a usnul. Byla jsem z toho celá vyjevená. Procházela se s ním, modlila a v tu chvíli přišel ten strach. Jsem dobrou tetou? Jsem tetou, která umí mít ráda tebe, Malenko? Jsem tetou, která dokáže procítit emoce, dostatečně se smát, dělat hlouposti a povídat si? Rozhodla jsem se, že chci být, i když je to pro mě možná těžké.

Tehdy mi ale poprvé došlo, že tebe ani sebe k ničemu z toho nepřinutím. Že se mohu snažit být nějakou tetou, ale že se nesmím srovnávat s ostatními v tvém okolí a vyčítat si, že jsem jiná nebo napodobovat je. Že jiná prostě jsem, že je to v pořádku a že tě mám ráda po svém. Jinak, ale mám. Že jen musím najít způsob, jak ti to budu ukazovat tak, abys mě pochopila.

Poslední dobou se mě často ptáš, co to nosím na krku za korálek schovaný, to srdíčko. Poprvé jsem říkala, že ho nosím, že bys to nepochopila, že ho schováme zpátky pod tričko. A v duchu si říkala, že ho asi musím začít před tebou sundávat, protože jsi hned hledala své korálky a nasazovala sis je, abys byla hezká. Já to své srdíčko ale nosím z jiného důvodu, a to jsem ti posledně říkala. Vzpomínáš? Šeptala jsem ti, že to srdíčko nosím, abych nezapomínala, jak moc mě má Pán Bůh rád. Abych myslela na to, že má rád mě, ale abych tou láskou viděla i lidi okolo sebe. Tou láskou, která právě tolik odpouští. Která pouští, když se někdo držet nechce. Která má tolik ráda, že obětovala jediného syna i přes nenávist lidí. Řekla jsi své e-hm jako souhlas a společně jsme srdíčko zase schovaly. Nevím, možná ho budu muset přece jen na nějakou dobu přestat nosit. Abys pochopila nepochopitelné.

Stejně tak ses mě ptala, co to nosím na ruce u hodinek za korálky, které si spolu s nimi sundávám. To už ti tak snadno nevysvětlím, jako se srdíčkem, ale je to také připomínka toho, abych nezapomínala. Učím se totiž pouštět. Učím se poslední týdny, že když máš někoho moc ráda, tak právě proto ho musíš pustit a nechat jít. Je to jako s pískem, se kterým si na pískovišti hrajeme. Když ho držíme v rukou příliš pevně, vyklouzává, tebe ruce bolí a nic z něj není. Když ty ruce povolíme ale příliš, také vypadne. Musíme z rukou udělat mističky, ve kterých písek držíme tak akorát, ale zároveň ho nedrtíme. S lidmi je to stejné. Učím se, jak jim dávat najevo, že je mám ráda, záleží mi na nich, ale respektovat jejich hranice a dávat jim volnost. Někdy musíš mít malý půst, abys zjistila, jestli ti lidé chybí nebo ne.

Také se učím nenechat se do ničeho tlačit. Víš, ta dospělácká slova o tom, že máš někoho ráda, moc často je neříkám. Je to škoda. Mám příliš velký strach, že bych s nimi plýtvala. Šetřím si je. A pak lituju, že je nepoužívám, když mi je někdo řekne a nejsem mu schopná říct, že já přece taky. Když to tak v tom srdíčku cítím. Zároveň se ale Malenko nikdy nenech natlačit do situace, kdy tě někdo donutí přitakat, že ho máš ráda a nebudeš si tím jistá. Pokud by to někdo udělal, není tě hoden a nezaslouží si být tvým kamarádem. Ale i ty hlídej sama sebe, aby ses nestala tou, která bude někoho do takové situace tlačit…

Učím se, jak být dobrou kamarádkou. Tou, která umí včas pouštět a dávat volnost. Protože přátelé nejsou věcí, kterou si je třeba vynutit, zasloužit nebo nějak získat. Přátelství je obrovským darem. Když jsem získala před pár lety za kamaráda strejdu D., poznamenala jsem si, že je mi obrovským darem, kterého si je třeba vážit a že uvidíme, zda to bude jen na pár dnů, nebo ne. Díky Bohu za něj. Nějak to ale zapomínám aplikovat na další přátele, kteří se mi občas v životě objeví. O to více se na to soustředím.

Vrátím se k tvé pohádce o Krtkovi a kalhotkách. Víš, jak jsem říkala, že Krteček musel mít volné ruce, aby mohl přijímat? Tak to se mi nedávno stalo. Zjistila jsem, že když pustím, pak teprve mohu do rukou přijímat. A že je důležité si nemalovat, co přesně do těch rukou chci přijmout. Protože náš Otec to ví lépe než my dvě dohromady. Sama to moc dobře víš – někdy jsi celá unavená a opakuješ, že nevíš nebo že chceš něčeho malinko a sama nevíš, čeho. Ještě, že tvoji rodiče to ví a rozumí ti. Náš Otec ví taky lépe než my dvě, když v pláči naříkáme, že chceme to nebo ono. Není to jednoduché. Je mi to největší lekcí. Ale učím se mu odevzdat VŠE. Nevím, zda pak budu přijímat. Možná budu mít nějakou dobu ruce prázdné. Možná mi dá do nich velikou zátěž. Ale vím, že to bude správné.

Malenko, učme se spolu pouštět. Ne proto, že by nám bylo lhostejno a neměly bychom lidi okolo nás rády. Pouštějme právě proto, jak moc máme rády. Abychom nikoho nedusily. Stejně jako se učím trpělivě čekat, až se rozkoukáš a pak sama přijdeš, že chceš, abych s tebou šla něco dělat, číst nebo spinkat. Tak stejně tak musím trpělivě čekat v životě, abych si pak mohla užívat požehnané chvíle a dary, které se mi naskytují. Abych mohla přijímat do prázdných rukou. Abych mohla upřímně říkat, že mám ráda, objímat, respektovat, smát se a povídat. Abych mohla být dobrou kamarádkou.

Tohle vyprávění jsem napsala včera do šuplíčku. Jenže jedna dnešní věc tomu nahrála tak, jak bych si to nedovedla představit. Došlo k vzájemnému puštění. Proto cítím potřebu publikovat, i když si nejsem jistá a připadám sama sobě příliš otevřená. Doprovodná fotka je od mého dvorního fotografa D., který ten den o mě pečoval jako vzorný kamarád. A dovolím si připojit myšlenku od dnešního “pouštěče”, kterému jsem psaní poslala jako reakci, že to je vlastně v pořádku – věřím, že se za publikaci zlobit nebude: “Pouštíš ale také proto, aby mohli přijímat i další. Ty jsi už něco dostala. Bůh už Tě něčím obdařil. Teď jsou na řadě druzí a možná, že i Ty sama budeš teď někomu pomocí.” A proto zdravotník – jednou z otázek na další zamyšlení totiž pro mě je i etika toho, kdy můžeme pacienty pustit a netrápit je protahováním péče. O tom však jindy. Teď o pouštění, přijímání a dávání.

2 komentáře u „Pro Malinkou – pouštění a přijímání

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.