Změna v životě baletky (4)

Vyndávala Štefana z postýlky a už byla myšlenkami trochu v reálném čase. Přece jen, její malý bratříček se na ni usmíval jako to zářící sluníčko venku. Oblékla mu kraťásky a vydali se ven. Oba dva měli rádi čerstvý vzduch a byli rádi, že žijí na tom klidnějším okraji města, přestože v panelákové čtvrti. Její bráška s ní měl určité plány a už ji za ruku táhl na její oblíbený plácek za parkem. Když procitla z dalšího vodopádu myšlenek a spatřila, kam ji Štefan táhne, začala vzdorovat. Nechtěla tam. Začala by moc myslet na Robina, ale to Štefan samozřejmě nevěděl a ocitli se na betonovém plácku. Štefan nasedl na svůj odrážecí prostředek, který vypadal jako polámaná motorka, a začal jezdit okolo. Amélie poraženě dosedla na zem a prohlížela si to. Všude viděla toho proklatého Robina.

Tady ráno došla. Okolí dělalo pěknou přirozenou hradbu z keříků a stromků a téměř sem nebylo vidět. Plácek byl v mírném svahu, ve svahu keřů ubývalo a ztrácely se. V jistém slova smyslu jí to připadalo jako soukromé jeviště. V baletu měla tělocvičnu, tady jí stačí obyčejný betonový plácek. Místo šatny se skřínkou má svůj strom. Jako lavečka pro odpočinek poslouží zem či silné větve tohoto košatého stromu – věšáku ořechu. Polohu z tureckého sedu změnila do lehu, hlavu si podložila rukama a dívala do nebe. „Když jsem byl malý, říkali mi naši, dobře se uč a jez vtipnou kaši…“ V uších jí zazněla slova známé písničky od Nohavici. „Tak už jen to stéblo v puse a budu pást beránky na obloze, to je skoro jako krávy.“ Povzdechla si, proč si vlastně povídá. Sama se sebou, to to dopracovala.

Štefan zpozorněl a rozhlížel se, kde je Amélie. Na jeho malinkou hlavičku to bylo moc divností naráz. Měl teprve tři roky a neznal zklamání, bolest nebo smutek. Byl vychovávaný ve skvělé rodině, kde vše klapalo bez problémů a všichni se měli rádi. Slova, jejichž význam znal opravdu dobře byla radost, rodina, láska. Nechápal, co se děje. Na tohle místo chodili se sestrou více než rádi. Vždycky si tu hráli, dělali hlouposti, plně se mu věnovala. Opravdu netušil, co to znamená, ale měl city. Potichu dojel k ní, sesedl a došoural se ke své sestřičce. Lehl si k ní, jednou rukou se ji snažil obejmout a díval se na oblohu.

Amélie se zase probrala z jiného světa. „Štefánku, už nechceš jezdit?“

„Ne, plotože ty jsi smutná. A já nechcu, aby ši byla smutná. A jsem tady, tvůj žitíž. Víš?“

„No jasně, ty mě ochráníš před každým drakem, že jo.“ Usmála se a jednou rukou pevně objala svého brášku. Hned je lépe na tom světě, když víte, že vás má někdo rád, problesklo jí hlavou.

Náhodný chodec by to nechápal. Venku je tak nádherně, vedle nich je políčko kvetoucích sedmikrásek a ti tam leží, nemluví, dívají se do nebe. Cožpak nemají radost ze života, pomyslel by si snad. Mají, ale ne vždy je život veselý. Někdy pád přijít musí, ale vždy je někdo, kdo ho pomůže zbrzdit.

