Změna v životě baletky (3)

Seděla na zemi u sebe v pokoji, trochu klidnější, hlavu měla opřenou o zeď. Prameny vlasů, které donedávna tvořily neproniknutelný závoj okolo její hlavy, splývaly po okrajích obličeje. Slzy zaschly a tváře jí nepříjemně pálily. Měla pocit, že hlava jí každou chvilkou určitě vybuchne nějakou hrozivou explozí. Nedokázala si zorganizovat proudy myšlenek, ale aspoň se zpomalovaly. Měla ho před očima, jeho úsměv, ta rozevlátá košile. Hlas plný zájmu jí zvonil v uších. Ne, musí na něj zapomenout. Vždyť, kdo ví, kdy ho zase uvidí. Ne, nebude přemýšlet a trápit se Robinem – Panem neznámým.

Přijel před svůj dům. Otočil klíčkem v zapalování, motor zhasl a kolem něj bylo ticho. Bydlel ve vesnici nedaleko města, kde pracoval v autodílně a před chvílí se od tam vrátil. Nedokázal vystoupit. Nevěděl, jestli chce potkat svého staršího bratra, který by se ho určitě zase ptal. Nechtěl se nikomu v ničem zpovídat. Je to jeho život. Unaveně položil hlavu na volant, který držel oběma rukama. Potřeboval se něčeho držet, neměl sílu. Místo toho, aby normálně pokračoval jako každý jiný den rovnou domů, chtěl se ještě projít, pročistit si hlavu. A rovnou musí narazit na tu vílu – Amélii.

Začalo mu docházet, že se do ní zamiloval. Jen si to nechtěl připustit. Už měl rád hodně holek předtím, s většinou z nich už předtím chodil. Teď už na lásku nevěřil. Proč taky. Pokaždé zjistil, že s ním dotyčná chodila z vlastního prospěchu. Byl oblíbený, poměrně pěkný, nejlepší basketbalista z týmu. Na střední. Skončil střední a teď pracuje. Nijak zvlášť mu to nevadilo, měl raději práci než učení se nějakých učebnic zpaměti. Třeba časem změní názor, ale teď ne.

Viděl ji před očima. Neměla dlouhé blond vlasy jako víla z pohádky, ale to vůbec nevadilo. Byla totiž krásnější než víla Amálka. Byla to čokoládová víla Amálka. Nebyla pohublá, ale ani ne obtloustlá. Její jemné opálení jí slušelo k jejím čokoládovým vlasům, které byly delší, odhadoval tak do půli zad nebo k lopatkám. Poznal to, přestože je měla sepnuté a v culíku. Nakonec – její oříškové oči. Skoro se mu z nich motala hlava. Nikdy neviděl takové oči, které mluvily. Prozrazovaly toho tolik, stačilo se v nich naučit číst. Byla sportovním typem – očividně se pohybovala často. Dobře hrála a navíc byla ohebná, takže se mu líbila ze všech stránek.

Zvedl hlavu a podíval se na hodiny, které svítily na palubní desce. Něco málo před devátou, musí už jít domů. Byl pořádně unavený. V dílně dělal celou noc, měl důležitou zakázku a byl díky tomu pořádně vyčerpaný a tělo měl náležitě unavené. Hrabat se v noci v motoru, vyměňovat součástky – to zkrátka vyčerpá. Pomalu vystoupil, zavřel za sebou dveře a vydal se k domu. Cestou stihl dálkovým centrálem zamknout auto a zazvonil. Ozval se ten nepříjemný drnčivý zvuk. Až bude mít čas, tak zvonek vymění. Zatím nemá. Otevřel mu jeho bratr, na kterého jen kývl. Dopotácel se do kuchyně, vzal si něco k jídlu a z posledních sil se došoural do pokoje. Vyčerpaně se svalil do své postele, do které za chvilku vcupitala jeho kočka Micka. Jednou rukou ji objal, takže začala tiše vrnět a za tohoto příjemného zvuku usnul. Usnul s podivně krásnými sny o ranní víle v pičutkách, obyčejném tričku na ramínka a ohrnutých kalhotách. Princeznu, která nebyla namalovaná, ale měla nejkrásnější oči, které kdy viděl. Princeznu, kterou začínal mít rád, tak nějak jinak.

Bylo těsně před polednem a Amélie vařila oběd. Rodiče sice museli do práce, ale ona si užívala volna se svým malým bráškou. Ještě že byl Štefánek tak malý, jinak by si určitě všiml, že je jeho sestra myšlenkami nepřítomná. Myšlenkami u toho ranního zbojníka Robina, kterého už asi v životě neuvidí a neuslyší jeho krásný smích.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.