Opatrně odemkla dveře, vplula do tichého bytu a rožla světlo u sebe v pokoji. Pocítila úlevu, tento večer nebyl nejšťastnější. Však si za to mohla sama. Sundala si bundu, vrátila se ji uklidit do skříně v předsíni a sundávala ze sebe vrstvy oblečení. Venku končilo léto, bylo pozdě večer, a tak byla teple oblečená. Sundala mikinu, kalhoty a kráčela do koupelny. Už tomu nedokázala zabránit, myšlenky se vynořily.

Bylo pozdě večer, tma tmoucí a ona se vracela domů. Byla příliš zmatená, naštvaná, smutná. Těch emocí bylo moc, nedokázala je vstřebávat. Nepřemýšlela, kam ji nohy nesou. Nejela domů autobusem jako jindy. Šla – pěšky. Když se probrala, bylo příliš pozdě na cestu zpátky. Šla tmavou cestičkou okolo řeky. Její tep se zvyšoval, adrenalin narůstal. Rozběhla se slepě dopředu. Viděla nějaké světlo, které po chvíli zmizelo. Před ní na mostě projel vlak.

Rozpustila vlasy, sundala poslední kousky oblečení a vlezla do napuštěné vany. Otřásla se, byla ztuhlá a vlezla do horké vody. Chvíli si pohrávala prsty s pěnou, ale pak jí bylo vše jedno. Chtěla zapomenout. Ponořila se pod vodu s tajným přáním, aby odplavila všechny ty vzpomínky, které nezadržitelně pokračovaly.

Zoufale se zastavila. Myslela, že je tam hlavní silnice a zdálky se to tak zdálo. Vypadalo to jako cokoli jiného, jen ne jako vlak. Nechtěla se zastavovat, ne tady. Všude tma, cestičku osvětlovala sem tam blikající a rozbitá lampa a nikde ani človíčka. Jen nějaký tichý komplex, hučící řeka a ona. Nechtěla si to přiznat, měla strašný strach. Přidala do kroku, její dech se stával nepravidelným a dusila se. Naštěstí ne tolik, aby ji nepoháněla ještě více dopředu touha být pryč, být jinde. Kolem ní se mihlo světlo další polorozbité lampy.

Opláchla ze sebe poslední zbytky mýdla. Vyndala špunt a sledovala vodu, jak mizí v dálce. Pomalu vylezla a popadla ručník. Trochu se klepala. Nevěděla, jestli strachem z noční procházky nebo zimou. Rychle ze sebe stírala kapičky vody, zamotala se do něj a druhým začala vysušovat své vlasy. Zvedla oči a uviděla svůj odraz v zrcadle. To nebyla ona. Najednou viděla samu sebe, příliš slabou a vystrašenou.

Chvíli běžela, chvíli rychle šla. To vše s jediným cílem – být pryč z té temné cestičky, kde široko daleko nic a nikdo nebyl. V dáli před sebou viděla nějaké stíny. Uvědomila si, že to jsou stíny domů. Přidala do kroku, věděla, že už bude pryč, v civilizaci. Doufala, že je to konec její hrůzné, strachem naplněné procházky. Naneštěstí se mýlila.Čekala ji ještě jedna věc. Došla do vedlejší vesničky, našla zastávku autobusu a čekala, než přijede. Okolo se potulovaly různé partičky a ona si přála být neviditelná. Stala se první dobrá věc během jejího potulování – autobus přijel téměř okamžitě. Unaveně dosedla na jeho sedadlo a její duši se značně ulevilo. Přesto pořád nebyl konec.

Dorozčesala své vlhké vlasy, navlékla na sebe pyžamo a župan. Zhasla v koupelně, došla do svého pokoje a sedla si na postel. Nohy přitáhla k bradě, zavřela oči. Když už se jí to odehrálo před očima skoro celé, nechá to dohrát jako film. S titulky.

Dojela na zastávku. Už jen musela přestoupit na jiný autobus, kterým chvilku pojede a bude doma. Snad ještě nikdy se tolik netěšila domů. Čekala, než dojede její spoj a začala se klepat. Ne zimou, novým strachem. Společně s ní tam postávaly hloučky mladých, ale už dostatečně opilých lidí. Hýbalo jí to žaludkem, cítila jen smrad alkoholu. Ano, opravdu smrad. Moc nechápala, co na tom lidé vidí. Opít se do němoty a nic si nepamatovat. Dřív taky pila, ale nebavilo ji se probouzet s kocovinou a přemýšlet, co se vlastně stalo, kde je a jiné. Už k tomu měla odpor. Přijel autobus a do něj se začali hrnout všichni tito lidé, i ona musela. Nadechla se posledních zbytků čerstvého vzduchu a vstoupila do přeplněného autobusu. Měla jediné přání, možná dvě. To první – v pořádku a celá se dostat domů. To druhé úzce souviselo – přečkat tuto skoro nekonečnou jízdu. Soustředila se jen na úzký prostor okolo sebe, chtěla se nadechnout. Neměla ráda, když se tísnilo moc lidí u sebe a do toho ten smrad. Pěkně jí to hýbalo žaludkem.

Pomalu vstala z postele. Už bude konec. Nebránila se slzám, které se vinuly z očí jako šňůrky perel. Došla k oknu a zasněně se dívala kamsi do dáli. Do konce dnešní noční procházky. Spíše včerejší. Bylo téměř nad ránem.

Myslela, že to už nevydrží. Musí, je skoro doma. Když to zvládla do teď, měla by to být hračka. Narůstající adrenalin jí dodával ubývající sílu. Začínala poznávat okolí, autobus zpomaloval a ona z něj téměř vypadla. Naštěstí na své zastávce. Autobus zavřel dveře a pomalu s chrčivými zvuky se dal do pohybu. Dívala se za ním, jak odjíždí, plný těch mladých lidí. Lidí, kteří za pár hodin nebudou vědět nic, budou mít strašnou kocovinu a budou se dávit. Ne, to jí opravdu nechybělo. Tisknout se v opilosti k někomu, ani nevědět ke komu. Došla ke dveřím a vyhrabal z kabelky klíče. Opatrně odemkla dveře, vplula do tichého bytu a rožla světlo u sebe v pokoji.

S nádechem a novou sílou, uklidněná a zase svá se dívala z okna. Dívala se, jak vychází slunce. Jedno věděla, nenechá se jen tak někým rozhodit, aby tohle prožívala znovu. Adrenalin už taky téměř vyprchal, strach byl také pryč, a tak pomalu sundala župan a vlezla do své postele. Jako mávnutím proutku usla hlubokým, zdravým spánkem plným snů. Snů, ve kterých nebyl strach a to, co tuto noc prožila. Podařilo se jí s tím vypořádat a zapomenout.