Inspirováno báječným počteníčkem jinde, ale toto bude originální zase jinak 🙂
Věnováno naší bájo rodině.
Jak Šašek s Bábovkou málem boty šili
8
Archiv rubriky: Povídky, příběhy…
Možná
Věnováno človíčkovi, který se pravděpodobně nikdy nedozví, že jsem mu něco takového věnovala. Ať budou věci v budoucnu jakkoliv, ať se lidé změní jakkoliv a i když se sebevíc rozhodnou nás opustit, vždycky v nás zanechají stopu. A tento svou stopu nevědomky znásobil…
http://www.youtube.com/watch?v=JF8BRvqGCNs
„Víš, co nechápu? Proč, když je ve filmu třeba smutná žena a jde se naložit do vany, proč to v nás vyvolává pocit, že bude v teplé vodě. Ano, scéna působí tak, že je dlouho ve vodě, že si v ní hoví, ale proč teplá voda? Mě třeba na smutek pomáhá ledová. Je to šok, hlavně když si pod ní probírám vlasy, ale prostě ledová.“
Cestuji životem
Jsem nomád, co si balí svůj batoh. Něco na zem, deka či spacák, možná ešus na borůvky či láhev na vodu s oříškovou příchutí. Plyšáčka, kterého můžu obejmout v té nekončící samotě a tichu lesa. Kdy zachumlaná pozoruji měsíc, poslouchám spící les a slzy se mi koulí po tvářích. Kdy přemýšlím, jestli se životem ubírám správně. Jestli má rozhodnutí jsou správná.
Maturation = dozrávání aneb Maturita, čili zkouška dospělosti
Dívka se vracela z víkendu s přáteli domů. Všude bylo ticho, takové líné a pokojné. Proč by ne, bylo teprve 6 hodin ráno a ona už bloudila cizím městem, podle mapy načmárané pastelkou, na vlakové nádraží. Samozřejmě se jednou ztratila, ale přesně to předpokládala a vyrazila o čtvrt hodiny dřív, která jí akorát vyšla. Takže vlastně včas dorazila na vlak, koupila si lístek, usadila se do poloprázdného vagonu a vedle sebe odložila plážovou tašku, která skrývala spacák i oblečení a ostatní věci, včetně knížek, na zářijový víkend. Hlavou jí mihlo, že si připadá jako milenka, co prchá ranním probouzejícím se městem. A ten pocit se jí nějak líbil – odešla skoro bez rozloučení, neměla ráda loučení. Ostatní přátelé ze stejného města jeli pozdějším vlakem, ale ona si vyhradila ty dvě hodiny jízdy na naučení prvních dvou maturitních otázek do chemie. Věděla, že po příjezdu jde hned s rodinou na zahradu pomáhat se sklizní jablek. Měli ten rok opravdu velice povedenou úrodu. A tak se pohroužila do učení. Připadalo jí to tak nereálné, teď se učí první dvě otázky na test a maturovat má přitom až za 8 měsíců… Zbytečné…
Krize maturitního šílence
Inspirace a podobnost čistě náhodná. A pokud máte pocit, že tomu nerozumíte, máte pocit naprosto správný 😉
Pondělí: Můj milý deníčku, tak mi začal obyčejný týden z mého posledního ročníku. Pondělí jako každé jiné – řádí biologická chřipka, někteří spolužáci dospávají po pařbách a naše poslední hodina je naší první společnou. Také to tak vypadá – všichni kecají a sdílí své víkendové zážitky, až vyučujícímu přeteče trpělivost a vyhazuje dvojici kecat na chodbu. To zas bude u třídní malér… Ale mám půl dne volno, tak se aspoň můžu drtit.
Plynkáček
Omlouvám se za dlouhou nepřítomnost a neodpovědi na komentáře, nějaké problémy s přihlašováním 
.
Subjektivní líčení.
Usínám s tebou v ruce. Stále spolu, už 15 let. Usuzuji, že bychom toto výročí mohli výrazněji oslavit. A tak tě nechávám u babičky trošku opravit, už jsi chudáčku celý ošuntělý.
Putování za pramenem (1)
Pohádka na dobrou noc pro moje rarášky na této výpravě. Bylo to psáno vzhledem k programu, který jsme tam s nimi měli, ale snad se vám třeba jedna věc zalíbí 
.
