Když došla, spíše přiběhla, byla rozehřátá, a tak si sundala mikinu a přehodila ji přes větev svého oblíbeného stromu. No oblíbeného, celé tohle místo bylo její oblíbené, její útočiště a připadala si tu jako na jevišti. To znamená dělalo jí to dobře, cítila se příjemně. Odložila míč a začala se protahovat. Byla dost ohebná z baletu a pořád si to udržovala. Usmála se, jak u ní bylo vždy obvyklé a udělala předklon. Samozřejmě položila dlaně na zem. S dobrým pocitem, že se dokáže pořádně protáhnout procvičila celé tělo. Následovaly různé cviky, které zakončila mostem ze stoje a naposledy šňůrou. S úsměvem se zvedala, ale v prostřed pohybu strnula. Spatřila něco před sebou. Spíše někoho. Než stačila cokoli říct, dotyčný ji předběhl.
„Co tu děláš? Gymnastiku? Jinak teda ahoj.“, ptal se kluk, tak okolo 20. Neptal se jen z pouhé zvědavosti, z hlasu byl poznat i zájem. Chvíli se na něj dívala, pořád ve strnulé pozici zapřená rukama o zem, svýma oříškovýma očima a nedokázala odpovědět, dosednout nebo cokoliv udělat. Po takovéto na první pohled trapné chvíli se probrala, místo postavení dosedla zpátky do pozice šňůry a otevřela pusu. Po další chvíli ji zavřela, přesedla si na turka a pořád z něj nedokázala odtrhnout oči.
„Jej, promiň. Teď si musíš myslet, že si potkal dementa. Jen jsi mě pořádně zaskočil, protože sem nikdo nikdy nechodí, tudíž ani nepřišel. Už sem nějaký ten pátek chodím, proto jsem se tak lekla.“ S úsměvem, už klasickým, se podívala do země, zpátky na něj a už normálně pokračovala. „Ne, není to gymnastika. Protahovala jsem se, protože budu hrát.“ Očima ukázala na míč. „Co tu vlastně děláš tak brzo, ranní ptáče?“ Najednou byla příliš zvědavá. Nevěděla ani, proč se ptá. Nikdy nebyla typ, který by se hned s každým vybavoval, nebyla příliš zvědavá. Spíše byla takovou šedou myškou, přestože byla tak často na veřejnosti. Jediným výsledkem jejího častého vystupování bylo to, že se utvrdila v upřímnosti a netrpěla trémou. Chovala se přirozeně, nechápala, k čemu je přetvařování.
„Ne, to si nemyslím.“, pro změnu se usmál i on, což se mu stalo osudným. Proč? Protože jí se jeho úsměv hned zalíbil. „Ranní ptáče ani nejsem, ale nechci o tom víc mluvit, promiň. “ Omluvně se na ni podíval. Najednou si toho všiml. Jejích očí a ty se staly zase osudné jí. Oříškové oči, ve kterých se mnohdy lidé ztráceli – ano, to o ní platilo a v jeho případě se potvrdilo. Rychle odvrátil zrak jinam. Popadl míč a nahrál jí. „Tak ukaž, jak hraješ.“ Zaculila se, překážel jí na půli cesty ke koši. Rozběhla se přímo na něj, proklouzla okolo něj, otočila se a dala koš.
„Tak takhle nějak, ale zavazel si.“ Rozesmála se na plné kolo. „To je v pohodě, neomlouvej se, vždyť se vůbec neznáme. Tudíž nemám právo dolovat z tebe informace. Co když jsem bulvární dohazovačka?“ Skončila s hereckým výkonem a driblovala s míčem. Došla zpátky k němu. „Jinak, jsem Amélie. Ráda se chlubím svým jménem.“ Zrudla a naklonila hlavu na bok. Se zájmem si ji prohlížel. Pořád mu někoho připomínala, byla obratná a skvěle hrála. Začínal tušit, že se v něm odehrává reakce, kterou si nebude chtít velmi dlouho přiznat. Líbila se mu.
„Amélie? Ta víla z večerníčků? Ale kde máš ty blond vlásky na zem? Teda, teď jsi mě zklamala.“ Nadechl se a oplácel její herecký výkon. Pak se usmál. „To je dobře, že se chlubíš. Je to pěkné jméno, i když neobvyklé. Teď bych se měl představit asi já. Opravdu nejseš bulvární dohazovačka?“
„Ne opravdu nejsem.“ S pobavením mu nahrála a nemohla se dočkat jeho jména. Netušila, že se mu líbí a že se do ní na první pohled zamiloval. Jen začínala tušit, že to samé se odehrává v ní. Samozřejmě to zahazovala. Vždyť, láska na první pohled neexistuje. A navíc, aby si rozuměla s někým, koho vůbec nezná. To už vůbec ne. To přece nejde. Ona, která byla vždy opatrná, ne, to se jí jen zdá.
„Tak já ti řeknu tajemství. Jmenuju se Robin. Ty seš víla z večerníčků a já jsem zbojník, co pomáhá chudým a okrádá bohaté. Kdo by to byl řekl.“ Zatvářil se tajemně, nahrál jí zpátky míč a usmál se. „Budu muset jít, čas nelítostně letí. Uvidím tě někdy?“ Smutně k němu zvedla své oči. Ucítil bolest, ten smutek ho zraňoval.
„To bych se měla zeptat já. Bývám tu každý den.“ Zvedla oči k obloze. Dokázala odhadnout, kolik je. Byl to zvyk. „Taky musím letět. Měj se Robine.“ Popadla mikinu ze stromu, zachumlala se do ní a utíkala pryč. Netušila, proč tolik utíká, střídá ji teplo a zároveň zima. Potřebovala utéct, pryč od toho úsměvu, pryč od něj. Doběhla domů, zavřela se do pokoje, rozpustila vlasy a objala kolena. Nevěděla, co se to s ní děje. Takové pocity neznala. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Připadala si bezmocná a zranitelná víc než kdy jindy.
Robin stál na tom plácku. Došel k tomu stromu, kde byla její mikina a objal ho. Pak se smutně vydal pryč. Začal foukat jemný větřík, který mu rozfoukával košili, pod kterou měl tričko. Jemu to bylo jedno, viděl jen oříškové oči. Naštvaně kopl do auta, ke kterému došel, nasedl a odjel.