Cesta s průvodcem

Proč jsem na tom tak špatně? Tolik věcí do školy, tolik nároků, tolik povinností. K čemu je vlastně život, čeho si mám vážit? Je něco, čeho si vážit můžu?“Měla jsem příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Kdo by mi je taky mohl dát.

„A když ti dám odpověď, čeho si vážit můžeš, budeš si toho vážit?“ Leknutím jsem zvedla hlavu. Někdo mi čte myšlenky, které se mi bouří v hlavě? Podívala jsme se tomu dotyčnému do tváře. Byla unavená životem, strhaná, s mírnými vráskami, zkrátka tvář utrápeného člověka.

„Kdo jste? A jak víte, nad čím přemýšlím?“, zašeptala jsem tiše.

„Není to jedno? Dejme tomu, že jsem někdo, kdo by ti chtěl něco ukázat, aby ses mohla zamyslet. Je to spíš na tobě, jak se pak budeš chovat. Jestli se zamyslíš nebo to použiješ jako důvod vážit si něčeho. Jsi ochotná jít se mnou?“

„Dobrá, ale když se mi to nebude líbit, můžu se kdykoli vrátit. Jasné?“ Nechtěla jsem znít tak drze. Jenomže jsem měla strach, byla to taková má obrana.

„Jasné.“ Zablýsklo se mu v očích, luskl prsty a najednou jsme stáli jinde. „Nebudu už nic říkat, až pak, když budeš chtít. Jen se chvíli dívej. Jo a ještě něco, nikdo nás nevidí.“

Obrátila jsem oči v sloup, tohle je nějaký kouzelný dědula nebo co? Přišlo mi divné celé to divadlo, proto jsem se raději začala rozhlížet, kde to jsme. Najednou mě zamrazilo, jako když jsem poprvé uviděla tvář toho muže. Začala jsem si více všímat okolí, uvědomila jsem si, že stojíme v nemocnici. Nějaká maminka tlačila kočárek, ve kterém sedělo malé dítě. Ano, dítě. Mělo holou hlavičku a nešlo poznat, jestli je to kluk nebo holčička. Přes obličej mělo roušku. Najednou se mu svezla z obličeje. Bylo vidět, že nedýchá a mně se najednou taky zastavil dech. Jeho maminka k němu přispěchala, spravila mu roušku a zašeptala: „Už se můžeš v klidu nadechnout, už je to v pořádku.“ Jako na povel se dítě pořádně nadechlo a vydechlo a oba spokojeně pokračovali dál nemocniční chodbou na nějaké vyšetření.

Podívala jsem se na svého průvodce. „Asi budu potřebovat komentáře, moc tomu nerozumím. Proč nemohlo dýchat bez roušky? Jsem trochu zmatená.“ Můj průvodce se pousmál, nevím, co mu mohlo být k smíchu.

„To dítě je onkologicky nemocné. Má rakovinu, hůř chodí, a proto je v kočárku. Bez roušky nesmí dýchat, kdyby chytlo nějaký bacil, bylo by to hodně zlé. Přestože je tak malé, uvědomuje si to. Spíše musí. Vidím, že ti budu muset komentovat všechno, nuže, postoupíme dál.“ Opět luskl prsty a ocitli jsme se na lůžkovém oddělení. Naskytl se mi nový výjev. V postýlce ležel chlapeček. Mohl mít, vlastně nevím kolik. Možná pět, šest let. Když jsou děti nemocné a ztrápené, jejich věk se odhaduje špatně. Zrovna k němu přicházela žena, jeho maminka. Otočila ho na bříško a něco s ním dělala. Po chvíli mi došlo, že se učí držet hlavičku. Dělají to malé děti, to takzvané pasení koníčků. Zmateně jsem se podívala na svého průvodce. „Co se mu stalo není podstatné. Nedokáže se pohybovat, jakoby to zapomněl. Učí se všechno znova. Držet hlavičku, plazit, chodit, jíst. Má štěstí, že má tak trpělivou maminku. Sice po nocích pláče, protože má pocit, že to nikam nevede, ale dělá pro něj mnoho. U naší poslední návštěvy pochopíš proč.“

Luskl prsty a ocitli jsme se na jiném oddělení. Přemýšlela jsem, kde to jsme, děti vypadaly poměrně šťastně. Mlčky mi průvodce ukázal na jednu sedmiletou holčičku a já ji začala pozorovat. Byla mi na první pohled sympatická. Sice byla velice, jak to říct. Akční, pořád běhala tam a zpátky, honila se s ostatními dětmi. Po chvíli ji vzala nějaká sestra a začala ji umývat. Když ji ukládala, zastavila se ve dveřích s jinou sestrou a já měla možnost slyšet tu jedinou důležitou větu. „Škoda, že jde rovnou z nemocnice do děcáku.“ Ztuhla jsem. Tahle holčička má jít z nemocnice do domova? Byla mi tak sympatická, říkala jsem si, že jsou na ni rodiče určitě hrdí. Ano, asi je zlobivější, ale které dítě není. Začínala jsem cítit, jak mě pálí oči.

Objevila jsem se zpátky ve svém pokoji. Podívala jsem se smutně na svého průvodce. „Myslím, že už nemusíte nic dodávat. Mám bezvadné rodiče, jsem zdravá. To je rozdíl mezi mnou a těmi dětmi. Děkuji vám. Budu mít ještě někdy možnost vás vidět?“

„Myslím, že to nebudeš potřebovat. Navíc to poslední a nejdůležitější jsi pochopila sama. Ale věř, že jsem pořád u tebe, jen mě jinak nevidíš. Měj se.“ Naposledy jsem spatřila lusknutí jeho prsty a byl pryč. Začala jsem přemýšlet, kdo to mohl být. Pak jsem si uvědomila, co mi sám řekl. Není podstatné, kdo to byl, ale to, co mi sám ukázal. Otřela jsem si slzy a vešla do pokoje k rodičům. Sedla jsem si na pohovku a užívala si jen tak chvíle se svými rodiči a vážila si pocitu, že jsem zdravá. Toho, že jsem zdravá, nemusím se soustředit, jestli zrovna můžu dýchat nebo se soustředit na to, jak se drží hlava. A to je jen zlomek z toho, co nemusím.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Cesta s průvodcem

  1. Pingback: Zdraví | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.