Žila byla zvířátka, ale nebyla to jen tak obyčejná zvířátka. Každé z nich bylo nějakým způsobem výjimečné. Každé z nich umělo něco, co neuměli ti ostatní, a proto byli tak skvělá parta. Své schopnosti dokázali využívat pro dobro druhých a dokázali si tím pomáhat.
Jako první tam byla žabka Kuňkalka. Svými skoky dokázala doskákat daleko a podívat se, co tam je, než tam došli ostatní. Často to mohli využívat. Další byl šnek Pomalík. Ano, byl to nejpomalejší článek skupinky, přesto byl výjimečný. Byl sice pomalý, ale tím spíše si všímal svého okolí a našel věci, které jiní neviděli. Předposlední byla sova Houkalka. Skoro pořád spala, protože to byla sova. Zato v noci je dokázala všechny ochránit a dobře viděla, takže se nemuseli bát, že do něčeho narazí. No a poslední byl mraveneček Pomocníček. Byl ze všech nejmenší, ale to nic neznamenalo, protože toho nejvíce unesl. Mravenci jsou silná zvířátka, která toho hodně dokážou. Unesou několikanásobek své váhy a jsou strašně pilní.
A jak tato parta kamarádů vznikla? Úplně jednoduše. Pěkně se zabalte do spacáčků a poslouchejte.
Celý příspěvek
Putování za pramenem (3)
To je zlé, nějak si zvykám psát komentáře a předdodatky k textu :-D. Ehm, slibovaná poslední část z pohádky z výpravy, v případě zájmu napíšu perličky .
Soukromý bonus pro cenzuru, Sestřenku :), Justinku a pár dalších, kteří sem chodí anonymně, ale ví, že je myslím – příběh v této části je parafrázovaný a vy určitě víte odkud nebo alespoň máte vysoké šance to najít 
.
Po překonání propasti to už k Elvíře neměli daleko. Po chvíli se před nimi vynořila skála s malou chajdou na vrcholku, kterou obývala všemi obyvateli lesa známá čarodějnice Elvíra. Jen co vešli do chajdy, Elvíra je přivítala: „Zdravím vás, odvážlivci. Vím, proč sem za mnou jdete. Povím vám příběh:
Putování za pramenem (2)
Prostřední předposlední díl .
Díky sedmimílovým botám byli u Pomocníčka coby dup. „To jste už tady? Jsem moc rád, že vás vidím. Jenže ještě nemám dovařeno, pomůžete mi prosím?“, ptal se po přivítání Pomocníček kamarádů. Více rukou vše rychleji zvládne a oběd byl brzy přichystán. Všichni si na něm moc pochutnali, protože s jeho přípravou pomáhali. Po uklizení Pomocníčkova domečku si sedli a povídali, až se ke slovu dostala Houkalka.
„Už jsem vám to trošku naznačila, ale ještě to probereme všichni dohromady. Dnes ráno mě vzbudilo sluníčko s tím, že je mu strašné horko a les začíná vysychat. jenže co je větší problém, nikde široko daleko není žádný mráček. Co budeme dělat? Vysychá i tůňka, kde bydlí Kvákalka. Jak je to se všemi pramínky v lese, to netušíme, ale musíme něco udělat.“
„Když jsem šel dnes pro vodu, pramen tekl pomaleji, také vysychá.“, řek zamyšleně Pomocníček.
Změna v životě baletky (6)
Chichi, jupí, dopsala .
Slunce nezapadalo jen nad vesnicí, ale také nad nedalekým městem. Amélie byla ponořena do příprav večeře a Štefánek jí samozřejmě pomáhal. V kuchyni ji to bavilo, bylo to její další útočiště, kromě jejího plácku, na které opravdu nedala dopustit. Změnu kuchyně by asi přežila, ale plácku stěží. Měla na sobě oblečení od rána, jen černé kalhoty shrnula a přes tričko s ramínky měla přehozenou modrou zástěru. Když byla v kuchyni, patřila k tomu zástěra stejně jako k plácku potítka a pičutky. Pobrukovala se Štefánkem dětské písničky, strouhala sýr a dopékala večeři. Na malého bylo poměrně pozdě – byl přelom března a dubna a jelikož slunce zapadalo, bylo okolo půl osmé. Jenže byl tak nadšený, že pomáhal za cenu pozdního spánku bez čtení pohádky před spaním. Okolo sedmé hodiny se vrátili rodiče z nákupů, které provedli cestou z práce a nyní odpočívali před večerními zprávami a své ratolesti nechali kralovat v kuchyni.