Auto se ploužilo kolonou a Robin nadával. Nedošlo mu, že se vrací v té největší špičce a zkysne tak dlouho v ulicích toho smradlavého města. Proto žil na venkově. No, venkov to nebyl, ale bylo tam mnohem klidněji než ve městě. Na semaforu se změnila barva na zelenou a on se opět pomalu rozjel, aby zastavil na další křižovatce. Po tomto téměř nekonečném koloběhu, kdy to vzdal a jen tupě zíral před sebe, se dostávala k poslední křižovatce, kde odbočoval z hlavní. Trošku se mu rozsvítily oči a rozbušilo srdce. Únava pominula, narovnal svá shrbená záda a soustředil se na správnou cestu. Už jen pár metrů a je tam. Tam, kde ji ráno viděl. Poprvé a naposledy. Doufal, že tu bude. Sama říkala, že tu bývá každý den. Ale byla tu ráno, spát tam asi nebude, blesklo mu zase hlavou. Tak co, nebude no. Svět se nezboří. Stejně nevím, co bych jí řekl. Jeho hlava byla v boji. Ale vyhrála ta zamilovanější půlka. Ano, byl si plně vědom toho, že je až po uši zamilovaný. Cit, který mu léta předtím chyběl, nemohl ho najít. Nikdo, spíše žádná, mu ho neposkytla. Cítil se sám, přestože patřil mezi elitu. Mezi takové ty hvězdy. V Americe by jeho cesta pokračovala stipendiem na basketbal na vysoké, byl by všemi milován a… A tady je v Česku, kde je automechanikem. Jaký krásný pád na zem.

Celý příspěvek →

Vyndávala Štefana z postýlky a už byla myšlenkami trochu v reálném čase. Přece jen, její malý bratříček se na ni usmíval jako to zářící sluníčko venku. Oblékla mu kraťásky a vydali se ven. Oba dva měli rádi čerstvý vzduch a byli rádi, že žijí na tom klidnějším okraji města, přestože v panelákové čtvrti. Její bráška s ní měl určité plány a už ji za ruku táhl na její oblíbený plácek za parkem. Když procitla z dalšího vodopádu myšlenek a spatřila, kam ji Štefan táhne, začala vzdorovat. Nechtěla tam. Začala by moc myslet na Robina, ale to Štefan samozřejmě nevěděl a ocitli se na betonovém plácku. Štefan nasedl na svůj odrážecí prostředek, který vypadal jako polámaná motorka, a začal jezdit okolo. Amélie poraženě dosedla na zem a prohlížela si to. Všude viděla toho proklatého Robina.

Celý příspěvek →

Pozn: Oprašuji tuto povídku. Jeden důvod to má, ale zatím si ho nechám pro sebe, protože je v plenkách. Hodilo by se mi, kdybyste mi napsali názory. Stejně ji budu přepracovávat, ale hodilo by se mi, kdybyste napsali co se vám na ní líbí, co byste změnili a tak. Moc děkuju.
P.S. původně byla vydaná tady 27. ledna 2009 (proto berte ohled, že je to jedna z mých prvních věcí )

Jsem mravenec a říkají mi Ferda. Zná mě téměř každý, ale nejsem ten světoznámý Ferda z pohádek s červeným puntíkovaným šátkem. Jen mu jsem trochu podobný. Rád bych vám pověděl jednu příhodu ze svého mravenčího života. Tak začneme.

Celý příspěvek →

Začínalo pondělí. Den jako každý jiný. Vyšlo slunce, provoz ve městě se probudil, každý spěchal za nějakým svým cílem. Tady skupinka studentů spěchala do své školy. Někde bokem od ní do stejné školy pokračoval jeden kluk. Říkejme mu třeba Karel. Všiml si něčeho, co nevnímal nikdo okolo. Z pod oblaků kouře a jiných se dralo ven ostré ranní slunce. Zastavil se a díval se do té oslňující, ač ostré záře. Dav okolo ho upozornil na to, že tu není vhodné místo k postávání a dívání se na rudou zář v mracích. Přesto jeho pohled v mracích zůstal. Ten myšlený – vzpomínky.

