Změna v životě baletky (5)

Auto se ploužilo kolonou a Robin nadával. Nedošlo mu, že se vrací v té největší špičce a zkysne tak dlouho v ulicích toho smradlavého města. Proto žil na venkově. No, venkov to nebyl, ale bylo tam mnohem klidněji než ve městě. Na semaforu se změnila barva na zelenou a on se opět pomalu rozjel, aby zastavil na další křižovatce. Po tomto téměř nekonečném koloběhu, kdy to vzdal a jen tupě zíral před sebe, se dostávala k poslední křižovatce, kde odbočoval z hlavní. Trošku se mu rozsvítily oči a rozbušilo srdce. Únava pominula, narovnal svá shrbená záda a soustředil se na správnou cestu. Už jen pár metrů a je tam. Tam, kde ji ráno viděl. Poprvé a naposledy. Doufal, že tu bude. Sama říkala, že tu bývá každý den. Ale byla tu ráno, spát tam asi nebude, blesklo mu zase hlavou. Tak co, nebude no. Svět se nezboří. Stejně nevím, co bych jí řekl. Jeho hlava byla v boji. Ale vyhrála ta zamilovanější půlka. Ano, byl si plně vědom toho, že je až po uši zamilovaný. Cit, který mu léta předtím chyběl, nemohl ho najít. Nikdo, spíše žádná, mu ho neposkytla. Cítil se sám, přestože patřil mezi elitu. Mezi takové ty hvězdy. V Americe by jeho cesta pokračovala stipendiem na basketbal na vysoké, byl by všemi milován a… A tady je v Česku, kde je automechanikem. Jaký krásný pád na zem.

Přemýšlel nad Amélií. Možná je to pobláznění, možná pravá láska, možná naděje. Možná sen. Jeho hlava by pukla, kdyby mohla, pod tou tíhou myšlenek. Zapřel se o volant, dořídil posledních pár metrů a vypl motor. Usmál se, navlékl si košili na čisté tričko kanárkové barvy a vysedl z auta. Zamkl a začal se šourat do mírného kopečka k plácku. Když k němu došel, ale neviděl na něj přes hustou oponu keřů, uslyšel smích. Ten smích, hurónský smích, byl mu povědomý. Schoval se za oponu a tiše nahlížel skulinkou.

Na plácku si slunného dne užíval sourozenecký pár. Štefánek seděl na bobku na zemi a vzhlížel na svou sestru, která trénovala. Stála na špičkách v polorozvázaných pičutkách a cupkala se vztyčenýma rukama. Otočila se, udělala piruetku. Ani jeden z nich nevnímal. Amélie byla příliš ponořená do synchronizace svého těla, do všech pohybů a soustředila se na co největší ladnost. Ze špiček dostoupla na paty, sundala si mikinu, vyhoupla se zpět na špičky a pokračovala. Nevnímala. Soustředila se. Co by jí řekla učitelka baletu, co vytkla. Snažila se vzpomínat na všechno, co kdy vytýkala, kontrolovat to na sobě a hledat to, co také chválila. Představovala si ji a podle toho se snažila cvičit. Chtěla být pořád ve skvělé formě. Jeden nikdy neví…

Štefánek se plně soustředil na svou sestru. Obdivoval ji. Sice to moc nechápal, ale měl rád svou sestru ve všem, co dělala. Tohle měl moc rád, když se zasnila, hupkala kolem něj a sluníčko se odráželo v jejích hnědých vlasech. Díval se na ni upřeně svýma zelenkavýma očkama, přehodil nožky na turka a samovolně si začal žužlat paleček. Největší bod blaha. Nikdy svou sestru neviděl v baletním, skončila, když mu byl asi rok. Ale toto mu bohatě stačilo. Točila se jako vánek kolem něj. Měl to zkrátka rád. Po chvíli toho měla už Amélie dost, schoulila se na zem a usmála na bratra. Všimla si jeho palce a zasmála se. „Štefánku, paleček se necucá, chceš být nemocný?“ Něžně ho chytla za ručičku, zlobivý prst vytáhla z pusy a sedla si, aby si zašněrovala své boty. „Tak co, jdeme domů?“ Byla neodbytná a stále pokládala nějaké otázky, ale to bylo tím, že si se svým bratrem ráda povídala. Ten, jakoby se teprve probral ze snu, začal opožděně tleskat ručičkama a moc se smát.

„Šikovná sestčička, móc šikovná.“ Amélie se usmála, zvedla, pomohla vstát malému a usmála se na něj. Do jedné ruky vzala jeho motorku a do druhé schovala jeho malou ručku. Ten nesl ve své druhé ruce s velice hrdým výrazem její mikinu a takto oba spokojeni pomalu odcházeli pryč z plácku.

Když zmizeli za posledním keřem, vynořil se Robin. Ano, šmírovat se nemá, ale kdo by rušil takovou idylu? Navíc ji viděl tančit. Sice jen chviličku, ale stačilo mu to. Ta dívka ho dostala. Jako ještě nikdy žádná jiná. Došel ke stromu, kde měla ráno mikinu a v tom ho napadl geniální nápad. Alespoň jemu se v tu chvíli zdál geniální. Sklonil se k políčku sedmikrásek a natrhal malou kytičku. Položil ji na větev stromu a usmál se. Třeba ji najde. Třeba ne, ale to je v rukou osudu. Byl šťastný a přitom nešťastný. Zmítaly s ním emoce, ale nakonec převládla ta šťastnější strana mince. Usmál se a pod tíhou únavy, která přece jen dopadla, si to rychlým krokem namířil k autu a vrátil se domů. Po příjezdu vylezl z auta, málem zakopl o práh vchodových dveří a šel do svého pokoje. Rychle se převlékl do spacího a unaven dopadl do postele, kde chtěl strávit celou noc nikým a ničím nerušen. Potřeboval načerpat nové síly a to už hodně. Po chvíli oddechoval zdravým spánkem a nad vesnicí začalo pomalu zapadat slunce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Změna v životě baletky (5)

  1. Dobrý! Já myslela, že jí ty sedmikrásky donese domů a hodí třeba do pokoje, nebo nechá na parapetu (oblíbený zvyk romantických zaláskovaných milenců), ale tohle je taky dobrý. Líbila se mi ta hlava bojující sama se sebou, máš dobrý nápady a slovní obraty. Naprosto mě dostaly pičutky, vidím že jsou tvoje oblíbené…:-):-P;-)
    Povídka je dobrá, mohla by mít pokračování!

  2. chtěla jsi konstruktivní kritiku tak ti ji dám, ale je to jen můj úsudek, takže se nemusíš jím řídit…
    myslím, že se věnuješ moc popisu, který bys mohla zkrátit a spíše přidat přímou řeč, třeba i když jde jen o samomluvu… to osvěží celý text a nebude to tak monotónní…
    snad se nebudeš zlobit, že jsem kritický až moc… ale myslím to s tebou dobře. 🙂 ahoj

  3. Já.. Opět nemám slov.. 😀 Překvapila (Příjemně) mě myšlenka špehování. Nevím proč. Možná díky mému strachu z toho, že někdo špehuje MĚ.
    Líbí se mi, jak popisuješ Amélii, jak tančí a jak ji prohlíží Štefánek.. 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.