Píseň Žofie Kabelkové nazpívaná v doprovodu Ivo Cicvárka, která mě svým textem baví a končí slovy “Kdosi na mě volá: “Září přece není leden!“ Ale nedám se zmást. Dobře vím, že nový rok není jen jeden.”. A přesto, čím jsem starší, tím více mám pocit, že nový rok začíná právě v září a ne až v lednu.

No považte – ve svém mladém věku většina změn v mém životě proběhla právě v září se začátkem školního roku. Nástup do školky, základní školy, gymnázia, vysoké školy. I v práci jsou letní prázdniny jiným obdobím než školní rok. Období dovolených nechává spoustu věcí tak nějak volněji. A s novým školním rokem můžeme začít znovu. Čisté školní sešity, nepopsané linky v diáři a předsevzetí. Už se budu učit průběžně, po práci chci dál chodit do přírody na vycházky, chci přečíst aspoň jednu knihu měsíčně a za kulturou bychom také mohli vyrazit jako na dovolené. A pro mě je přechod do září obdobím úklidu.

Maminka vždy trvala na tom, abychom poslední týden prázdnin strávili přípravou na nový školní rok. Museli jsme vyklidit svoje pracovní stoly, vytřít je hadřičkou a než tam věci vrátili zpět, protřídit je. Všechny sešity, pastelky, poznámkové papíry, tajně ukryté dobroty. Další nutností bylo vydrhnutí a vyprání školního batohu, nákup nových sešitů, probrání obalů, sehnání školních pomůcek. A na základní škole – jak se vždy hodnotila výzdoba první strany sešitu do téměř všech předmětů. A malování okrajů! Před začátkem školy bylo třeba se na to trochu připravit – zázemí a u toho (ale tomu jsem tehdy nerozuměla) i hlavu. Tu hlavu jsme připravovali i duchovně. Poslední víkend prázdnin před začátkem školního roku jsme vždy jeden den věnovali takovým intenzivnějším modlitbám za nový školní rok. Půst spojený s modlitbou a odevzdávání Bohu toho, co jsme předpokládali, že nás čeká. Přijímací zkoušky, maturita, státnice, nové místo, prosba o jistotu, že studujeme to, v čem budeme užiteční, potřební a nezničí nás to.

Na vysoké už tašku neperu tolik (krémuji si ji) a stůl také nevyklízím. Dělám to průběžně po každé zkoušce, kdy s radostí po pokoji posbírám všechny materiály, roztřídím, sešit s poznámkami dám do poličky a knížky vrátím do knihovny. A pak se vrhnu na další předmět. Nějak mi to letos chybělo, a tak jsem aspoň umyla okna a protřídila e-mailovou schránku (a jaké poklady jsem našla!). Zároveň je to pro mě čas, kdy vyvětrám spacáky po letních dobrodružstvích, pověsím je zpět do skříně spolu se všemi vypranými a poskládanými svetry z lesa, nakrémuju pohorky a jsem zase za dámičku v sukýnce a ve svetrech do města. Letos ale více než kdy jindy toužím právě po přípravě té hlavy. “Nový rok” mi letos zase přinese pár změn a mám obavy, abych vše zvládla ve svém životě poskládat. Přestože se obrovitánsky těším.

https://www.instagram.com/p/B1gw_MXIqWi/?utm_source=ig_web_options_share_sheet

Abych to zvládala trochu lépe, s mírnými změnami jsem začala v půlce léta po návratu z akce, kde se se mnou něco stalo. Do teď nevím, co přesně to je. Prý to bývá normální, nával emocí, vyprchá to a budu žít zase jako dřív. Možná ale nechci. Možná jsem takovou změnu do nového roku potřebovala jako sůl. Možná jsem potřebovala zvednout oči od teologických knih a Boha hledat prakticky ve svém životě. A o tom nový rok je. Možná o předsevzetích, co sám se sebou. A ne na Nový rok, kdy je už vše zaběhnuto, učím se ve zkouškovém a pravidelně míjím Silvestrovské ohňostroje, ale právě teď, než se vše rozběhne maratonským tempem na dlouhé trati celého dalšího školního roku a letech v nové práci. Po návratu z Islandu jsem se snažila řídit tím, že můj čas nebude řídit “musím”, ale “chci a toužím”. Rychle jsem na to pozapomněla. Ne úplně, občas jsem si to dopřála, ale ne tolik, kolik jsem si původně myslela.