Celý příspěvek →

Seděl na louce a pozoroval slunko. Zapadalo a na něho to působilo zvláštně. Vyvolalo to vzpomínky,bolest a zároveň naději. Neuměl to popsat, ale celkově vzato mu to dělalo dobře. Ona ho vyrušila. Nechtěla, ale stalo se. Opatrně přišla zezadu, sundala mu klobouk a sedla si vedle něj. Drželi se za ruce a dívali se spolu. Nemuseli nic říkat, a přesto věděli nad čím přemýšlí. Takové chvíle miloval. Byl sám sebou s tím, koho měl nejradši. Nemusel nic říkat a ona mu rozuměla. Na co slova. Začala být tma. Pomalu vstal, nasadil si klobouk, jí pomohl vstát a obléct svetr. Byli mladí, nebylo jim ani 20, ale na svůj věk toho stihli zažít dost. Pomalu šli směrem k vesnici. Když ji začali před sebou vidět, ještě si sedli do trávy. Ona se k němu schoulila, dávalo jí to pocit bezpečí.

Celý příspěvek →

Seděla na zemi u sebe v pokoji, trochu klidnější, hlavu měla opřenou o zeď. Prameny vlasů, které donedávna tvořily neproniknutelný závoj okolo její hlavy, splývaly po okrajích obličeje. Slzy zaschly a tváře jí nepříjemně pálily. Měla pocit, že hlava jí každou chvilkou určitě vybuchne nějakou hrozivou explozí. Nedokázala si zorganizovat proudy myšlenek, ale aspoň se zpomalovaly. Měla ho před očima, jeho úsměv, ta rozevlátá košile. Hlas plný zájmu jí zvonil v uších. Ne, musí na něj zapomenout. Vždyť, kdo ví, kdy ho zase uvidí. Ne, nebude přemýšlet a trápit se Robinem – Panem neznámým.

Celý příspěvek →

Opatrně odemkla dveře, vplula do tichého bytu a rožla světlo u sebe v pokoji. Pocítila úlevu, tento večer nebyl nejšťastnější. Však si za to mohla sama. Sundala si bundu, vrátila se ji uklidit do skříně v předsíni a sundávala ze sebe vrstvy oblečení. Venku končilo léto, bylo pozdě večer, a tak byla teple oblečená. Sundala mikinu, kalhoty a kráčela do koupelny. Už tomu nedokázala zabránit, myšlenky se vynořily.

Celý příspěvek →

Upozornění: Inspirováno skutečnou událostí, budu ráda, pokud mi napíšete svůj názor.
Věnování: Všem těm, kteří mě podporují a dodávají sílu nevzdát se.

Byl jeden mladý muž, spíše kluk, který strašně rád fotil. Nefotil dlouho, nefotil ani nějak zázračně dobře nebo vyjímečně. Fotil, protože ho to bavilo a přišel na to, že sem tam to i někomu udělá radost. Založil si na internetu svou galerii a tam začal přidávat své fotky. Trochu se za ně styděl, tak o své galerii nepsal mnoha lidem. Jen nejlepším kamarádům nebo těm, u kterých tušil, že se tam třeba občas podívají. Tak šel čas, možná se zlepšoval, možná zhoršoval, ale na tom nám nezáleží. Občas ho překvapilo, kdo o galerii ví a někdy se dočkal i komentářů na jeho adresu, že se fotky líbí. Byl z toho nadšený a bavilo ho to.

Celý příspěvek →

Když došla, spíše přiběhla, byla rozehřátá, a tak si sundala mikinu a přehodila ji přes větev svého oblíbeného stromu. No oblíbeného, celé tohle místo bylo její oblíbené, její útočiště a připadala si tu jako na jevišti. To znamená dělalo jí to dobře, cítila se příjemně. Odložila míč a začala se protahovat. Byla dost ohebná z baletu a pořád si to udržovala. Usmála se, jak u ní bylo vždy obvyklé a udělala předklon. Samozřejmě položila dlaně na zem. S dobrým pocitem, že se dokáže pořádně protáhnout procvičila celé tělo. Následovaly různé cviky, které zakončila mostem ze stoje a naposledy šňůrou. S úsměvem se zvedala, ale v prostřed pohybu strnula. Spatřila něco před sebou. Spíše někoho. Než stačila cokoli říct, dotyčný ji předběhl.

Celý příspěvek →

Proč jsem na tom tak špatně? Tolik věcí do školy, tolik nároků, tolik povinností. K čemu je vlastně život, čeho si mám vážit? Je něco, čeho si vážit můžu?“Měla jsem příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Kdo by mi je taky mohl dát.

Celý příspěvek →