Inspirováno báječným počteníčkem jinde, ale toto bude originální zase jinak 🙂
Věnováno naší bájo rodině.
Dny před
Máme jet spolu jachtit. Ale nějak se to všechno zkomplikovalo. Jeho škola, potom vyřešeno, moje škola, nevyřešeno. A tak s předstihem říkáme, že musíme změnit plány. Ale co teď? Nápady – Grónsko či Island, půjčíme auto a já budu vozit. Ale on se mnou nepojede v jednom voze. Tak procestujeme Evropu – 10 dnů, 5 zemí. Potřebujeme spánek. Památky v Itálii. Už nejsou letenky. A neumíme italsky. Ve Francii jsme byli. Co takhle hory? To nás láká oba. A moc. Ale které? A co takhle vedlejší Slovensko? Hmm, to máme rádi oba. A jemu se stýská po Malé Fatře, kde byl před 10 lety, tak co kdybychom to zopakovali tam? Už má tipy, kde všude bychom mohli jít. To půjde. Objednat chatu a začít se těšit!
Den 0
On mluvil s Honzou, který říká, že byly záplavy. Já mluvila s jiným Honzou, že tam byly záplavy. Ale třeba je to více dávno. Koukáme na internet a vidíme strašidelná videa se strženou silnicí, nějakou rozbitou chatou a hromadou kamení. Jsou necelé dva týdny stará. Ajajaj… Voláme do chaty – v pohodě, máme přijet. Tak si aspoň vypíšeme seznam stezek, kam horská služba nedoporučuje chodit. A balíme – malá retro Francie. Jdeme spát pozdě, těšíme se, peču dvě bábovky, nosíme na hromadu jídlo, balím lékárničku a notebook.
Den 1
Ráno nemusíme vstávat tak brzy, ale já raději kontroluji, zda máme vše. Dobalit kartáček a plyšáka a na kůň! Dát vědět rodičům, že snad máme vše a vyjíždíme za hranice. V autobuse si dám výbornou čokoládu a pustím anglicky Gatsbyho a jsem nadšená, další restík z maturitního ročníku. U Žiliny pozorujeme blesky a bouřkové mraky, přesedneme na místní autobus (mezitím na nádraží posvačíme a uhýbáme vosám) a na Grúň! Rozejdeme se na těžko, jde to pomaleji – cesta nás zmohla a já nemůžu dýchat, protože jsem dlouho nebyla na horách. Po častých pauzách pomalu vylezeme na chatu, ubytujeme se a ještě si dáme výšlap na kopec, ze kterého chceme další den začínat. Ale nedojdeme až nahoru, aspoň odfotíme chatu, otočíme to a deset minut po příchodu začne příšerně pršet. Na večeři jsme měli výtečné halušky. Dokonce se nám podaří zaskypovat domů a unavení cestou usneme.
Den 2
Tak jsme si řekli, že bychom mohli jít na Kriváň. A čas, do kdy se musíme stihnout vrátit, protože podle nejnovější předpovědi stanice na Chlebu, která je nejblíže, má přijít strašná plískanice. Vylezeme na Poludňový Grúň, což jsme si roztrénovali již včera, důležitě se vyfotíme a chceme pokračovat, ale jemu se nějak rozpadla bota. Páskem ji lehce opraví, ale musí ji opravovat častěji, tak začínáme mít obavy, co s ní… Každopádně já se kochám okolními kopci, ze kterých je mi blaze a dokonce najdu motýlky na rostlině, kteří postupně vzlétnou přesně jako v jednom klipu, který jsem viděla, a je to nádherné, tak si aspoň vyfotím ten zbytek.
Mám pocit, že jsem v jiné krajině – taky jsem. Vcházíme do mlhy a vidíme plno černých mraků, a tak z obav a hlavně kvůli botě to raději otáčíme. Pozorujeme zasypané údolí z bouřek a nesou se k nám nahoru zvuky pracujících buldozerů. Vyfotíme si skorovrcholovku a otáčíme to na chatu.
