Možná

Věnováno človíčkovi, který se pravděpodobně nikdy nedozví, že jsem mu něco takového věnovala. Ať budou věci v budoucnu jakkoliv, ať se lidé změní jakkoliv a i když se sebevíc rozhodnou nás opustit, vždycky v nás zanechají stopu. A tento svou stopu nevědomky znásobil…
http://www.youtube.com/watch?v=JF8BRvqGCNs

„Víš, co nechápu? Proč, když je ve filmu třeba smutná žena a jde se naložit do vany, proč to v nás vyvolává pocit, že bude v teplé vodě. Ano, scéna působí tak, že je dlouho ve vodě, že si v ní hoví, ale proč teplá voda? Mě třeba na smutek pomáhá ledová. Je to šok, hlavně když si pod ní probírám vlasy, ale prostě ledová.“

„Postavení scén nás ovlivňuje ve více věcech. A asi máš v tomto pravdu. Proč tě to teď napadlo?“

„Ani nevím, už půjdu, měj se, Peťo, a dobrou.“ Hana se odhlásila z ICQ, nechala ještě dohrát píseň z YouTube a až poté vypnula počítač a zalezla si pod peřinu. Schoulila se do klubíčka a snažila se co nejdříve usnout…

Hana byla obyčejná dívka – na první pohled. Na ten druhý byla možná až neobyčejná. Byla ve 3. ročníku na farmacii a zajímaly ji bylinky. Takže kromě studia povinného ještě ve volném čase procházela knížky zabývající se léčivkami, snažila se vše utřídit v hlavě a hledala propojení svých dvou cest v životě. Velmi ráda také poslouchala hudbu. Byla hrdá, když při prvních taktech jakékoliv písně dokázala určit autora nebo přinejmenším interpreta a název skladby. Sama moc zpívat neuměla, ale pár základních akordů si na kytaru vybrnkat zvládla, a to jí ke štěstí stačilo. A jejím nejoblíbenějším oblečením ve volném čase byly černé kalhoty ohrnuté ke kolenům, světlá mikina s kapucí a plátěné tenisky. Takto velmi ráda chodila do lesů, kde v jednom kuse končila na zemi, aby si přivoněla k rostlině a přemýšlela, na copak by se dala použít a v čem by pomohla. Velmi často si z takové procházky donesla věneček lučních kytek do vázy a náruč bylinek na sušení či rychlou spotřebu.

Když se ráno vzbudila, měla lepší náladu než večer. Zamáčkla budík, který ani nestihl začít zvonit, osprchovala se a skoro za chůze spořádala bílý jogurt s domácím medem. Při obouvání první plátěné tenisky házela do malého batůžku doklady, při obouvání druhé MP3 a mobil, zkontrolovala, jestli nic nezapomněla, a zamykala svou pronajatou garsonku. Běžela brzkým ranním městem na vlak. Vypadala poněkud komicky – vybledlá zelená plátěná sukně s laclem, bílé tričko, šedé legíny, barevné plátěnky a přes oblečení obrovský hnědý svetr s pár drobnými kytičkami. V hlavě připíchnutou sponku s motýlkem a byla šťastná, protože jela domů. Vychutnávala si ticho města, líný mlhavý opar nad domy s prosvítajícím sluncem a přebíhala přes silnice, kterými ještě moc aut nejezdilo. Koupila si lístek, usadila se do vlaku a když zjistila, že moc spolucestujících ji na tříhodinové cestě domů nečeká, roztáhla se přes sedadla, dala si do uší sluchátka a rozhodla se rozšířit své hudební obzory. Cesta probíhala jako každá jiná. Vlakem v pravidelných intervalech procházela průvodčí, která na její zavalení sedadel ani nic neříkala, naopak se usmívala. Na sedadlech naproti se během cesty prostřídal mladý kluk v obleku, pak mladá maminka s uculující se holčičkou a na konec starší paní, která usnula nad svou rozečtenou knížkou. Když přijížděla do města, hodila MP3 zpět do batohu a obula se, aby včas stihla vystoupit. Na nádraží se prokličkovala už hustým provozem lidí spěchajících vstříc svým blízkým nebo na vlak a pokračovala k východu. Naproti ní se rozeběhla asi 10letá holčička. Běžela téměř na ni, ale Hana pokračovala v chůzi. Všimla si, že vedle ní jde muž ve středních letech – holčička se mu vrhla do náruče a společně se smáli. Hanka vyšla z nádražní budovy a začala se rozhlížet. Bez zastavení pokračovala k jednomu ze zastavených aut s nastartovaným motorem a bez řečí si sedla na místo spolujezdce a zapásovala se.