Když se ohlédnu zpět, nemohu jinak než “Až sem nám pomohl Hospodin.” (1. Samuelova 7,12). A není to jen škola, práce, ale jsou to i ty maličkosti, které možná bolí a které se dějí a nerozumím jim, jako jsou nemoci mých blízkých, trápení, ztráta práce a starosti. Pořád jsem hledala odpovědi v knihách a výkladech a kdo by mi na to co řekl a jak to okomentoval. Moc jsem nad věcmi nepřemýšlela sama – ano, dělala jsem si názor, ale až podle poznámek ostatních, které jsem důkladně studovala. Začínám to pomalu zkoušet opačně. Nový rok – nový přístup. Praktický, čím dál více.

https://www.instagram.com/p/B0_m3V0IajR/?utm_source=ig_web_options_share_sheet

I teď mám přání do nového roku – pořád chci více myslet na “chtění” a ne “mus” – ano, spoustu věcí v životě musíme dělat. Musíme pracovat, abychom měli peníze na jídlo, měli bychom jíst, aby náš organismus nezkolaboval atd. Ale už si můžu vybrat, jestli z práce půjdu pěšky přes les, když mě to zdrží jen o pár desítek minut navíc a načerpám síly oproti jízdě autobusem. Nebo když pojedu tím autobusem, zda se zastavím jako poslední týdny na své “modlitební lavičce”. Zda si večer pustím pár minut seriálu, nebo se raději co nejkvalitněji vyspím bez usínání před ním. Zda budu kamarádům stále říkat nemám čas, nebo konečně uděláme po roce a třičtvrtě pizza párty. Zda budu o věcech jen mluvit, nebo je doopravdy udělám. A kromě toho chtění chci být jako vřes, který se mi líbí čím dál víc.

https://www.instagram.com/p/B1ebUS1I_dw/?utm_source=ig_web_options_share_sheet

Když mám období stýskání si, že je moje studium těžké a proč jsem nešla na něco lehčího, maminka mi říkává, že by mě to nebavilo. Vlastně má pravdu. Určitým způsobem mě baví mozek zatěžovat, protože pociťuji vděčnost, že ho mám fungující (i když prognózy byly jiné) a chci ho naplno využívat, dokud to jde. Chci dělat práci, které mi dává smysl a je více než užitečná. I když někdy ubíjející. A pak té hlavě dám odpočívat v práci rukama, kde zatěžuju občas srdce. Pořád ale chci pokračovat a setkávat se s pacienty v první linii, protože jen díky tomu mě to žene vylepšovat něco v těch dalších s přidanými vědomostmi jako fyzička.

https://www.instagram.com/p/B08ujsXCmff/?utm_source=ig_web_options_share_sheet

Je před námi nový (školní) rok. A já mám letos nabídku. Minulé roky jsem nabízela letní pohledy. Dnes však nabízím modlitby. Protože jsem tomu trochu propadla, objevila ji v novém kabátu a tak nějak se jí nemohu nabažit. Mám pocit, že občas toužíme, aby se za nás někdo modlil, ale stydíme se, máme obavy, nebo nám to možná připadá hloupé. Cítíte-li takovou touhu, kontaktujte mě, ráda si vás přidám na modlitební seznam. Začínám se překlenovat z období, kdy jsem jen slibovala a ano, vzpomněla na to, ale nemodlila se tou upřímnou modlitbou. To je mé největší předsevzetí do nového roku – v těchto snahách nepolevovat. A jaká jsou vaše předsevzetí?