Kloboučky

Seděl na louce a pozoroval slunko. Zapadalo a na něho to působilo zvláštně. Vyvolalo to vzpomínky,bolest a zároveň naději. Neuměl to popsat, ale celkově vzato mu to dělalo dobře. Ona ho vyrušila. Nechtěla, ale stalo se. Opatrně přišla zezadu, sundala mu klobouk a sedla si vedle něj. Drželi se za ruce a dívali se spolu. Nemuseli nic říkat, a přesto věděli nad čím přemýšlí. Takové chvíle miloval. Byl sám sebou s tím, koho měl nejradši. Nemusel nic říkat a ona mu rozuměla. Na co slova. Začala být tma. Pomalu vstal, nasadil si klobouk, jí pomohl vstát a obléct svetr. Byli mladí, nebylo jim ani 20, ale na svůj věk toho stihli zažít dost. Pomalu šli směrem k vesnici. Když ji začali před sebou vidět, ještě si sedli do trávy. Ona se k němu schoulila, dávalo jí to pocit bezpečí.


On najednou přerušil jejich večerní ticho v přemýšlení a řekl: „Miluju tě…“

Ona se na něho podívala, chytla se ho ještě pevněji a řekla mu: „Taky tě miluju…“ Políbili se a on ji dál držel v náručí. Pak si začali povídat o celém dni, co který z nich prožil. Za chvíli pokračovali v cestě i rozhovoru. Přišli na začátek vesnice, kde bydlel on, ale doprovodil ji domů. Před domem se objali a rozloučili, pak šla domů a právě vycházel její otec. Usmála se na něj a on na ni též. S hochem se pozdravili klobouky, v jejich vesnici tento zvyk přetrvával od pradávna a byli na to hrdí. Hoch se také rozloučil a zamyšleně pokračoval zpět k domovu. Na zápraží už seděla jeho matka. Sedl si k ní a ptal se jí jak se má. Přesunuli se k večeři. Pak šli spát. Byl to náročný den. Pomohl matce do schodů, uklidil kuchyň a šel spát. Když šel směrem do svého pokoje , protože si chtěl lehnout do postele, měl pocit že se s ním všechno točí, zase. Lehl si a v mžiku spal.

Ráno se probudil a přemýšlel, jestli to byl sen. Nebyl, na stolku vedle něj ležela kytička od ní. Pomalu radostně vstal, na tváři se mu rozlinul úsměv. Plný radosti pomohl matce, nasadil si klobouk a odešel pomáhat na pole do vesnice. Když odcházel, pozdravil matku kloboukem. Byl na ten svůj obzvlášť pyšný, měl ho po svém prapradědovi, ale vůbec tak nevypadal.

Došel na pole a začal pomáhat. Usmíval se. Včerejšek nebyl sen. Ta, která mu nejvíc pomáhá a on ji má nejradši, ho má taky ráda. Těšil se na večer. Věděl, že ho tam zase najde. Už to nebylo jeho místo, ale jejich.

kloboucky

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Kloboučky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.