Naklapala rychlou SMS: Miri, už sedím v taxíku. Uvidíme se na praktikách, užij si dovolenou.

„Tak co, jaká byla cesta?“ ozvalo se ze sedadla řidiče, když vyjížděli z parkoviště. „Nenudila ses? Kdyžs jela sama…“

„Ale, znáš mě Peťo, já se neumím nudit, poslouchala jsem další písničky. A trochu jsem odpočívala, jsem přece jen unavená. Po zkouškovém, teď ještě tři hodinky domů, ale v pohodě. Děkuju, žes přijel.“

„V pohodě. A co jinak? Co to včera? Nevěděl jsem úplně, jestli je všechno v pořádku.“

„Myslím, že asi ano…“

Následovalo ticho obou, které podbarvovalo jen zeslabené rádio. Začínalo pršet, a tak se přidal pouze zvuk stěračů. Hanka se dívala po okolí, občas na Petra a jeho tachometr a pak se spokojeně usmála. Za krátkou chvíli zastavili před rodinným domem. „Tak jsme tady, Hani. Ještě ti zavolám, ale asi tě vyzvednu v sedm.“

„Budu se těšit. Naber dneska hodně sil, dáme si zítra do těla.“ Oba se usmáli, ona zabouchla dveře auta, Petr zacouval a vyjel pryč. Hanka se v dešti rozběhla domů. Vyšmátrala klíče, odemkla si branku a pak i domovní dveře. „Jsem domááá!“ Vyzula si tenisky, vyběhla schody, odložila batoh do kouta a vytáhla si ze skříně čisté tříčtvrťáky a tričko, vlasy zamotala do drdolu, přetáhla gumičkou a stejnou rychlostí seběhla schody a pokračovala do kuchyně, kde podle předpokladů našla svou rodinu zabranou do nějaké karetní hry. Nalila si do hrnku teplý čaj a sedla si vedle nich.

„Jaká byla cesta Hani?“

„Jo, v pohodě, Peťa mě dovezl.“

„A nic?“

„Co nic? Nic, je to kamarád.“

„Ale ještě nemá slečnu, tak je naděje, ne?“

„Kdo ví. Co ty okurky, vrhneme se na ně?“

„No jasné, čekali jsme na tebe, tvoje ruka se nám vždycky hodí.“

„No jo, okurkový tetris, to si nemůžu nechat ujít. Začnu, než to dohrajete, mami.“

„Děkuju, seš zlatíčko.“

Hanka odložila hrnek na kraj stolu, ale při pohledu na rodinu zabranou do karet ho raději přemístila na linku, aby nedošlo k újmě v zápalu boje. Nabrala kýbl okurek a odnesla je do pračky, zapnula režim bez prášku a počkala, až se okurky takto pohodlně omyjí a očistí na zavařování. Mezitím začala umývat a chystat sklenice, víčka, donesla zavařovací hrnec a začala dávat do sklenic kopr, cibuli, mrkev a koření. Vypočítala nálev a připadala si jako na hodině chemických praktik na střední. Chybělo jí to, ale vysoká ji naštěstí velmi bavila, a tak přechod na školu a navíc do jiného města nebyl tolik složitý. Postupně se k práci přidala celá rodina, smáli se při mačkání okurek do sklenic, kdy všem začaly pomalu upadat palce bolestí a nebavilo je přehrabovat se v mísách a hledat odpovídající velikosti na „tetris“.