Když si před sestupem dáváme obědovou bábovku, jsme nadšeni chlapečkem, který vyběhne, chvíli se rozhlíží a nakonec povzdychne: “Ale jo, je to tady hezký…” Začneme rozpravu nad tím, proč děti dokážou ten vrcholek vyběhnout, když většina dospělých se téměř vyplazí a při sestupu potkáme tatínka s menším chlapečkem, kterého zrovna sesazuje z ramen, ten se rozbíhá a tatínek na něj volá pouze: “Šašku!” Tak se oba smějeme a on má nové jméno – Šašek. Pršet začalo o pár hodin později, ale konstatujeme, že kvůli botě je to přece jen bezpečnější. Jsme nadšení z piktogramu zakazujícího blinkání v chatě. Na večeři byl výborný smažáček a před spaním filmíček.
Den 3
Před pátou ráno pršelo, ale vítr zafoukal a my mohli před devátou vyrazit na Jánošíkovy diery. Cesty sice občas připomínaly potůčky a cesta přes diery občas vedla samotným potokem, ale jsme uchváceni nádherou a konstatujeme, že je to přírodní úkaz na rozhraní českého Adršpachu a chorvatských Plitvických jezer.
Už se rozpadla i druhá bota (a to to Šašek včera slepoval), tak opět zastavujeme na spravování, ale užíváme si nechápající pohledy kolemjdoucích, kteří asi mají pocit, že máme vysokohorské tretry. Telefonem se domlouváme s rodiči, že by Šaškovi poslali náhradní boty autobusem do Žiliny a my pro ně zítra zajeli, ale nakonec je dovezou dnes večer a otočí to zpět domů. A my se vydáme na diery, ke kterým se přistupuje po mnoha žebřících a schodech, ale už tu nejsou takové davy lidí. Došlo na krizové místo – železné zábradlí vypadlo ze skály, ale nakonec dojdeme na způsob, jak se vyšplhat nahoru a užíváme si krás kolem. Zpět na cestu se dostáváme okružní blátivou cestou, na které děláme bláznivé fotky.
Ve Štefanové čekáme na rodiče, protože bychom vylezli na chatu a hned šli zase dolů. Doufáme, že to stihnou, jinak budeme bez večeře a sprchy. Trošku se zpozdili, vidíme se čtvrt hodiny a vydáme se do kopce, na který jsme první den lezli 1,5 hodiny a podle cedule to má trvat 60 min. Nasadím tempo, Šašek mě motivuje, hlavně nacházíme lesní cestičku lemující hlavní, která je příliš prudká. Lesem to jde snadněji a mě žene hlad a vidina sprchy, a tak se ani jednou nezastavíme a výšlap stihneme za 45 min. Jsem na sebe hrdá. Šašek říká, že jsem nejmíň měkká bábovka, co zná. Takže jsem Bábovka. Usmíváme se a stíháme večeři i sprchu.
Den 4
Prší. Prší stále. A pořád prší. Tak se oba učíme. Okolo 12 hodin přestává pršet. Přemítáme, zda vyrazit, je už pozdě. Před chatou sedí ostatní spolunocležníci a všichni přemítají nad tím samým. A nakonec všichni zůstáváme na chatě – pouze Maďaři popadnou děti a někam se vydají směrem dolů, ale když se vrátí na večeři, tak jsou naprosto mokří. Jeden tatínek s dětmi malují panoramata, jiný tatínek trénuje běh pod sjezdovkou a děti s maminkou mu zespod fandí, pak si hrají na kolotoči a nadšeně si cabrají bosé nohy v napršené blátivé vodě. My se projdeme po louce prozkoumat nefunkční lanovku, kouknout na funkční a dívat se na hory, které přes mraky nevidíme.
V jedné dolině to vypadá, jako by se mraky vařily. Tak se s Kofolou učíme před chatou. Na večeři je knedlo-vepřo-zelo, vynecháváme maso a bereme si výborné nealko citronové pivo. A připadáme si strašně dobře, mladší brácha by z nás měl radost – oblíbil si písničku z jednoho starého českého filmu “Ital nezná ten zázrak, a tak mu chátrá těěělo, Ital nezná ten zázrak, pívo-vepřo-knedlo-zelo”. Protože jsem se učila, za odměnu si dám film a jdu spát.
