Pohádka na dobrou noc pro moje rarášky na této výpravě. Bylo to psáno vzhledem k programu, který jsme tam s nimi měli, ale snad se vám třeba jedna věc zalíbí .
Žila byla zvířátka, ale nebyla to jen tak obyčejná zvířátka. Každé z nich bylo nějakým způsobem výjimečné. Každé z nich umělo něco, co neuměli ti ostatní, a proto byli tak skvělá parta. Své schopnosti dokázali využívat pro dobro druhých a dokázali si tím pomáhat.
Jako první tam byla žabka Kuňkalka. Svými skoky dokázala doskákat daleko a podívat se, co tam je, než tam došli ostatní. Často to mohli využívat. Další byl šnek Pomalík. Ano, byl to nejpomalejší článek skupinky, přesto byl výjimečný. Byl sice pomalý, ale tím spíše si všímal svého okolí a našel věci, které jiní neviděli. Předposlední byla sova Houkalka. Skoro pořád spala, protože to byla sova. Zato v noci je dokázala všechny ochránit a dobře viděla, takže se nemuseli bát, že do něčeho narazí. No a poslední byl mraveneček Pomocníček. Byl ze všech nejmenší, ale to nic neznamenalo, protože toho nejvíce unesl. Mravenci jsou silná zvířátka, která toho hodně dokážou. Unesou několikanásobek své váhy a jsou strašně pilní.
A jak tato parta kamarádů vznikla? Úplně jednoduše. Pěkně se zabalte do spacáčků a poslouchejte.
Jednoho dne se sluníčko probralo ze svého snu a začalo svítit na les pod sebou. Jenže samotnému sluníčko začínalo být horko. „Kdepak je nějaký ten mráček?“, pomyslelo si. „Dlouho nepršelo a chtělo by to trošku osvěžit.“ Nervózně zakroutilo hlavou a dívalo se po okolí, ale kde nic, tu nic. Svým dlouhým paprskem jemně zaťukalo na Houkalku a začalo šeptat: „Houkalko, promiň, že tě budím tak brzy, ale stalo se neštěstí.“

Houkalka se probrala ze svých snů, jemně zatřepetala křídly a povídá: „A copak se stalo sluníčko?“

„Několik dnů už nepršelo a i mně samotnému začíná být strašné horko. Jak potom může být vám? Ale co je horší, široko daleko není na cestě žádný mráček.“ Houkalka se křídlem podrbala na hlavě.

„Poletím za Kuňkalkou a uvidíme, co se dá dělat. Prameny v našem lesíku mají dost vody, tak je zkontrolujeme a postříkali bychom tě, ať se osvěžíš.“ Houkalka vzlétla, zamžourala očima, protože byl přece jen jasný den a doletěla k tůňce, ve které bydlela Kuňkalka. „Kuňko, Kuňko, vylez, něco ti potřebuju říct!“, volala Houkalka. Žabka vyskákala ze svého příbytku právě ve chvíli, kdy si jazykem mohla ulovit sladkou mouchu a spolkla ji jako bonbón.

„Copak se děje Houkalko?“

„Sluníčko mi povídalo, že se stalo něco hrozného. Jak sis určitě všimla, několik dnů už nepršelo a sluníčko začíná být horko. Co je ale nejhorší je, že široko daleko není na cestě žádný mráček.“ 

Kuňkalka se podrbala na hlavě a pak smutně povídá: „Já vím, všimla jsem si toho. I má tůňka začíná vysychat. Myslela jsem, že dnes, nejpozději zítra zaprší, ale když na cestě není žádný mráček, je to špatné. Nebudu mít kde bydlet. Nevíš, jak jsou na tom ostatní prameny v lese?“

„No to nevím, já myslela, že je všude vody dost a mohli bychom se podělit i se sluníčkem.“

„Ne ne, bojím se, že není. Ale pojďme se raději podívat.“ Právě, když to řekla, sunul se kolem Pomalík a povídá:

„Přátelé, neutíkejte, jdu za vámi. Pomocníček nás zve na jídlo, uvařil prý nějakou dobrotu a sám ji nesní. Děje se něco?“

„Ano Pomalíku, ale povíme si to u Pomocníčka, ať to ví také.“, vyhrkla Houkalka. Kuňkalka se také přidala do rozhovoru. 

„Vezmu tě na záda Pomalíku, ať jsme tam dříve.“

„To ne Kuňkalko, jsi sice moc hodná, ale neunesla bys mě.“, vyvrátil ji z omylu Pomalík.

„To je škoda. Ale já mám síly dost. Ne, já mám lepší nápad, dostala jsem sedmimílové boty k narozeninám a ještě jsem je nepoužila. Co kdyby sis je obul?“

„Ale Kuňko, vždyť já nemám nohy, já mám jednu, jak bych si je obul?“

„To nech na mě Pomalíku. Chvíli počkej.“ Kuňka se vrhla do svého domečku a za chvíli vylezla s párem bot a úsměvem. „Rychle je sešiju v jednu velikou botu a ta ti bude dobře.“ Jen to dořekla, dala se do díla. Rozpárala boky bot, sešila je dohromady a vznikla jedna velká bota přesně na nohu Pomalíka.

„Teda Kuňkalko, to bych ani já nevymyslela,“ řekla obdivně Houkalka. „Nuže pojďme, ať Pomocníček dlouho nečeká.“ Společně se vydali na druhý konec lesa za Pomocníčkem. Nad nimi letěla Houkalka, která hlídala cestu, vepředu skákala Kuňkalka a jen krůček za ní utíkal Pomalík v sedmimílových botách.