Po pár hodinách bylo hotovo. Sklenice zavařeny, nejmladší sourozenec dolepoval poslední štítky s rokem a sklenice se postupně uklízely do sklepa do polic. Společně se navečeřeli, Hanka zjistila, co je nového, rodina se poptala, co škola a unavení po celém dni se všichni chystali do svých pelíšků. Po vystřídání se v koupelně, přečtení pohádky nejmladší sestře a popřání sladkých snů se i Hanka zavrtávala pod svou peřinu. Žádná zpráva jí nepřišla, a tak počítala se srazem v sedm hodin.

Ráno vstala před šestou. Potichu sešla schodiště, oblečená do kraťasů a trička na ramínka, protože venku svítalo a vypadalo to na velmi teplý den. Na hlavě měla zapletených několik copánků těsně pod uši a pod nimi zamotané vlasy připnuté malými skřipečky. Jako neurovnané vrabčí hnízdo, ale aspoň měla volný krk, což se v horku hodí. Nachystala se a protože jí zbýval čas a vše měla nachystané na dnešní vandr, otevřela náhodnou knížku, kterou někdo z rodiny zapomněl uklidit a chvíli si četla. Před půl osmou jí začal zvonit mobil – Peťa – tipla hovor, obula si pohorky a s batůžkem vyběhla před dům, kde čekalo nastartované auto s osazenstvem. Vepředu zůstalo místo, vzadu seděl pár jejích kamarádů.

„Dobré ráno. Sednu si tady dopředu, ať vás vzadu nechám,“ uvítala osazenstvo Hanka a dostalo se jí jen vděčných pohledů.

„Odpočala sis?“

„No jasné, ještě jsme zvládli zavařit okurky včera.“

„Vy se doma nenudíte. Hele, ke konci mi budeš asi muset říct kudy, myslím, že jsem tam přímo nebyl.“

„Jo, pamatuju si to.“ Auto se už vydalo na cestu následováno druhým autem s dalšími přáteli. Peťa se věnoval řízení, Hanka pozorovala vycházející slunce nad poli a lesy a pár vzadu se věnoval sám sobě. Po půl hodině dojeli téměř na místo a Hanka navigovala Peťu na správné parkoviště. Samozřejmě se párkrát ztratili, ale jen se tomu smáli, až se jim podařilo zaparkovat, vystoupili, zamknuli auto a vyrazili na cestu. Hanka šla první, jediná znala začátek cesty – do prudkého kopce, který v zimě sloužil jako sjezdovka. Rázně vykročila a přátelé vykročili různými tempy za ní. Za chvíli ji v chůzi předběhl Peťa.

„Tys teda nasadila tempo, skoro nestíhám.“ A předběhl ji. Hanka se jen zasmála, když ji postupně předcházeli i jiní, protože začala míně zpomalovat. Pozorovala krajinu, na vrcholu hřebene se všichni najedli borůvek a pokračovali v cestě. Hanka se opět dostala dopředu, kde šel rychlejším tempem Peťa. „Tak co, pořád žádný kluk?“ začal ji zpovídat.

„Nene, víš co, na farmacii je minimum kluků a na vedlejších oborech jsou to samé divné zjevy. A co ty a práce, jde to?“

„A tak, nějak ano. Vstávám brzo, ale dá se.“

„V kolik je brzo,“ začala se Hanka smát, protože tušila odpověď.

„No v 7, já vím, že to není brzo, ale nemůžu si zvyknout.“ Pokračovali v chůzi i hovorech o různých věcech a rozhlíželi se po okolí. Hanka se najednou sehla, natrhala několik kopretin a postupně je rozdávala mezi lidi, až poslední donesla opět dopředu Peťovi. „Jé, dík, ale já si to neumím dát za ucho, počkej.“ Za chůze jí kopretinu opatrně zastrčil do vlasů a se smíchem docházeli k poslednímu rozcestníku. Všichni si posedali, poobědvali ze svých zásob, ale i přesto se našly různé buchty, jablka či bonbony navíc pro ostatní. Po načerpání sil se stejnou cestou vraceli zpět, už jim to trvalo mnohem kratší dobu, protože cesta nevedla do tolik prudkého kopce a ke konci spíše vedla z kopce. Když přišli na parkoviště, unaveně se rozloučili a nasedli do aut, protože přeci jen ušli více km, než vůbec počítali.