Pár desítek kilometrů od sourozenců ležel v posteli Robin. Jeho držela Micka – obyčejná kočka, ale kamarádka. Bylo už pozdě odpoledne a on se probral. Jedinou jeho myšlenkou a touhou po probuzení byla sprcha a hrnek něčeho teplého. Vylezl z postele, Micku – pruhovanou vrnící kamarádku – tam nechal a dovrávoral do koupelny. Sundal ze sebe všechny kousky oblečení a vlezl si pod proud vlažné sprchy. Přemýšlel. Nechal pramínky kapek dopadat na své svalnaté záda a snažil si co nejpřesněji vybavit obličej té slečny. Amélie-pičutkové princezny. Nebo možná víly? Zastavil proud vody a otřel se ručníkem. Vzal si čisté tričko, zbytek oblečení a došoural se do kuchyně. Toužil v ní nikoho nenajít, chtěl teď být sám. A už vůbec ne svého zvědavého bratra Dana. Ale osud tomu chtěl jinak. Dan seděl u stolu a jakmile vešel Robin do kuchyně, začal na něj sypat první proudy otázek.

„Dane,“ přerušil ho. „Promiň, ale nemám moc náladu s tebou o něčem mluvit. Třeba jindy. Teď bych si rád dal hrnek horkého čaje nebo čehokoli a pak pojedu ven.“

„Aha, dlouhá noc? Znám ji?“

„Dane, proč za vším musíš hledat holku? To, že u tebe je schovaná za vším neznamená, že je i u mě.“ Tohle ho totálně dožralo. Nenáviděl chvíle, kdy byl srovnáván se svým bratrem. Byl úplně jiný. Ano, na střední těch holek dost vystřídal, ale teď ne.

„Promiň, ale myslel jsem…“

„Příště prosím nemysli. Celou noc jsem dodělával jedno auto.“

„To jsem nevěděl.“ Jeho bratr potichu vstal, nalil mu čaj a podal mu hrnek. „Promiň, opravdu jsi jiný než já. Kdy jsi měl naposled vlastně nějakou holku?“

„Ani nevím. Asi na střední, ale to nepočítám. Žádná mě neměla skutečně ráda.“ Unaveně vypil čaj a zvedl se ze židle.

„Kam jdeš?“ Robin se zarazil. Viděl tázavé oči, ze kterých neměl šanci se vykroutit.

„Na jedno místo, kde jsem někoho viděl.“

„Někoho nebo nějakou slečnu?“

„Vílu.“ Usmál se a odcházel.

„Měj se. A ať tě neučaruje.“ To už oba bratři nevydrželi a zasmáli se. Krize byla zažehnána, vztah prohlouben. Robin nasedl do auta, tiše nastartoval motor a rozjel se zpět do města. Nevěděl, proč tam jede. Ale tak nějak chtěl a vnitřně to tak cítil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „Změna v životě baletky (4)

  1. Veru, dokonale sepsané.
    Jako kdybych dané situace viděla na vlastní oči :).

    Už se moc těším na další díl.

  2. Krásná povídka,pobavila mě ta představa malýho Štefana coby rytíře… zajímavý přechod k Robinovi, vypadalo to, jako by se mu o Amélii zdálo. P.S. Amélie coby pičutková princezna, to byla taky dobrá představa! Nevím proč mám před očima dlouhovlásku v nějakých vzdušných šatičkách a konverskách… zajímavá kombinace, ale tak nějak si Amélii představuji.

  3. Pravda, krásně napsané a chytlavé.. Už aby tu byl další díl.. (Jak je vidět, tak mě to chytlo až moc 😉 ) Také mě pobavila představa Štefana jako rytíře.. 😀 Dětství je krásné.. 😉

    Nejsem akrobatka, to ne.. Ale focení bylo hodně kruté, to přiznávám.. Ani jsem netušila, že to bude tak složité.. Neřekla bych, že ruce jsou tak krátké a brýle tolik odráží.. 🙂 A bylo to lepší než říkat bráchovi: “Brácho, prosímtě, nevyfotil bys mi nohu?”

  4. Jo děkuju 🙂
    K článku, máš to krásně napsané a děj je taky moc hezký…Nejmíň jednička s hvězdičkou…
    Hej vy ste všichni tak šikovn..nechcete za mě napsat slohovku? 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.