Den 5
Máme poslední chodící den. Nějak nestíháme – měli jsme vymyšlené dva vrcholy a nezvládli jsme ani jeden. Ale vydáváme se na přechod Tiesňav, přes Boboty do dier. Včera jsme se ptali, jak je to náročné a Janko říkal, že v pohodě. K Tiesnavám všechno jdeme nadvakrát – Šašek má pocit, že najde zkratku, ale poté konstatuje, že to vymyslel špatně, tak se vrátíme, jdeme jinudy a to se párkrát opakuje. Tak jen naříkám: “Šašku!” Málem mě nutí jít přes polorozpadlý most, ale dojdeme na místo začátku skal. Jsme uchváceni (po pozorování opravných prací strhnuté silnice z dřívějška a odstraňování větví z divočejší řeky po noční bouřce – dokonce v noci uhodilo blízko chaty natolik, že se celá otřásla v základech, já málem zaječela a začala plánovat, když vítr strhne chatu, jestli mám z dvoupatrové postele seskočit na zem nebo se jí jen držet a obdivovala cizí chlapce, kteří spali pod přístřeškem ve stanu a já vzpomínala na jeden svůj puťák, kde jsme přečkávali 24 hodin šílené bouřky pod podobným přístřeškem). Koukáme, těšíme se a nadšeně se fotíme před začátkem výstupu.
A začínají řetězy. Ty jsme tady nečekali. Já jsem stále uchvácena zelenou, která je všude okolo a pak se soustředím na ruce, nohy, stále držet tři body, Šašek jde pode mnou, aby kdyžtak chytal. Hladina stresu stoupá, častěji odpočíváme na menších rovinkách a pomalu šplháme do stále méně schůdného terénu. Kdyby bylo na mě, tak to točíme. Ale nevím, jak bych se dostala dolů. Tak se soustředím, abych se pořád něčeho pevně držela. Potkáváme turisty jdoucí z opačné strany, kteří říkají, že až půjdeme dolů, tak tam je to v pohodě a ani tam nejsou řetězy. To nám dodává naději, Šašek mě povzbuzuje a říká, že je na mě hrdý, že překonávám strach, který mi vznikl loni na podobných kamenech, kde ale chyběly tak zásadní řetězy.
Užíváme si výhledy a nekončící cestu nahoru. Překonáme poslední řetěz a po malých kopečcích se houpeme hřebenem, který je ale natolik zarostlý, že nám zakrývá výhled. Nakonec si najdeme jeden, na kterém poobědváme, nafotíme výhled na údolí a díváme se na protější kopec, kde máme chatu a do mlhy, kde je Poludňový Grúň, kde jsme byli.
Varujeme rodiny s dětmi, že na konci hřebene jsou velmi těžké řetězy a oni děkují za varování. Cesta dolů je opravdu schůdná, sice musíme dávat pozor kvůli bláta, ale je to obyčejná lesní cesta. Vyjdeme na začátku dier, kde jsme již byli, a vracíme se známou cestou. Potkáváme slepici na hnoji a vydáváme se na chatu, opět 45 min. Na večeři dostáváme výborný smažený ovčí sýr – pastýřský. Platíme pobyt, kupujeme trička, loučíme se, dostáváme snídani na cestu a fotíme piktogram pro bráchu zakazující čmoudíky. Venku se rozjasnilo a já zachycuji poslední panoramata, balíme a po části filmu jdu spát. Ale usíná se těžko, venku září obrovský měsíc a pomalu vylízá nad hory. Bylo tu nádherně.
Den 6
Ráno vstáváme velmi brzy. Dobalujeme pyžamo a bosí co nejpotišeji opouštíme pokoj, podlaha totiž příšerně vrže. Dole zhltneme kousek snídaně a vydáme se z kopce na autobus, když se vynořuje slunce a je nádherně a my se kocháme. Cestou vidíme mloka, sestupujeme do mlhy a naposled si užíváme lesní cestičku. A pak cesta domů – nejprve místním autobusem (proč ten řidič vždycky natáhne ruku a má pocit, že cenu jasnovidecky uhádnu a na dotaz se tváří, že jsem asi vážně hloupá?), potom dvouhodinové čekání na nádraží. Dokoukávám se sluchátky film, kupuji si horký čaj a Šašek dělá cosi na tabletu a kupuje si horkou kuřecí polévku. Prý vzpomínka na dětství, kdy mu to taťka kupovával v automatu v práci. Konečně autobusem domů – za sluníčkem, teplem a do nemlhy.