Auta se cestou rozdělila, Peťa cestou vysadil pár a zavezl Hanku domů. „Tak děkuju za odvoz Peťo, myslím, že to byl podařený výlet.“

„Taky děkuju, užil jsem si to. Nechceš si něco ještě zahrát? Nebo jsi moc unavená?“

„A tak jo, pojď dál. A nechceš se spíš kouknout na film? Asi jsem přece jen zmožená.“

„Jo, rád.“ Vystoupili z auta, Peťa zamkl a šli k nim domů. Dostali povinnou večeři, vždyť přece musí být hrozně unavení, a zalezli si do pokoje.

„Tak něco vyber, Peťo, znáš mě, prakticky nic jsem neviděla.“

„Hmm, tak jo.“ Otevřeli si notebook na zemi, opřeli se o postel a sledovali film. Hance se začaly zavírat oči, ke konci si už lehla na zem, pod hlavu si dala polštář a oči zavřela úplně. Poslouchala aspoň hudbu a dialogy. Když slyšela konec filmu, otevřela oči, ale zůstala ležet schoulená. Peťa vypnul film a pustil potichu nějakou hudbu.

„Hani, co ti je, seš poslední měsíce pořád smutná. Když přijedeš občas domů ze školy, směješ se a snažíš se tvářit, že je všechno v pořádku, ale máš smutné oči a nemluvíme už tolik spolu, co dřív. Občas si napíšeme, když přijedeš, tak někam jdeme s děckama. Ale nějak se mi nezdáš ve své kůži.“ Hance se při jeho slovech začaly kutálet z očí slzy. „Hani, nad čím poslední dobou pořád přemýšlíš?“ Hanka se posadila a začala vyndávat skřipečky z vlasů. „Počkej, pomůžu ti.“ Opatrně svými dlouhými štíhlými prsty začal ze zamotaných vlasů lovit skřipečky a pak rozplétat copánky. Hance se z očí kutálely pořád větší slzy. Pak zašeptala.

„Někdo mi pořádně zamotal hlavu. A nevím, jestli se to zvládne urovnat…“

„Znám ho? To tak nejde, aby ti tolik ubližoval, Hani.“

„Asi nejlíp ze všech…“ Chvíli mezi nimi viselo ticho a Hanka by si byla skoro schopná vsadit na to, že slyšela, jak pracuje Petrův mozek. Pak jen ucítila teplé ruce, jak ji zezadu objaly a ona se mohla schoulit do jeho náruče. „Jenže já si nejsem jistá, jestli je to tak jednoduché, Peťo. Jsme přece jen jiní, každý tak nějak po svém. Možná se budeme doplňovat, ale co když si leda tak ublížíme…“

„Nad tímhle celou dobu přemýšlíš?“ zašeptal jí do ucha a usmál se tak typicky, jak to u nikoho jiného neviděla. „Tak to musíš zvážit, jestli jsi ochotná to risknout.“

„Možná. Mám obavy, že když to nevyjde, nebudeme moct spolu kamarádit. A pořád čekám ten problém, nemůže to být tak jednoduché.“

