Buďte jako děti

…učíme se od Máli. Povídání inspirované jí.

S dětmi ve volném čase dobrovolničím už pěknou řádku let. Ukončuji devátý rok, abych byla přesná. Na plný úvazek. Každotýdenní schůzky trvající dvě hodiny, jednou měsíčně (plus minus) výlet či přespání, občas něco navíc, učení v biblické “školce”, příběhy před kázáním, letní tábor a někdy ještě pomoc na větším táboře. Hlavní vedoucí, kuchař, zdravotník, teolog, hospodář, zásobovač, uklízečka. Cokoli je třeba. A naslouchat dětem občas přináší zajímavé postřehy. Jejich hlášky, spojení či objevy si občas píšu na okraj diáře a mívám to na očích. Protože mají v méně slovech více pravdu než já. Bytí a pozorování dětí však dostalo s příchodem mé neteře Máli další rozměr. A o pár postřehů se chci podělit.

Vycházím z biblického textu z Matouše 18,2-3:

Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: “Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.”

A jakým vlastnostem mě Máli učí?

Před jejím narozením jsem se poprvé v životě těšila na někoho, koho jsem nikdy předtím neviděla. Když jsem poprvé ucítila pod rukou její pozdrav a pak prala a věšela všechny ty košilky, bodýčka a pleny, mé srdce zaplavovala láska a já se nesmírně těšila a počítala dny, kdy se poprvé uvidíme. Kdy budeme objevovat svět. Poprvé v životě jsem se velice silně těšila na někoho, koho jsem do té doby neviděla. Jen jsem občas cítila a podle rodičů tušila, jaký bude moci být. Tehdy jsem pochopila, jak vypadá pravá láska, milování srdcem, jak je důležité se připravovat na něčí příchod a jak se lze na něj těšit nedočkavě. Jak lze milovat neviditelné, co ve svém životě vnímáme. Jako Boha.

Pár týdnů zpátky jsme s Máli po spinkací návštěvě uklízely peřiny a plyšáky. Najednou se slečna zarazila, úzkostně mi ukázala ke stropu, kde si to pomaličku do koutka šinul pavouk. Máli se jich ale docela bojí a úzkostně před nimi utíká nebo hledá náruč rodičů. Tehdy se ale něco stalo jinak – vyděšeně koukala ke stropu, já jí říkala, že se nic neděje, že pavouk jde sám pryč a že si půjdeme hrát, jak uklidíme peřiny. Máli s gestem a slovy “papa” se sama od sebe uklidnila, douklízela a hrály jsme si dál v tom samém pokoji. Ve mně to rezonuje do teď. Jak prostinké to je! Když se něčeho bojíme, jak dlouho nám trvá si to přiznat, slovy popsat a vystihnout, co nás trápí a čeho se bojíme. A o jak déle nám trvá se s tím vyrovnat, posunout a neřešit. Místo abychom se s tím jen rozloučili a nechali to být. Neříkám, že to vždy je tak moc jednoduché. Ale my se nesnažíme, aby bylo.

Což mě znovu přivádí k té náruči rodičů. Když jsme Máli po dvě neděle hlídali, protože její rodiče museli vyřídit, uklidit a nakupovat nějaké věci, po probuzení procházela byt a slovně rodiče hledala. Říkali jsme jí, když knížky nepomáhaly, že jsou pryč, ale brzy přijdou. Když jsou poblíž a ona se z nějakého důvodu bojí nebo ji něco bolí, zavolá “ma-mi-ká” či “tá-ta”, jeden z nich ji vezme, utěší a je to. Když se okolo půlnoci náhle vzbudí, pláče po rodičích. Vezmou ji do náruče, někdy chytí za ruku, že tam jsou, a ona spinká dál. Přitulí se na rameno s vědomím, že není sama. A že si řekla, že sama být nechce. Nebojme se říkat si o objetí a že nechceme být sami. Není nic špatného volat mami, tati i v pozdějším věku.

Máli velice ráda čte. A moc ráda čte s někým a tak trochu o těch knihách diskutuje. Je to vlastně způsob, jakým malé děti čtou. Tady je pán, oheň pálí, pozor. A hele, medvídek (brr-trr), pejsek či králíček dělá hop. Balón, kačenka, kluk utíká. Ano, jsou knížky, které si začíná brát sama a jednu už umí perfektně sama číst (ukazuje, co zvířátka na jednotlivých stranách dělají). Stejně má radši, když tu knížku někomu dá a čte s ním. Velice ráda k sobě někoho volá “hačí”, aby si s ní povídal, když je na nočníku nebo když najde nějakou židli. Diskutujme a čtěme spolu, rozšiřujme své názory. Choďme do společenství, abychom se ujišťovali, že náš světonázor nezakrněl, že si mu rozumíme a že nezapomínáme slova.

Okolo roku nás Máli překvapila svou velikou empatií. Byli u nás na návštěvě, povídali jsme, ale mé mamince nebylo dobře a byla velmi vyčerpaná nemocí. Chtěla s námi být, a tak si lehla na gauč, aby nás mohla aspoň vnímat. Aniž by Máli kdokoli cokoli řekl, zvedla se od hraček, přišla ke své babičce, párkrát ji pohladila něžně po tváři a vrátila se ke své hře. Pro mě to byl obrovsky silný obraz. Už předtím jsem měla několikrát pocit, že je Máli mým vnitřním zrcadlem. Když jsem s ní nesvá, je i ona, když jsem uvolněná a šťastná, vyhraje si se mnou. Nefunguje přetvářka. Vnímá. Kéž bych byla aspoň z části tak vnímavá jako ona vůči bolestem druhým tak, abych na ně dokázala správně reagovat. Nejen viděla, ale i něco udělala. Malinko, to stačí.

Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Máli rozhodně vyrůstá k obrazu těch, které okolo sebe vidí. Jak moc děti fungují nápodobou a jak obrovsky opakují vše, co se děje, jsme jednou viděli v přímém přenosu. Máli šla k J., posadila všechny plyšáky na posteli a prázdnou lahvičkou od železa jim dávala k pusinkám se slovy “kap kap – mňam mňam”. Nutno podotknout, že tyto kapičky hodně, hodně nemá ráda, ale opakujeme jí, že je musí mít, aby byla zdravá, a někdy si je i sama připomene, že je ještě neměla. Jakým obrazem jsem já, co napodobuji?

Máli nezapomíná sliby. Docela nedávno jsme šly s maminkou ji odpoledne uspat do kočárku, aby si mohli její rodiče dát taky na ouško. A maminka jí slíbila, že se půjdeme podívat na koníčky, ale slečna byla tak unavená, že hned v kočárku usnula. Když se po více jak hodině vzbudila, posadila se, vypleštila oči a “kno” znamenalo, kde jsou koníci! Vyrazily jsme směrem k nim a když jsme byly docela blízko, už nadšeně ukazovala, kam se má zabočit a poznávala to. Máme tolik slibů od našich přátel, rodiny, plnou Bibli zaslíbení. Proč si je nepamatujeme? A přemýšlíme, když někomu dáváme slib, jestli to myslíme vážně?

U nás v oddílu už všichni slyší na “ajajaj” – děti to teda zkomolily na “ojoj”. Když nedávno byly trochu hlučnější, řekla jsem jen “ajajaj”. Zpozorněly a já jim vysvětlila, že toto už dokáže říct Máli, když ví, že něco provedla. Snaží se to pak napravit – na rozlitou vodu shání hadr, vypadenou lištu se snažila uchytit zpět. Netajila a hned přiznala, co provedla, abychom to mohli napravit. Děti se bryskně naučily, že když to řeknu já, něco provedly nebo potřebuju, aby se ztišily a nedokážu, ani nechci, je překřičet, nebo mi tím už sami hlásí, že je něco v nepořádku. Protože všechno rozbité se dříve či později najde, tak to opravme co nejdříve.

Na začátku byl biblický text z Matouše 18,2-3, který prodloužím o verše 4-5:

Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: “Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.”

O pokoře jsem přemýšlela jako poslední. Když jsme s Máli uklízely plyšáky spinkat do peřináče, vzala pelikána a nadšeně mí říkala, že je to “čáp”. A co teď? Věděla jsem, že to není pravda, ale ona byla tak nadšená, že mi umí říct, co to je a předvádí nové slovo. Nakonec jsem jí řekla, že je to pan pelikán, ale budeme mu říkat Čáp. Teď o víkendu už to byl pan Čáp, co klape zobákem. Že pan Čáp je pelikán, to stačí až za rok, dva, tři, až bude větší. Někdy mít pravdu za každou cenu není tak důležité, teď bylo důležitější ji pochválit a povzbudit, že umí nové slovo a umí ho přiřadit k podobnému zvířátku. V životě jsme také různě starými dětmi. A někdy máme potřebu svými znalostmi druhé utlouct, i když to není nutné. Zvažme, jestli nám nechybí pokora a jestli nestačí říct, že ten druhý nemá pravdu, ale teď to není podstatné a těšíme a radujeme se z něčeho jiného. A že se k tomu vrátíme za rok, dva či tři.

Nebuďme jako učedníci, kteří děti odháněli od Ježíše, přestože se měli od nich učit. Buďme jako děti. Chtějme přicházet k Bohu. 

Buďme jako děti. Buďme jednodušší a čistší, nepokrytečtí, pokornější. Mějme se více rádi. Nehrajme si, že je svět jiný, než ve skutečnosti je. Ale snažme se v něm rozumně žít. Jako si musí i děti udělat pořádek na pískovišti navzájem. Tato lekce nás s Máli teprve čeká.

View this post on Instagram

'Tita Bibi' (jako já) byla odpo s Máli na koníčcích. Ale slečna má zuboboly a byla taková přítulná, aby titě ulevila od srdcebolů. Žel že ruce zničené taháním pacientů malou musely odložit do kočárku, který je na spinkání lepší. A tak jsem drandila a koukala na jaro a dýchala a koukala na to naše obří požehnání. Které mě učí, že mám svou cenu, pozorovat svět a chápat, že děti ho vidí čistčí. A že naopak když se bojím, stačí říct pa-pa a jít pryč. Tak jednoduché a prostinké to je. Když je mi ouvej, nechat se nosit, tulit a být miminkem. Mami-ká a tá-ta jsou na prvním místě, ale když se ozve 'titá', jsem vděčná. A pak jí i půjčím medvídka na spinkání. #dojatateta #vlastnetitabibi

A post shared by Berry (@berrys_pleasure) on

V sobotu mi to slečna zase všechno připomínala. Dokonce se s půjčeným medvídkem podělila o nurofen, aby se jim lépe spinkalo.

1 komentář u „Buďte jako děti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.