Dny po
Šašek vyhazuje pohorky – slepit nejdou, vyndává tkaničky. Kupoval si je na Fatru, na Fatře dosloužily. A našli jsme název pro dovolenou – kterak jsme boty málem šili, protože takové opravy, to nikdo jiný určitě neumí vymyslet…
Více fotek zde.
Název článku jsem pochopila až po přečtení, a je milý a vtipný a krásně se hodí.
A stejně tak krásný jste měli i pobyt! Moc se mi líbilo tvé povídání a představovala jsem si tu krásu před očima.
Jen ty nešťastné boty!
Ale stejně jste to zvládli i tak… a moc se mi líbila ta motýlkovská fotka.
To byl účel, navnadit čtenáře 😉 Děkuji, moc moc jsme si to užili! A motýlci, podařil se mi zachytit zbytek, ale seděli tam 4 nebo dokonce 5 a postupně začali vzlétávat, nic úžasnějšího jsem co se týče zvířat ještě neviděla.
Skvělá fotoreportáž, moc mile napsané, příjemně se to četlo 🙂 Ze začátku jsem si toho pod názvem článku představovala hodně, ale nakonec z toho vyplynula vtipná historka, i když na druhé straně trochu zoufalá situace, ale vy jste si dokázali šikovně poradit 😀 🙂
Krásně prožitý týden, ve výšlapech jste se překonali a dobrodružství plná adrenalinu vám taky nechyběla! S těmi řetězy jsem se ještě nesetkala a moc si to nedokážu představit 😮 Máte můj obdiv a vlastně všichni, co to zvládli! 🙂
Moc se mi na tobě líbí Berry, že si nestěžuješ na věci, které nedokážeš změnit, jako například počasí. Prostě je bereš takové, jaké jsou a víš, že takovéhle dny se dají využít i jinak 🙂 Někteří lidé by si z toho měli vzít příklad.
K těm řidičům, nesmíš si to tak brát, je asi hrozně udivuje, že nevíš, kolik máš platit :/ Abych se vyhnula takovémuto “otravování” jejich osoby, většinou si nachystám buď víc peněz nebo jim prostě na ten displej juknu 😀 Pokud teda první nechtějí peníze a pak to teprve naťukají… Teď, když dojíždím, víc si toho všímám, ale čipové karty to naštěstí vyřešily za mě 😀
To mě těší 🙂
Řetězy jsou např. na Pálavě, občas v Jeseníkách na nějakých závěrech, možná to jde na nějakých fotkách tam vidět. Je to dobrá pomůcka, pokud drží, jak mají 🙂
😀 Taky si to tak snažím chystat, ale stejně to nemám ráda. Na druhou stranu přesně chápu tvůj argument a taky jsem už nad ním přemýšlela, ale přesto mě to občas štve.
Pingback: Shrnutí roku 2014 | Berry
Ahoj Berry,
konečně jsem našel čas se v uspěchané době zastavit a s čajem a zákuskem v ruce jsem si přečetl tvou reportáž z Fatry. Je to paráda. Akorát mám teď takový divný pocit v souvislosti s budoucí možná-akcí – jestli vlastně vůbec uvidíš něco nového. Vždyť ty jsi tam už všude byla! A kromě super zážitků sis od tam dovezla i parádní fotky – to se bude těžko trumfovat :-).
Každopádně doufám, že “štěstí” rozpadajících se batohů, bot a jiných kusů výstroje se už dostatečně vyčerpalo a Malá Fatra bude na nebohé horoplazy pro příště hodná.
Hore zdrar!
Uvidím plno věcí! Hlavně by mohlo vyjít počasí!
Pingback: Halušky s brynzou a zelím | Berry