„Láska sama o sobě je ten problém.“

„Možná.“

„A můžu ti dát možná pusu?“

„Možná…“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u „Možná

  1. Teda, Berry, to byl asi jeden z nejpěknějších příběhů, které jsem za poslední dobu četla. Moc hezky se mi to četlo i některé ty dialogy mi připadaly takové reálné, myslím, že v psaní povídek ses o moc zlepšila. Tohle mě hodně moc zaujalo a ani jsem se při čtení nikde nezadrhávala.
    Láska je vážně složitá věc, nevím, jestli, kdybych byla na místě Hanky, jestli bych byla tak tajemná. Spíš by mě asi bolela myšlenka na to, že bych to před tím klukem měla až donekonečna tajit a nikdy bych se nedozvěděla, jestli by to mohlo vyjít nebo ne. Láska je taky risk, člověk stejně většinou nikdy neví, do čeho jde. Může vzplanout mezi dvěma lidmi láska, ale nakonec bude jejich manželství prázdné a rozvedou se. To člověk nikdy předem nemůže vytušit, co se stane později. Prostě i láska je risk.
    To já osobně bych chtěla být radši s někým, koho už delší dobu znám, třeba jako kamaráda. Neumím si představit, že bych se s někým prostě někde střetla, nebo seznámila a hned se rozhodla s ním chodit.
    Ale ještě jednou skládám poklonu za takovou povídku. Napsala jsi jí s talentem Tobě vlastním.

    • Děkuji, děkuji a děkuji, úplně se červenám. A skoro mám starch psát něco dalšího, mám pocit, že mi to poslední dobou vůbec nejde. Ne, že bych nevěděla, o čem psát, ale nedokážu si urovnat slova a myšlenky. A po tvém komentáři se bojím i laťky 😉 Ne, moc děkuji za chválu, jestli se ti to dobře četlo a připadalo reálné, jsem ráda 🙂 Láska je téma samo o sobě, které se asi nikdy nevyčerpá… 🙂

  2. To bylo moc pěkný, Berry, krásná povídka. Některé chvilky jako bych viděla před očima. A Hance bych vzkázala, ať jde do toho. Život je jeden velkej risk, může to vyjít, nemusí to vyjít, ale sednout si a čekat, jestli něco bude stoprocentního, znamená nechat proplouvat život mezi prsty.
    Peťa se zdá být jako dobrej kluk. Třeba přišel pro Hanku čas letních lásek… a třeba to bude láska víc než letní.
    Okurky bych si dala i za syrova, ham mňam. 🙂

  3. Já bych se o tvoji spisovatelskou budoucnost nebál, píšeš zdařile. Hlavně poezie mě vždy rozseká.
    Nicméně, mohu si dovolit trochu kritiky?

    Za prvé: strašně moc souvětí.
    „Takto velmi ráda chodila do lesů, kde v jednom kuse končila na zemi, aby si přivoněla k rostlině a přemýšlela, na copak by se dala použít a v čem by pomohla.“
    „Společně se navečeřeli, Hanka zjistila, co je nového, rodina se poptala, co škola a unavení po celém dni se všichni chystali do svých pelíšků.“
    Není od věci občas udělat tečku dříve. Nejenom že tak dáš textu větší dynamičnost a spád, ale i zdůrazníš některá klíčová fakta: „Schoulila se do klubíčka a snažila se co nejdříve usnout…“ Prostá tečka místo „a“ podtrhne skutečnost, že netoužila po ničem jiném, než už jít do postele („Schoulila se do klubíčka. Snažila se co nejdříve usnout“). Dáš tomu větší ráz.

    Za druhé: opakuješ stále ty samá slova a fráze.
    „Tak děkuji za odvoz Péťo…“ „Tak děkuji, užil jsem si to…“
    „No jasné, čekali jsme na tebe…“ „No jo, okurkový tetris…“
    „Tak co, jaká byla cesta?“ ozvalo se… „Jaká byla cesta Hani?“ („Tak co? Žádný úchylák v kupé?“ ozvalo se… Péťu bych upravil za a) dáš mu tím klučičí šarm – nebude to nudné, vyzdvihneš osobnost řidiče a třeba se nějaký čtenář u této hlášky zasměje za b) uvolníš si tím ruce pro mamčinu hlášku „Jaká byla cesta Hani?“ a za c) ukážeš čtenáři, že Petr je kámoš a může si dovolit takto žertovat, cizí člověk by jí to neřekl.).
    To samé spojky.
    „Protože“ tam máš třeba sedmkrát, „Když“ 16x. „A“ jsem ani pro jistotu ani nenechal spočítat.
    „…a byla šťastná, protože jela domů.“ („Byla šťastná, jela totiž domů“).
    „Když se ráno vzbudila, měla lepší náladu než večer. Zamáčkla budík, který ani nestihl začít zvonit, osprchovala se a skoro za chůze spořádala bílý jogurt s domácím medem. Při obouvání první plátěné tenisky házela do malého batůžku doklady, při obouvání druhé MP3 a mobil, zkontrolovala, jestli nic nezapomněla…“ („Budík ani nestihl zazvonit a ona byla již vysprchovaná. Rychle spořádala bílý jogurt s medem. Při obouvání plátěných tenisek si ještě honem zkontrolovala obsah malého baťůžku: „Doklady, MP3ka, mobil. Vše mám!“ radovala se polohlasem.).

    Za třetí: moc popisné. Některé pasáže jsou naprosto zbytečné. Vůbec nechápu, jakou roli tam má odstavec o vlaku. Mě nezajímá, kdo s ní jel (pokud to nemá vliv na budoucí děj – což nemá), jen to zdržuje a nudí. Bez urážky! 🙂
    Rodinné scény doma jsou uvěřitelné, ale podle mého názoru by to vše šlo shrnout do jednoho středně dlouhého odstavce. Hanku pořád svlékáš a zase oblékáš – ani se mi nechce počítat, kolikrát se stihla přezout do nových tenisek. Nemuší stále popisovat, v čem chodí. Už po první stránce (čtu to ve wordu) mám o charakteru hlavní hrdinky jasnou představu. Nemáme co dočinění s primadonou v Pradě, ale dívčina bude chytrá se selským rozumem. Žádná naivka, ani dračice. Prostě „holka od vedle“.
    Detaily sice podtrhávají autentičnost prostředí, nicméně to že se připoutala (a několik dalších pasáží) je zbytečná informace – která ubírá na dynamice. Hanka by přeci nepřipoutaná nejela! Vždyť pomáhá doma rodičům a má ráda bylinky a při škole pracuje a sourozenci čte pohádku před spaním a sleduje tachometr, jestli náhodou Peťan nejede jak vepř. Vidíš, o Hance toho víme strašně moc. Detaily jsou dvousečný meč – na jednu stranu pomáhají identifikovat se s postavou a dělají ji uvěřitelnou, ale když jich je hodně, nudí to.

    Abych jen nehanil. Moc se mi líbí psychologie hlavní hrdinky. Škoda, že hlavní hrdina nedostal větší prostor, s tvým talentem na postavy by to byl cápek jedna radost. S Hankou jsem se identifikoval téměř okamžitě. Detail s hrníčkem byl dobře zvolený. Hanka si udělá čaj a po dvou odstavcích jej zase odloží – přesně toto dělá text uvěřitelným (pokračování s hrníčkem: „…ale při pohledu na rodinu … v zápalu boje.“ už byla zase zbytečná obšírnost).

    Shrnutí. Zbytečná popisnost v kombinaci s opakujícími se frázemi a dlouhými souvětími strašně moc zabíjí samotnou Hanku. Což je škoda, protože ona mi je velmi sympatická.
    Ideálně se vždy, u každé věty ptej, jak souvisí s BUDOUCÍM dějem! Proč mi říkáš, že přebíhá přes silnici bez aut. Musím to skutečně vědět? Práce s detaily je pěkná, ale opět – co na tom, že ušli víc kilometrů, než chtěli.
    Rozhodně nechci, abysis mojí kritiku brala osobně, neutočím ani na tvůj styl psaní. Líbí se mi, jak píšeš a dál tě budu číst. Také si nedělám nárok na absolutní pravdu. Nejsem profík a na poli psaní jsem nic nedokázal. Jsem si ale jistý, že to co jsem napsal, by ti vytknul každý kritik.
    Někdo kdysi řekl, že lidé chválí, aby byli chváleni. Já dávám přednost konstruktivní kritice a nebráním se jí ani na svém blogu. Je na tobě, jak s tím naložíš. 🙂

  4. hewkii: Za sebe ale upřímně říkám, že jsem nechválila, abych byla sama chválena. Psala jsem čistou pravdu, když jsem říkala, že se mi to četlo plynule a dobře. Samotnou mě překvapilo, kolik rizikových momentů se tam podle někoho dá najít. Ale tak dobře, tobě tam ty věci vadily, mně ne, mě to nerušilo. Zkrátka v porovnání s ostatními povídkami, které jsem tu dříve četla, jsem došla k názoru, který jsem napsala, že se autorka zlepšuje a ten stále zastávám. Nekritizuji tvou kritiku, každý máme názor a koneckonců Berry to může pomoct, to zas ne že ne. I když opakování slov mi zvláště v přímé řeči nevadí, protože kolikrát když s někým člověk ve skutečnosti mluví, tak tam zazní mnoho stejných slov. “No” a “tak” zvláště.

  5. K Hewkieho upozorní bych řekla, opravdu dobré rady.
    Mně se tvé povídání líbí, Berry, poznávám v tom tebe, tvé cítění a vnímání a čte se opravdu dobře. Ale pokud jde o formu, některé věci by se opravdu daly vylepšit, a Hewkieho rady jsou praktické a užitečné.
    Zkracování vět je dynamické, to je pravda, všimni si, třeba, jak píše záznamy třeba Bludička.
    Ale když je toho moc, působí až úsečně, takže je dobré proložit je delšími větami.
    Jde o to, jestli chceš psát povídky jako povídky, nebo povídky jako způsob deníku, tedy osobní povídání povídkovou formou.
    Ale ať tak nebo jinak, neztrať elán a piš, piš, piš!
    (Tento týden jsem udělala chybu, chtěla jsem dotlačit synovečka, aby se zlepšoval v kreslení, má totiž talent, ale připadá mi, že kreslí pořád stejně, což bylo hezký v osmi nebo devíti letech, ale teď je mu dvanáct – no, vytkla jsem mu to, snad ne moc drsně, a řekla, že by měl na sobě pracovat a vylepšovat se, ježkovy voči, ono ho to úplně sebralo. Veškerej elán do kreslení ho v tu chvíli opustil, viděla jsem na něm, že by nejraději ten papír s náčrtkem roztrhal a vyhodil.
    Tak. A teď mám výčitky svědomí.
    Se jich v životě nezbavím.)

  6. Nejprve se chci omluvit, že reaguji až teď, nic moc v tom nehledejte, prostě prázdniny a neúčast na blogu atd. 😉
    Vendy: díky moc 🙂 A to už je jiný příběh 😉

    hewkii: Kritiku si dovol, naopak ji velice vítám. A vlastně celkově vzato s tebou souzním – ty chyby si uěvdomuji, ale nedokážu s nimi nějak nic moc udělat vnitřně. Už nějakou dobu přemýšlím, že próza u mě není to, co bych si úplně představovala, že je plná chyb, ale i když se na psaní soustředím, nedokáži je odstranit. Pokud to ale zkusím dále, budu ráda za kritiku, protože když se něco otlouká do hlavy, vpluje to tam. A já když si svůj výtvor čtu po x-té a opravím něco, znám už text stejně skoro zpaměti a proto mnoho věcí už nevnímám… 🙁 To neříkám na svou omluvu, prostě děkuju za konstruktivní kritiku, tu umí málokdo! Mimochodem, k těm dlouhým souvětím, to se na mě asi podepisuje neblahý vliv knih z období romantismu, které patří mezi mé oblíbené. A ještě jednou díky – jaks to zformuloval i do rad, tuším, jak jinak postupovat příště, tak se těším, co na to řekneš 😉

    Mniška: Hlavně se tu nepouštějte do války děti! Podle toho, jak mám možnost vás “znát” vím, že jste to oba mysleli dobře, tak vám děkuji za cenné názory a vyhlašuji mír 🙂 😉

  7. Nenene, Berry, to si špatně vykládáš 🙂 sice jsem chtěla obhájit to, co jsem napsala, protože ta výtka se mě dotkla, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu se hádat, to byla jen slova na vysvětlenou, vždyť jsem uznala hewkiiho zásluhy za užitečnou kritiku…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.